Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti spolku Sdružení sportovních svazů ČR, z. s., sídlem U Pergamenky 1511/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupeného JUDr. Janem Marešem, advokátem, sídlem Na Okrouhlíku 76, Mnichovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 25 Cdo 2829/2023-464, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Zuzany Pudlačové a Mgr. Šárky Jihlavcové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou domáhaly po stěžovateli náhrady jím způsobené škody, která vedlejším účastnicím měla vzniknout na jejich domech; stěžovatel svůj sousední dům po požáru nedostatečně zabezpečil proti vnějším vlivům, a proto do něj zatékalo. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 9. 2021 č. j. 11 C 60/2017-391 mimo jiné uložil stěžovateli zaplatit první vedlejší účastnici 826 581,11 Kč s příslušenstvím a druhé vedlejší účastnici 206 617,74 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudkem ze dne 2. 5. 2023 č. j. 30 Co 87/2022-429.
3. Podle obecných soudů stěžovatel odpovídá částečně za škodu způsobenou na domě druhé vedlejší účastnice pádem suti (§ 2926 občanského zákoníku) a ve zbylé části odpovídá oběma vedlejším účastnicím za porušení prevenční povinnosti (§ 2900 téhož zákona). Po požáru sice stěžovatel při zajištění stavby částečně plnil pokyny stavebního úřadu, avšak tím plnil nanejvýš své povinnosti veřejnoprávní. Stěžovatelem učiněná opatření nijak neochránila dům proti srážkám a povětrnostním vlivům, zpočátku neučinil opatření žádná. Právě to představovalo porušení prevenční povinnosti.
4. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Závěry krajského soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o nezávislém uplatňování práva soukromého na právu veřejném (§ 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku); má-li se vázat uplatňování práva soukromého na právo veřejné, musí to zákon stanovit výslovně. Jedná-li někdo v souladu s právem veřejným, není vyloučeno, aby porušil právo soukromé (rozsudek ze dne 17. 8. 2023 sp. zn. 33 Cdo 314/2023). Stěžovatelem odkazovaná judikatura se týká situace, kdy tehdejší dovolatel porušil veřejné právo. V nynější věci však stěžovatel tvrdí, že jednal v souladu s ním. Přijatým závěrům v nynější věci neodporuje, že porušení veřejného práva může vést k náhradě újmy podle občanského zákoníku; jde o nesrovnatelné situace. Není ani pravdou, že závěry krajského soudu spočívají na předpokladu, že mezi právem veřejným a soukromým je "čínská zeď". Proto jeho závěry neodporují odkazované nálezové judikatuře Ústavního soudu.
5. Stěžovatel tvrdí, že jednal-li v dobré víře v pokyny stavebního úřadu, neměl by být odpovědný za škodu způsobenou vedlejším účastnicím; opak odporuje principu ochrany legitimního očekávání. Právo veřejné a soukromé se sice uplatňují nezávisle (§ 1 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku), to však neznamená, že obě oblasti právního řádu na sobě skutečně nezávislé jsou. Jde o "zdánlivý princip", což potvrzuje důvodová zpráva k občanskému zákoníku i odborná literatura. Podle nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29, č. 78/2001 Sb.) či ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 7/17 (N 55/88 SbNU 727, č. 81/2018 Sb.) platí, že dochází k častějšímu a užšímu prolínání prvků soukromoprávních a veřejnoprávních; veřejné a soukromé právo nejsou odděleny "čínskou zdí". Napadené rozhodnutí rovněž odporuje usnesení ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 374/06 , v němž Ústavní soud vychází z předpokladu, že "objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na doktrinální nedostatky právních závěrů Nejvyššího soudu; pojetí nezávislého uplatňování soukromého a veřejného práva zastávané Nejvyšším soudem podle stěžovatele odporuje chápání této problematiky vyjádřeného úmyslem zákonodárce, odbornou literaturou, jakož i judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud však tyto nedostatky v závěrech Nejvyššího soudu neshledal.
9. Nejvyšší soud v nynější věci vychází zejména z úvah k uplatňování soukromého a veřejného práva vyjádřených v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 314/2023. V něm Nejvyšší soud s odkazem na důvodovou zprávu k občanskému zákoníku i odbornou literaturu shledal, že skutečnost, že je určitý stav po právu nebo protiprávní podle předpisů práva veřejného nebo že je určité jednání přípustné podle veřejného práva, anebo že jde naopak o veřejnoprávní delikt, nevypovídá nic o právnosti nebo protiprávnosti stavu nebo jednání v soukromoprávní sféře.
Takový předpoklad, ze kterého vychází Nejvyšší soud i v nyní posuzované věci, a který zde stěžovatel napadá, tedy spočívá na obhajitelném zdůvodnění, založeném na ucelené racionální argumentaci reflektující odbornou literaturu a úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k příslušnému zákonu. Tento předpoklad proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Tomu ostatně svědčí, že ústavní stížnost proti rozsudku sp. zn. 33 Cdo 314/2023 Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 24.
1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3237/23
.
10. Jde-li o odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ta obsahuje v souvislosti s tvrzením o "neexistenci čínské zdi" mezi soukromým a veřejným právem pouhé konstatování, že se tyto oblasti často v právním řádu prolínají. Z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 7/17 však nevyplývá nic o konkrétních předpokladech či důsledcích prolínání těchto dvou oblastí práva. Nadto Ústavní soud v bodu 178 posledně uvedeného nálezu uvedl, že tato otázka nemá ústavní relevanci. Stěžovatelem uváděná pasáž z usnesení sp. zn. III. ÚS 374/06 se pak týká předpokladů šikanózního jednání či zneužití práva, tedy problematiky, která nesouvisí s nynější věcí. Z judikatury, na kterou stěžovatel odkazuje, se tedy nepodává nic, co by jakkoli s ústavněprávní relevancí podporovalo jeho teze v nynější věci.
11. Argumentaci stěžovatele je proto třeba považovat skutečně za pouhou polemiku s řádně a obhajitelně odůvodněnými závěry obecných soudů, jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu v tomto procesním kontextu nepřísluší. S vlastní judikaturou se Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele vypořádal buď odkazem na přiléhavou prejudikaturu či u stěžovatelem odkazovaných rozhodnutí konkrétně a srozumitelně vyložil, proč se na nynější věc nepoužijí, respektive proč z nich neplynou závěry, kterých se stěžovatel dovolává. Tvrzení o porušení legitimního očekávání stěžovatele pak neobstojí již proto, že pokyny stavebního úřadu takové legitimní očekávání směrem k jeho odpovědnosti za újmu jiným osobám založit nemohlo, neměly-li na ni (podle obecných soudů) z obhajitelných důvodů žádný vliv jako týkající se jiné právní oblasti, a tedy jiných právem chráněných zájmů.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu