Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Bakové a stěžovatele spolku HABEAS CORPUS, sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9 - Černý Most, právně zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 25 Cdo 379/2024-850, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2023 č. j. 55 Co 203/2023-776 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2023 č. j. 49 EXE 1571/2020-664, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a MIRAFRA, s. r. o., sídlem Jeremiášova 2722/2a, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 6. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými jim mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále právo na respektování soukromého života a korespondence podle čl. 8 Úmluvy, právo na zjednání nápravy, i když se porušení dopustily osoby v úředním postavení podle čl. 13 Úmluvy, právo pokojně vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 Listiny a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, právo nebýt diskriminován podle čl. 14 a čl. 53 Úmluvy, čl. 7 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na řádný výkon státní správy, justice a legislativy podle čl.
41 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejících usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení ze dne 31. 8. 2022 (výrok I) a žalobu pro zmatečnost z téhož dne (výrok II). Městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že podle § 254 odst. 2 věty druhé o.
s. ř nelze podat žalobu na obnovu výkonu rozhodnutí; žalobu pro zmatečnost lze podat pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř. Z uvedeného ustanovení pak vyplývá nemožnost podání žaloby na obnovu řízení, a to generálně pro celé vykonávací (exekuční) řízení. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4299/2018, podle kterého nemožnost podání žaloby na obnovu řízení se uplatní i v rámci dílčího řízení o návrhu na zastavení exekuce. Žalobu pro zmatečnost pak stěžovatelka nepodala z důvodu podle § 229 odst. 4 o.
s. ř., neboť jí nenapadla usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, ani usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Odvolací soud sice jednal v nepřítomnosti stěžovatelky, ale to proto, že její žádost o odročení jednání neshledal důvodnou. Stěžovatel spolek HABEAS CORPUS (dále jen "stěžovatel") sice podáním (ve smyslu § 93 odst. 1 věty první o.
s. ř.) ze dne 20. 9. 2023 sdělil městskému soudu, že vstupuje do řízení coby vedlejší účastník na straně stěžovatelky, avšak soud k tomuto podání podle § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlédl, neboť v exekučním řízení je vedlejší účastenství podle ustálené judikatury i komentářové literatury (pojmově) vyloučeno.
3. Proti usnesení městského soudu podali oba stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ve vztahu ke stěžovateli, jako nepřípustné podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. a ve vztahu ke stěžovatelce proto, že nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, jež by v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř. mohla založit přípustnost dovolání.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popsali skutkový stav věci a namítli, že rozhodnutí obecných soudů porušila jejich ústavně garantovaná základní práva. Jejich výčet několikrát na různých místech v ústavní stížnosti zopakovali. V ústavní stížnosti zrekapitulovali všechny námitky, jež uplatnili již ve svém odvolání a dovolání. Jejich podstata tkví v tom, že stěžovatel nemohl vstoupit do řízení a že stěžovatelka nebyla oprávněna podat žalobu na obnovu řízení ani žalobu pro zmatečnost.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V dané věci se stěžovatelé obrací na Ústavní soud ve věci, kdy obvodní soud pověřil soudního exekutora Mgr. Aleše Bursu, Exekutorský úřad Mladá Boleslav, provedením exekuce k vymožení pohledávky vedlejší účastnice proti stěžovatelce na peněžité plnění podle vykonatelného exekučního titulu, kterým je notářský zápis. Usnesením exekučního soudu ze dne 6. 12. 2021 č. j. 49 EXE 1571/2020-368 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2022 č. j. 55 Co 31/2022-453 byla exekuce ve výroku I., co do dlužné částky 60 000 Kč s příslušenstvím zastavena.
Ve výroku II. soud zastavil exekuci co do úroku z prodlení počítaného ze smluvního úroku ve výši 4% z dlužné jistiny měsíčně. Ve výroku III. soud zastavil exekuci co do úroku z prodlení přesahující výši 0,023 % denně z dlužné jistiny, jež je splatný od 2. 8. 2017 měsíčně a ve výroku IV. soud návrh stěžovatelky na zastavení exekuce ze dne 21. 7. 2020 ve zbývajícím rozsahu zamítl. Ve výroku V. - VII. rozhodl soud o nákladech řízení. Právě v této věci podala stěžovatelka žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost.
8. Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud, a před ním i městský soud a obvodní soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelky, jakož i s podáním a námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly. Při rozhodování soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily ji v souladu s aplikovanými právními předpisy.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatelka brojí převážně proti průběhu exekučního řízení, zpochybňuje platnost exekučního titulu a táže se na možnosti jeho přezkumu v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, což však nejsou otázky, kterými by se odvolací soud zabýval. Nelze podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o.
s. ř. Na celou řadu právních otázek obsažených v dovolání pak Nejvyšší soud v této věci reagoval již v usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. 20 Cdo 2715/2022, které se vztahovalo k samotnému návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce. Ústavní stížnost proti němu byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 3420/22 , a to pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelé jimi brojí především právě proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jejich prospěch.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou (viz bod 6). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím a v případě stěžovatele ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu a městského soudu, dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části - tj. v ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu