Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Höferové a stěžovatele Lubomíra Kopeckého, obou zastoupených Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017, č. j. 22 Cdo 4360/2016-162, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2016, č. j. 10 Co 156/2016-141 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. února 2016, č. j. 9 C 411/2015-108, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. III. ÚS 3820/16 , nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131), nález ze dne 13. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 3567/14 aj. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Vyslovují přesvědčení, že soudy požadavkům kladeným na postup a rozhodování nedostály. Přitom upozorňují na to, že soud prvního stupně hrubě zkreslil zejména výpověď stěžovatele. V dané souvislosti soudu prvního stupně vytýkají, že odmítl provést výslech jimi navrženého svědka JUDr. Vovsíka, který se měl vyjádřit právě k okolnostem uzavření smíru. Obdobně nesouhlasí s důvody, pro které soud prvního stupně neprovedl výslech soudce JUDr.
Millera, který v původním řízení rozhodoval a vyhotovoval, resp. podepisoval protokolaci z jednání. Zde namítají, že soud prvního stupně nepřípustně předvídal, co by tento svědek vypověděl. Soud prvního stupně podle stěžovatelů nepřípustně nahradil výpověď navržených svědků svým vlastním a nijak nepodloženým odhadem. V důsledku toho zjistil skutkový stav v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Rovněž nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně vypořádal jejich námitku týkající se neurčitosti uzavřeného smíru a toho, že jej uzavřeli v omylu.
Za zcela svévolné považují důvody, které vedly soud prvního stupně k odmítnutí jejich námitky, že smír je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zjevný nepoměr mezi částkou náhrady za užívání spoluvlastnických podílů stěžovatelů a skutečnými výnosy žalovaného z hospodaření na společných nemovitostech. Výše uvedené výhrady stěžovatelů nevypořádaly následně ani odvolací a dovolací soud, takže i jejích rozhodnutí trpí deficitem nedostatečného odůvodnění. Odmítnutí důkazu, který má vyvrátit pravdivost veřejné listiny (protokolu z jednání konaného dne 26.
listopadu 2013), považují stěžovatelé za absurdní.
7. Ústavní soud podotýká, že mu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Stěžovatelé se podanou žalobou domáhali vyslovení neplatnosti uzavřeného smíru, kterou však obecné soudy zamítly, neboť neshledaly důvody, pro které by neplatnost měla být vyslovena. Stěžovatelé přitom jednak namítají, že soudy neprovedly důkazy, které by celou věc řádně objasnily (ve smyslu stěžovateli podporovaných závěrů o neplatnosti uzavřeného smíru), jednak zpochybňují samotné právní posouzení věci, tzn., že uzavřený smír nebyl neurčitý, ani uzavřený v omylu a není ani v rozporu s dobrými mravy.
9. K námitce neprovedených důkazů pokládá Ústavní soud za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Na druhou stranu ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a další]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost.
10. V dané věci stěžovatelé namítali, že nebyly provedeny důkazy způsobilé prokázat, že protokol z jednání a tedy uzavřený smír byl vyhotoven v jiné podobě, než na které se účastníci řízení vzájemně dohodli, a proto je nepravdivý. Těmito důkazy měly být zejména výslech svědka JUDr. Vovsíka, advokáta, který se účastnil na straně žalobců uzavření smíru, a soudce JUDr. Millera, který vyhotovoval a podepisoval protokol z jednání, na němž došlo k uzavření smíru. K návrhu na provedení obou těchto důkazů však soud prvního stupně zaujal jasné stanovisko, že by jejich provedení bylo nadbytečné.
Ve vztahu k JUDr. Vovsíkovi by to bylo proto, že dle tvrzení samotných stěžovatelů si již na okolnosti uzavření smíru nepamatuje; ve vztahu k JUDr. Millerovi proto, že na straně nyní rozhodujícího soudu nevznikla pochybnost o tom, že by se JUDr. Miller s obsahem protokolu, který podepsal, neztotožnil, a to mj. i s ohledem na charakter protokolu z jednání jakožto veřejné listiny, která nebyla stěžovateli bezprostředně po jejím vyhotovení nikterak zpochybněna. Stěžovatelé sice toto vysvětlení zpochybňují, nicméně ve světle výše naznačené zásady volného hodnocení důkazů postup soudu prvního stupně z pohledu práva na spravedlivý proces obstojí, a to i proto, že soud prvního stupně svoje závěry opřel i o jiné v řízení provedené důkazy (výslech účastníků řízení), které jej však o pravdivosti tvrzení stěžovatelů ohledně změněné protokolaci dohody o smíru nepřesvědčily.
Nadto zohlednil i další okolnosti předcházející uzavření smíru (především iniciativu stěžovatelů, kteří usilovali o mimosoudní vypořádání sporu).
11. Pokud stěžovatelé uplatňovali námitky ve vztahu k právnímu hodnocení věci (neplatnosti uzavřeného smíru z důvodu jeho neurčitosti, existenci rozhodného omylu, či rozporu s dobrými mravy), jde z jejich strany o pouhou polemiku, která nedosahuje potřebné ústavněprávní roviny. V této souvislosti nelze přehlédnout, že se obecné soudy s těmito námitkami, které stěžovatelé v podstatě v ústavní stížnosti pouze opakují, dostatečně vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
12. Opodstatněnost ústavní stížnosti nelze spatřovat ani ve vztahu k rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. I zde totiž stěžovatelé pouze opakují svoji argumentaci, a pokud namítají, že se s ní soudy vyšších stupňů nevypořádaly, resp. že ji vypořádaly nedostatečně pouze tím, že odkázaly na rozhodnutí soudu prvního stupně, Ústavní soud jejich námitku za relevantní nepovažuje. Především nelze přehlédnout, že obecné soudy na všechny zásadní námitky stěžovatelů reagovaly. Pokud by snad zůstala nějaká marginální argumentace opomenuta, lze jen odkázat na příhodné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho poukazy na relevantní judikaturu jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva, jejichž nosným důvodem je, že rozsah povinnosti řádně odůvodnit soudní rozhodnutí se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 29. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 787/06
(N 16/44 SbNU 201), nebo ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)]. Ústavní soud tedy ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
13. Závěrem pak lze poukázat na skutečnost, že stěžovatelé od uzavření smíru v roce 2013 dva roky přijímali od žalovaného plnění za užívání jejich spoluvlastnických podílů. Pokud až po více než dvou letech uzavřený smír zpochybňují, lze o jejich motivech přinejmenším spekulovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. října 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu