Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 2 T 71/2012, ze dne 8. 10. 2013, a proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 61 To 412/2013, ze dne 8. 1. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces a právo na obhajobu, neboť byl odsouzen za jednání, ze kterých nebyl obviněn ani obžalován. To dle jeho názoru vyplývá z porovnání popisu skutku v obžalobě a odsuzujícím rozsudku. Uvádí, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, přičemž má za to, že předmětem posouzení Nejvyššího soudu může být jen právní posouzení skutku popsaného v rozsudku, nikoliv tvrzená vada řízení.
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn návrhu na potrestání pro dílčí útok pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. O odvoláních stěžovatele proti odsuzující části rozsudku a státního zástupce proti zprošťující části rozsudku rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pouze ve zprošťující části a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, prověřuje, zda jsou splněny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až v případě, že náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 , dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je povinností všech orgánů veřejné moci a zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy České republiky).
Otázkou (ne)přípustnosti ústavní stížnosti v trestních věcech v souvislosti s podáním dovolání se Ústavní soud zabýval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (publ. pod č. 40/2014 Sb.), v němž mj. konstatoval, že "z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné .... ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu."
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že některá z dovolacích námitek či dovolání jako celek nejsou přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, která předcházela vydání rozhodnutí v dovolacím řízení, odmítnout pro opožděnost (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 843/14 ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1453/14 ze dne 25. 4. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tak za dané situace předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by jeho dovolání neuspělo a stěžovatel by dospěl k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky dovolacího řízení. Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2014
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj