Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Master Design Development s. r. o., sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Jiřím Klegou, advokátem, sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024 č. j. 68 Co 90/2024-71 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. ledna 2024 č. j. 7 C 198/2022-51, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Ing. Martina Plase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovatelce jako žalobkyni uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 56 870 Kč (výrok II.). O nákladech řízení, které jsou předmětem této ústavní stížnosti, rozhodl obvodní soud podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tak, že přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, neboť řízení bylo zastaveno v důsledku procesního zavinění na straně stěžovatelky. Výše náhrady nákladů je pak dána náklady na právní zastoupení advokátem za pět úkonů právní služby z tarifní hodnoty 200 000 Kč [§ 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], a to za převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2023, účast u jednání dne 3. 11. 2023, vyjádření ve věci ze dne 23. 11. 2023 a účast u jednání dne 31. 1. 2024 (§ 11 odst. 1 advokátního tarifu), včetně pěti režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty, celkem tedy náhrada nákladů řízení činí 56 870 Kč. Vedlejšímu účastníkovi oproti jeho vyúčtování nákladů řízení obvodní soud nepřiznal náhradu za úkony nahlížení do spisu (2x) a žádost o odročení jednání, když nejde o žádné z úkonů vyjmenovaných v § 11 advokátního tarifu.
3. Proti výroku II. usnesení obvodního soudu (o nákladech prvostupňového řízení) podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo usnesení obvodního soudu v napadeném výroku potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K napadenému nákladovému výroku rozhodnutí obvodního soudu městský soud konstatoval, že samotný pocit stěžovatelky, že by se řízení obešlo bez výše uvedených úkonů, případně její další pochybnosti o procesním postupu obvodního soudu, nelze bez dalšího považovat za něco, co by mohlo zkrátit legitimní nárok vedlejšího účastníka na náhradu nákladů, které při obraně svých práv v řízení zahájeném na návrh stěžovatelky a v návaznosti na procesní postup obvodního soudu účelně vynaložil.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí uložily povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady za úkony, které jeho právní zástupce nevykonal nebo které byly učiněny v důsledku chybného postupu soudu. Vedlejšímu účastníkovi tak byly přiznány úkony, na jejichž nahrazení mu nevznikl legitimní nárok. Zároveň stěžovatelce nebyl ani zčásti vrácen soudní poplatek.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejšímu účastníkovi byla přiznána náhrada nákladů za účast na jednání dne 3. 11. 2023 ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 198/2022, ačkoli se toto jednání nekonalo. Obvodní soud zahájil řízení ve věci samé, přestože před jeho zahájením vzala stěžovatelka žalobu zpět. Stěžovatelce nebyla vrácena ani část soudního poplatku, byť vzala svou žalobu zpět před zahájením řízení. Vedlejšímu účastníkovi dále neměla být přiznána náhrada za účast u jednání dne 31. 1. 2024. Po skončení jednání ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 45/2021, ve které byla stěžovatelka neúspěšná, sdělila ještě před zahájením věci pod sp. zn. 7 C 198/2022, že žalobu bude brát zpět v plném rozsahu, neboť obě věci na sebe navazovaly. Opět se tak formálně ve věci žádné jednání nekonalo. Vedlejšímu účastníkovi tak měla být přiznána pouze náhrada za promeškaný čas, neboť ve věci se nejednalo. Obvodní soud dále přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů za vyjádření ze dne 23. 11. 2023, které nereagovalo na věc samu, když vedlejší účastník se k žalobě vyjádřil dne 14. 2. 2023. Vedlejší účastník se uvedeným podáním vyjádřil pouze k procesnímu návrhu na spojení věcí, o kterém však vedli právní zástupci mimosoudní komunikaci. Vyjma procesního postupu k přerušení nebo spojení věcí se vedlejší účastník neměl k čemu vyjadřovat. Stěžovatelka tak považuje přiznání tohoto úkonu za nedůvodné, neboť nešlo o úkon účtovatelný podle advokátního tarifu a ani o úkon účelně vynaložený. Městský soud tento postup potvrdil. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05 [(N 201/39 SbNU 123); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. Stěžovatelka dovozuje, že vedlejšímu účastníkovi měla být přiznána náhrada nákladů řízení pouze za dva úkony právní služby, a to převzetí právního zastoupení a vyjádření k žalobě ze dne 14. 2. 2023, včetně dvou režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty, celkem 22 748 Kč, nikoliv za pět úkonů. Zbývající úkony nebyly učiněny nebo nebyly účelné pro věc samu či nešlo o úkony účtovatelné podle advokátního tarifu, nebo byly učiněny na základě chybného procesního postupu soudu (libovůle) a přiznány být neměly. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
10. Z obsahu ústavní stížnosti jakož i z jejího petitu vyplývá, že stěžovatelka brojí proti usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu v nákladovém výroku, tedy napadá rozhodnutí soudů týkající se nákladů prvostupňového řízení.
11. Ústavní soud poukazuje na to, že výše naznačený princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů byl zdůrazněn právě též ve vztahu k ústavnímu přezkumu nákladů řízení (při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení). Náhradou nákladů řízení se Ústavní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně, a respektoval, že vypořádání se s náklady řízení je nedílnou součástí soudního řízení, z čehož plyne, že i na ně se vztahují požadavky spravedlivého procesu, a je tak oprávněn podrobit přezkumu i rozhodnutí o nákladech řízení.
Ústavní soud se však opakovaně vyjádřil, že problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje spor o nákladech řízení intenzity způsobilé porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3931/18 a další). Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností týkajících se (výhradně) nákladů řízení zdrženlivý a rozhodnutí obecných soudů ruší pouze výjimečně, což je dáno rovněž okolností, že proti výrokům o nákladech řízení není z rozhodnutí zákonodárce přípustné ani dovolání, takže nedává logický smysl, aby sjednocování judikatury v této agendě prováděl Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 14.
11. 2023 sp. zn. III. ÚS 2882/23 ).
12. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Současně je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
13. Zpochybňuje-li stěžovatelka závěry obecných soudů ohledně účelnosti úkonů právní služby a na to navazující navýšení nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi přiznaných, je namístě uvést, že posuzování účelnosti úkonů spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se k ní zásadně nevyjadřuje [srov. nález ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 4012/18
(N 46/105 SbNU 40)].
14. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je totiž otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21
(N 199/109 SbNU 153) a ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)] potvrzuje, že jsou obecné soudy oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud k tomu nad rámec již uvedeného dodává, že v případech rozhodování o nákladových výrocích je zdrženlivý, a proto k věcnému rozhodnutí dochází jen v případech extrémní nespravedlnosti svědčící o svévolném postupu obecných soudů, což však není případ stěžovatelky.
15. V nyní posuzované věci městský soud neshledal odvolací námitky stěžovatelky důvodnými. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ze soudního spisu zjistil, že k oběma jednáním, která v projednávané věci proběhla, byli stěžovatelka a vedlejší účastník řádně předvoláni, dostavili se (spolu se svými právními zástupci) a stěžovatelka a vedlejší účastník (resp. jejich právní či statutární zástupci) na nich provedli několik úkonů. Z obou jednání byly pořízeny zvukové záznamy a vyhotoveny protokoly, jejichž stejnopisy byly účastníkům zaslány.
Podle městského soudu proto není pochyb o tom, že obě jednání proběhla a že náklady, které vedlejší účastník vynaložil na právní zastoupení, spojené s účastí na jednáních, byly vynaloženy účelně. Totéž platí také ohledně úkonu - podání vedlejšího účastníka ze dne 23. 11. 2023. Vyjádření k návrhu stěžovatelky na spojení věci vedených pod sp. zn. 7 C 45/2021 a sp. zn. 7 C 198/2022 vedlejší účastník provedl v návaznosti na výzvu soudu ve lhůtě k tomu stanovené. Nešlo tak o úkon iniciovaný výhradně z vůle vedlejšího účastníka.
V takovém případě bylo přiznání náhrady nákladů spojených s provedením uvedeného úkonu na místě. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
16. Odkaz stěžovatelky na nález ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 254/05 neshledal Ústavní soud pro nyní posuzovanou věc přiléhavým vzhledem k odlišné procení situaci v právě posuzované věci. Uvedený nález se zabýval účinky zpětvzetí žaloby v občanském soudním řízení učiněného dříve, než začalo jednání. Jak z výše uvedeného vyplývá, v nyní posuzované věci obě soudní jednání proběhla. S ohledem na uvedené je bezpředmětná i námitka stěžovatelky ohledně vrácení části zaplaceného soudního poplatku, když řízení nebylo zastaveno před prvním jednáním (srov. § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
17. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se námitkami stěžovatelky pečlivě zabýval a ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyložil, proč napadené usnesení, jde-li o výši náhrady nákladů řízení přiznaných vedlejšímu účastníkovi, obstojí. V posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Protože Ústavní soud ani nezjistil nic, co by zakládalo intenzivní porušení základních práv a svobod, neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 , ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 či ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2156/22 ).
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu