Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 5 PP 28/2022-36 ze dne 8. 4. 2022 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 14 To 228/2022-52 ze dne 24. 5. 2022; za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost je vhodné doplnit, že Ústavní soud nemohl ve věci rozhodnout obratem, neboť byl nejprve nucen vyzvat stěžovatele k odstranění vad podání, a to včetně chybějícího povinného právního zastoupení. Byť poté Česká advokátní komora stěžovateli advokáta ustanovila, zákonné podmínky naplňující ústavní stížnost doplnil právní zástupce teprve na konci října 2022 po další výzvě Ústavního soudu.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2019 uznán vinným mj. zločinem loupeže a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky. V březnu 2022 stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Kladně žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu s tím, že již vykonal polovinu uloženého trestu a dále uváděl, že se ve věznici choval řádně, zvyšuje si kvalifikaci studiem, z trestné činnosti se poučil, řeší své finanční závazky a má příslib pracovního uplatnění.
Soud prvního stupně však žádost stěžovatele napadeným usnesením zamítl s tím, že u stěžovatele není splněn předpoklad vedení řádného života na svobodě v případě podmíněného propuštění. Považoval za udivující, že stěžovatel nebyl schopen reflektovat doporučení téhož soudu formulovaná v usnesení zamítajícím předchozí návrh stěžovatele na podmíněné propuštění. Především stěžovatel ani aktuálně neposkytl konkrétnější záruky týkající se vypořádání jeho dluhů a doložení budoucího zaměstnání. Během výkonu trestu stěžovatel nijak neřešil ani své sklony k užívání návykových látek a násilí.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a stížnost stěžovatele zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, stojí podle něj na špatně vyvozených skutkových závěrech. Předpoklad vedení řádného života považuje ve svém případě za naplněný, ve věznici se chová příkladně, studuje s výbornými výsledky. Další požadavky obecných soudů, například ve smyslu nutnosti doložení budoucího zaměstnání s jistým výdělkem, popřípadě nástin konkrétního plánu způsobu řešení jeho dluhů, již hodnotí jako objektivně nesplnitelné. Závěr obecných soudů, že pravděpodobně nepovede řádný život, proto pokládá za předpojatý a v rozporu s nálezy Ústavního soudu (cituje např. nález sp. zn. III. ÚS 1873/21
ze dne 14. 9. 2021).
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podmíněné propuštění upravené v § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka).
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy a je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu (srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 599/14
ze dne 5. 11. 2015).
9. Z judikatury Ústavního soudu rovněž plyne, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut (již nález sp. zn. II. ÚS 715/04
ze dne 1. 12. 2005). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad obecné soudy měly prostor k libovolnému rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Například v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18
ze dne 28. 11. 2018 Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá na základě, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky.
10. U stěžovatele bylo shledáno naplnění prvních dvou výše zmíněných kritérií podmíněného propuštění, spor byl veden pouze o míru naplnění předpokladu vedení řádného života po případném propuštění na svobodu. Obecné soudy nerozporovaly, že existuje několik skutečností, které mluví také v tomto směru ve prospěch stěžovatele (např. zvyšování kvalifikace studiem). Zároveň ale upozornily na řadu problematických aspektů, které vzbuzují významné pochyby o schopnosti stěžovatele vést v budoucnu řádný život.
Ten byl totiž přes své mládí již mnohokrát soudně trestán za násilnou trestnou činnost, v té navíc neustal ani po vykonání předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Podle obecných soudů proto je nutné klást na stěžovatele u podmíněného propuštění vyšší nároky z hlediska prevence možné recidivy. Při posouzení předchozí žádosti o podmíněné propuštění proto nalézací soud stěžovateli doporučil, aby v případném dalším návrhu konkrétněji doložil, jakým způsobem si chce zajistit prostředky k živobytí, jak bude řešit relativně vysoké dluhy a kterak se snaží vypořádat se sklony k násilí a užívání návykových látek.
Stěžovatel na tuto výzvu v aktuálním řízení reagoval tak, že k návrhu přiložil nedatovaný příslib uzavření dohody o provedení práce u stěhovací firmy (bez výše očekávaného výdělku), dodal obecný souhlas neziskové organizace k možné budoucí spolupráce s řešením dluhů, inklinaci k násilí a užívání drog pak přislíbil po propuštění řešit návštěvami adiktologické ambulance. Nalézací a poté ještě podrobněji stížnostní soud v napadených usneseních rozvedly, proč nepovažují tyto kroky za dostatečné záruky neopakování trestné činnosti stěžovatelem a tedy též vedení řádného života.
Ústavní soud je přesvědčen, že daná zdůvodnění se nijak neprotiví shora vymezeným ústavněprávním požadavkům na předvídatelnost a přesvědčivost rozhodování obecných soudů v řízení o podmíněném propuštění. V neposlední řadě nelze odhlédnout od toho, že stížnostní soud dokonce příkladmo nastínil, pomocí jakých konkrétních aktivit by mohl stěžovatel diskutované požadavky pro podmíněné propuštění naplnit. Jejich realizace by samozřejmě vyžadovala od stěžovatele vynaložení (možná značného) úsilí, nelze ale souhlasit s jeho přesvědčením, že by se jednalo o řešení pro osobu ve výkonu trestu objektivně neproveditelná.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti postupu a závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu