29 Cdo 1953/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
navrhovatelky MARK WHITE s. r. o., se sídlem v Olomouci, Roháče z Dubé 238/7,
PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 26820692, zastoupené Mgr. Evou
Valvodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Šimůnkova 1612/26, PSČ 182 00, o
zápis změn do obchodního rejstříku, vedené u Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci pod sp. zn. C 27632/KSOS, o dovolání navrhovatelky proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2013, č. j. 5 Cmo
57/2013-RD27/5, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2013,
č. j. 5 Cmo 57/2013-RD27/5, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 10. ledna 2013, č. j. C 27632-RD14/KSOS, Fj 1139/2013, se ve
výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Usnesením ze dne 10. ledna 2013, č. j. C 27632-RD14/KSOS, Fj 1139/2013, Krajský
soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k návrhu společnosti MARK WHITE s. r. o. zapsal do obchodního rejstříku změnu její obchodní firmy a předmětu podnikání
(výrok I.), zamítl však návrh na zápis změny jejího sídla (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu
prvního stupně, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že navrhovatelka nemůže mít
skutečné sídlo v bytě. Odvolací soud uzavřel, že podle ustanovení § 19c zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), musí mít obchodní společnost v
obchodním rejstříku zapsáno skutečné sídlo, tedy místo, kde je umístěna správa
právnické osoby a kde se s ní veřejnost může stýkat. „Adresa je pak označení
místa, kde právnická osoba sídlí. Ta musí být shodná se sídlem skutečným.“
Občanský zákoník sice obecně umožňuje, aby sídlo právnické osoby bylo v bytě,
stanovuje však pro takový případ řadu omezení, neboť byt je určen především k
bydlení. Byt nemůže být skutečným sídlem navrhovatelky, jelikož v domě s velkým
počtem bytových jednotek nemůže být umístěno skutečné sídlo společnosti s
rozsáhlým předmětem podnikání. Navrhovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a
navrhujíc, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu dle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno, případně dle § 243d písm. b/ o. s. ř. změněno tak, že návrh na zápis
změny sídla do obchodního rejstříku bude povolen. Dovolatelka především nesouhlasí s pojetím sídla prosazovaným soudy obou
stupňů. Citujíc judikaturu Nejvyššího soudu a důvodovou zprávu k zákonu č. 351/2011 Sb. uvádí, že s účinností od 20. července 2009 – kdy byl zákonem č. 215/2009 Sb. novelizován mimo jiné i § 19c obč. zák. tak, že byl vypuštěn jeho
druhý odstavec, podle kterého muselo být sídlo právnické osoby určeno adresou,
kde právnická osoba sídlí skutečně, tedy místem, kde je umístěna její správa a
kde se veřejnost může s právnickou osobou stýkat – se v zákonné úpravě sídla
prosazuje princip tzv. formálního pojetí sídla, dle nějž může být sídlo
společnosti umístěno i na tzv. fiktivní adrese, tedy v místě, kde právnická
osoba fakticky nesídlí. Rozsah činnosti právnické osoby pak v rámci tohoto
pojetí není podstatný, protože ta se může odehrávat i mimo zapsané sídlo. Argumentace odvolacího soudu podle dovolatelky zcela odpovídá právní úpravě
sídla účinné do 19. července 2009, nikoliv právní úpravě účinné od 20. července
2009 doposud. Jelikož soudy zamítly návrh dovolatelky na zápis změny adresy
sídla z důvodu, že na uvedené adrese nemůže mít skutečné sídlo, odchýlily se od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 18. května
2011, sp. zn. 29 Cdo 3692/2010 – jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 12/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 12/2012“ – či unesení z
19. října 2011, sp. zn.
29 Cdo 1654/2011, jež je veřejnosti dostupné, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka dále namítá, že rejstříkový soud ohledně zkoumání podmínek § 19c
odst. 1 obč. zák. není oprávněn provádět dokazování, „a už vůbec tak nemůže
činit vyšší soudní úředník“, jak tomu bylo v projednávané věci. Rejstříkové
řízení je ovládáno tzv. registračním principem, „což znamená, že rejstříkový
soud podaný návrh věcně nezkoumá, ale přezkoumává toliko splnění předepsaných
formálních náležitostí“. Odvolací soud přitom uzavřel, že „skutečnosti, které mají být zapsány do
obchodního rejstříku, nemají řádný podklad v listinách, které k návrhu byly
doloženy.“ Neuvedl však, jaké jiné listiny než ty, jež stanoví zákon, by měly
být k návrhu přiloženy, a nevyzval dovolatelku postupem dle § 200d odst. 3 o. s. ř. k doplnění příslušných listin.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky pojetí sídla
právnické osoby odchýlil od (výše uvedené) judikatury dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
Podle § 200da odst. 1 o. s. ř. platí, že nebyl-li návrh odmítnut podle § 200d,
soud zkoumá, zda údaje o skutečnostech, které se do rejstříku zapisují,
vyplývají z listin, které mají být podle zvláštního právního předpisu k návrhu
doloženy, zda navrhovaná obchodní firma není zaměnitelná s jinou již existující
obchodní firmou, případně není-li klamavá. Soud také zkoumá, zda provedení
zápisu nebrání probíhající trestní stíhání proti právnické osobě nebo výkon
trestu, který jí byl uložen podle zvláštního právního předpisu.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že postup rejstříkového soudu v projednávané
věci nikterak nevybočil z mezí rozsahu přezkumné činnosti soudu v řízení ve
věcech obchodního rejstříku (k jejich vymezení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Cdo 1759/2008, a usnesení ze dne 26. ledna
2011, sp. zn. 29 Cdo 4753/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
9, ročník 2011, pod číslem 132). Rozsah činnosti vyššího soudního úředníka v
řízení ve věcech obchodního rejstříku vymezoval v rozhodné době § 10 odst. 2
zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, tak, že vyšší soudní
úředník je oprávněn činit všechny úkony, včetně provádění zápisů do rejstříků,
není-li třeba nařízení jednání.
O situaci předvídanou § 200d odst. 1 písm. e/ a odst. 3 o. s. ř. v projednávané
věci nešlo. Rejstříkový soud posuzoval návrh dovolatelky podle § 200da odst. 1
o. s. ř., který rejstříkovému soudu ukládá zkoumat i to, zda připojené listiny
skutečně osvědčují existenci zapisované skutečnosti. Nestačí pouhé zjištění, že
listiny připojeny byly, ale soud zkoumá i jejich obsah. Postup dle § 200d odst.
3 o. s. ř. se v této situaci neuplatní, a přestože řízení podléhá registračnímu
principu, nepřezkoumává soud pouhé „splnění předepsaných formálních
náležitostí“ listin, jak tvrdí dovolatelka (z literatury srov. např. Štenglová
I. Obchodní rejstřík po novele. Praha: ASPI, a. s., 2005, s. 174).
Již v R 12/2012, a dále pak v usneseních ze dne 19. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
1654/2011, nebo ze dne 3. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 4313/2010, pak
Nejvyšší soud uzavřel, že v důsledku změny ustanovení § 19c obč. zák. (s
účinností od 20. července 2009) byl opuštěn princip skutečného sídla, jenž
příslušnou právní úpravu dosud ovládal. Soudy obou stupňů naproti tomu vyšly z
názoru, podle něhož obchodní společnost musí mít v obchodním rejstříku zapsáno
skutečné sídlo, a založily tak svá rozhodnutí na opačném posouzení koncepce
sídla právnické osoby, aniž by uvedenou změnu právní úpravy zohlednily. V tomto
směru se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 215/2009 Sb. došlo s
účinností od 20. července 2009 mimo jiné k vypuštění dosavadního ustanovení §
19c odst. 2 obč. zák., čímž byl z právního řádu odstraněn požadavek, aby bylo
sídlo určeno adresou, kde právnická osoba sídlí skutečně. Opuštění principu
skutečného sídla znamená, že právnická osoba nemusí být ze svého sídla
zapsaného v obchodním rejstříku skutečně řízena. Ochranu třetích osob nadále
zajišťuje § 19c odst. 3 obč. zák., podle kterého se každý může dovolat
skutečného sídla právnické osoby, přičemž proti tomu, kdo se dovolá sídla
zapsaného ve veřejném rejstříku, nemůže právnická osoba namítat, že má skutečné
sídlo v jiném místě.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci co do řešení otázky, na
které napadené rozhodnutí spočívá, není správné. Nejvyšší soud proto rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Důvody, pro které
nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, dopadají i na zamítavý výrok
rozhodnutí soudu prvního stupně, proto Nejvyšší soud v rozsahu II. výroku
zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243g odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. prosince 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu