USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň: a) Z. P., b) Š. J., obě zastoupeny JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Jiráskova 614/11, 470 01 Česká Lípa, proti žalovanému: Sdružení sportovních svazů České republiky, z. s., IČO 00174262, se sídlem U Pergamenky 1511/3, 170 00 Praha 7, zastoupený JUDr. Janem Marešem, advokátem se sídlem Na Okrouhlíku 76, 251 64 Mnichovice, o zaplacení částky 1 317 256 Kč s příslušenstvím žalobkyni a) a částky 784 130 Kč s příslušenstvím žalobkyni b), vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 60/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 5. 2023, č. j. 30 Co 87/2022-429, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 13 327 Kč a žalobkyni b) 11 275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Milana Štětiny.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o? s. ř.):
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 30 Co 87/2022-429, potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 9. 2021, č. j. 11 C 60/2017-391, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2022, č. j. 11 C 60/2017-403, v odvoláním žalovaného napadené části výroku II, jíž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 826 581,11 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 206 617,74 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV o náhradě nákladů řízení vzniklých státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že dne 13. 5. 2015 došlo k požáru domu ve vlastnictví žalovaného, při němž byly poškozeny sousední domy žalobkyň (tato škoda není předmětem řízení). Požárem byla zničena střecha i části konstrukce stropů domu žalovaného, který poté nechal svůj dům zprvu zcela nezabezpečený proti srážkám a povětrnostním vlivům a až v září 2015 provedl provizorní zastřešení, jež však bylo od počátku chybné a svému účelu zcela nedostačující. V důsledku toho došlo k dlouhodobému zatékání a pronikání vlhkosti z domu žalovaného do sousedních domů žalobkyň a ačkoli žalobkyně průběžně zajišťovaly vysoušení, vznikly tak škody na jejich domech.
Navíc v domě žalobkyně a) byl z důvodu vlhkosti ze strany nájemce ukončen nájem nebytových prostor a z nemovitosti žalobkyně b) nebyla odstraněna suť z domu žalovaného. Žalovaný (částečně) plnil pokyny stavebního úřadu k zajištění stavby po požáru. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalovaný odpovídá žalobkyni b) za škodu způsobenou na jejím domě pádem suti při odbourání společného štítu (v souvislosti s požárem) podle § 2926 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a ve zbývajícím rozsahu za škodu vzniklou žalobkyni a) a žalobkyni b) podle § 2900 o.
z. ve spojení s § 2910 větou první o. z. K porušení prevenční povinnosti odvolací soud uvedl, že žalovaný plněním pokynů daných stavebním úřadem neplnil své povinnosti plynoucí mu ze soukromého práva, nýbrž mohl takovým postupem plnit nanejvýš povinnosti v rovině veřejnoprávní, přičemž odkázal na § 1 odst. 1 větu druhou o. z., podle které je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného. Porušení § 2900 o. z. odvolací soud spatřoval v tom, že žalovaný nejprve nechal svůj dům zcela nezabezpečený proti vnikání srážek a následné opatření, které provedl, bylo od počátku chybné a nedostačující.
Jako nedůvodnou proto označil námitku žalovaného, že neporušil žádnou svoji povinnost, když plnil povinnosti uložené mu stavebním úřadem v rámci veřejnoprávního rozhodnutí a důvodně se spoléhal na to, že stavební úřad potvrzuje správnost jeho postupu z hlediska přijatých opatření.
2. Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž potvrdil vyhovující část rozsudku soudu prvního stupně, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud dovolatelem formulovanou otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je uplatňování soukromého práva závislé (a v jakém rozsahu) na uplatňování veřejného práva, nelze mu přisvědčit. Odvolací soud postupoval v souladu s rozsudkem ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 314/2023, v němž Nejvyšší soud s odkazy na důvodovou zprávu k § 1 o. z. a odbornou literaturu dovodil, že má-li se vázat uplatňování práva soukromého na právo veřejné, musí to zákon stanovit výslovně, a že jedná-li někdo v souladu s veřejným právem, není tím vyloučeno, aby porušoval právo soukromé. Závěr odvolacího soudu o jednání žalovaného v rozporu s § 2900 o. z., přestože měl žalovaný jednat v souladu s pokyny stavebního úřadu, tudíž není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
3. Argumentuje-li dovolatel, že právnická osoba evidovaná ve veřejném rejstříku vzniká zápisem do tohoto veřejného rejstříku a že tedy v tomto případě závisí uplatňování soukromého práva na právu veřejném, není tato skutečnost v rozporu s výše citovanou judikaturou, neboť tento následek vyplývá z § 126 odst. 1 o. z. Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1759/2008, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009, sp. zn. 29 Cdo 1953/2013, sp. zn. 29 Cdo 3808/2014, sp. zn. 29 Cdo 3754/2016, sp. zn. 27 Cdo 3796/2017 nebo sp. zn. 27 Cdo 2580/2021 nejsou přiléhavé.
4. Ani dovolatelem odkazované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3297/2008 na posuzovaný případ neodpadá, neboť se zabývalo výkladem příslušných ustanovení zákona o obcích, s jejichž nedodržením zákon spojoval následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 225/2006 pak Nejvyšší soud potvrdil, že lesní zákon zapovídá jezdit a stát v lesích s motorovými vozidly bez souhlasu vlastníka lesa, což logicky vylučuje možnost zřízení věcného břemene s tímto obsahem, nedá-li vlastník lesa souhlas. Dovolatelem odkazované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2479/2020 jím nastolenou otázku vůbec neřeší, neboť se zabývalo analogickou aplikací zákona č. 116/2020 Sb. na náhradu újmy na zdraví způsobené povinným očkováním v období od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020.
5. Výše uvedená judikatura však nevylučuje, aby porušení veřejnoprávní normy představovalo porušení důležité právní povinnosti ve smyslu § 2971 o. z., jak konstatoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, na které též dovolatel odkazuje. Zde navíc byla situace odlišná, neboť žalovaný v tomto případě porušil veřejné právo na rozdíl od dovolatele, který tvrdí, že jednal v souladu s ním.
6. Z argumentace dovolatele pak není zřejmé, proč by výše uvedené závěry měly být v rozporu s rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 1273/2014 nebo sp. zn. 30 Cdo 2650/2014 [správně nejspíše 30 Cdo 2650/2015], na která odkazuje dovolatel. V prvním z nich se dovolací soud zabýval otázkou kompenzačního významu zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky a přiměřenosti poskytnuté kompenzace, druhé se týkalo přiměřenosti poskytnuté kompenzace ve formě konstatování porušení práva. Uvádí-li dovolatel, že i porušení veřejného práva může vést k povinnosti nahradit újmu podle občanského zákoníku, bylo výše vysvětleno, že dovolatel tvrdí soulad svého jednání s veřejným právem, z čehož dovozuje soulad svého jednání s právem soukromým, což ale není srovnatelná situace.
7. Rozhodnutí z důvodů výše uvedených proto neodporuje ani rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, sp. zn. Pl. ÚS 7/2017 nebo sp. zn. II. ÚS 117/2014 zmíněným dovolatelem, neboť podle dovolacího ani podle odvolacího soudu nestojí mezi soukromým a veřejným právem „čínská zeď“, jak se dovolatel mylně domnívá.
8. Odkázal-li dovolatel na své argumenty a námitky obsažené zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud k nim nepřihlížel (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
9. Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni b) podle § 2926 o. z. neuvedl dovolatel žádnou argumentaci ani nevymezil přípustnost dovolání, přestože napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém potvrzujícím výroku. Proto dovolání v této části trpí vadou, pro kterou v dovolacím řízení nelze pokračovat (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
10. Byl-li dovoláním napaden i potvrzující výrok týkající se náhrady nákladů řízení vzniklých státu, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu