U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. H., b) L. K., obou zastoupených Mgr.
Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti
žalovanému Ing. Z. Š., zastoupenému Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se
sídlem v Plzni, Koperníkova 21, o návrhu na zrušení usnesení o schválení
soudního smíru, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 9 C 411/2015, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2016, č.
j. 10 Co 156/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
12. 2. 2016, č. j. 9 C 411/2015-108, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
zrušení usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 C
396/2011-191, o schválení soudního smíru a rozhodnutí o tom, že v řízení
zahájeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 396/2011, se pokračuje
(výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 Co 156/2016-141, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho
přípustnost vymezili odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s.
ř.“) a na závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I.
ÚS 3324/15 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu,
je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), podle
něhož z řádně vymezeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci,
za nějž je třeba považovat i námitku porušení práva na spravedlivý proces,
nezbytně vyplývá i přípustnost dovolání, „neboť porušení základního práva musí
být buď v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, nebo o věci musí
Nejvyšší soud rozhodnout jinak.“ Připomenutím závěrů nálezů Ústavního soudu ze
dne 28. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 772/13, a ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS
2163/11, žalobci tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces uplatnili
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítali, že odvolací soud z větší části ignoroval jejich argumenty uplatněné v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a tím postupoval v rozporu s
článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a s
článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále
„Úmluva“). Odkázali na rozhodovací praxi Ústavního soudu (citovali z nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, a dále poukázali na
nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 566/15, ze dne 23. 4.
2015, sp. zn. III. ÚS 197/15, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14) a
Nejvyššího soudu (konkrétně označili rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.
2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013). V jednotlivostech uvedli, že se odvolací soud nijak nevypořádal s
důkazními návrhy na výpovědi svědků, JUDr. V., jejich tehdejšího zástupce, a
JUDr. M., samosoudce v původním řízení, jež mohly přispět k objasnění věci,
neboť protokol o jednání soudu, při němž byl smír uzavřen, nezachycoval věrně
jeho průběh. Namísto toho, odvolací soud odkázal na obsah protokolu jako
listiny, jež by měla podávat nevyvratitelný důkaz o průběhu jednání. Odvolací
soud se dále nevypořádal s námitkou žalobců o neurčitosti uzavřeného smíru. Ta
přitom nebyla založena na tvrzení, že by v usnesení o schválení smíru nemohl
být překročen předmět řízení, čímž odvolací soud argumentoval, ale na tom, že
výroková část, třebaže bylo do ní zahrnuto vypořádání žalobního nároku i za rok
2013, odkazuje na žalobní návrh, jenž se ovšem týká jen let 2009 až 2012. Soud
rovněž nereagoval na tvrzení, jimiž žalobci odůvodnili námitku neplatnosti
uzavřeného smíru pro omyl, jenž vyvolal žalovaný, který žalobcům poskytl
zkreslené informace o výnosech společné věci, které byly následně rozhodné při
úvaze o tom, zda žalobci smír jako výhodný uzavřou či nikoliv. Námitkou rozporu
smíru s dobrými mravy se pak odvolací soud nezabýval vůbec. Navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud
„při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. obsahem jen takového podání, z něhož
je patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací
praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním žalobců je v projednávané věci nastoleno řešení otázky, zda
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tím, že se výslovně nevypořádává s každou
uplatněnou odvolací námitkou, je v rozporu s požadavky obsaženými v § 157 odst.
2 o. s. ř. Přestože nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou postupu
soudu, dovolatelé obsahově vystihují otázku procesního práva (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014), jejíž
řešení odvolacím soudem považují za rozporné s rozhodovací praxí soudu
dovolacího. Aniž by dovolací soud přihlížel k tomu, že žalobci důvod
přípustnosti dovolání založili – navzdory vcelku jednoznačnému znění § 237 a §
239 o. s. ř. – na závěru vyjádřeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, shledal přesto v otázce obsahově předestřené
dovoláním řádně vymezené kritérium jeho přípustnosti. Protože však rozsudek
odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
není dovolání žalobců přípustné. Rozhodnutí dovolacího soudu, která se
problematikou obsahových náležitostí odůvodnění rozhodnutí zabývají, totiž
závěry, do nichž se promítá požadavek přesvědčivosti a přezkoumatelnosti,
formulují v poměrech konkrétní posuzované věci. S ohledem na povahu posuzované
otázky nejsou do jiných řízení a na jiná rozhodnutí bez dalšího přenositelné.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud
zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva
na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné
povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným
způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (k těmto
závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3332/2015).
Z citovaného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí dovolacího soudu (a ostatně i z
nálezů Ústavního soudu), na něž dokazují dovolatelé, vyplývá, že závěr o
přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí (z hlediska vypořádání
námitek vznesených účastníkem řízení) je formulován vždy na základě konkrétní
procesní situace a individuálně daných okolností věci, které s sebou přinesly
potřebu řešení skutkových či právních otázek, s nimiž se soudy zabývaly, a svá
rozhodnutí s různou mírou přesvědčivosti odůvodnily. Judikatorní závěr o
nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných
skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek
účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně. Je
tudíž do poměrů projednávané věci obtížně přenositelný závěr dovolacího soudu o
nedostatcích odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně obsažený například v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2013. Ten
deficit přesvědčivosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spojil s tím, že
odvolací soud nijak nereagoval na právně významnou námitku žalovaného účastníka
řízení o subsidiární povaze odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Jednalo se o situaci, kdy přicházela v úvahu účastníkem
namítaná (a nevyužitá) možnost domáhat se náhrady škody na jiné osobě, jíž byla
vrácena věc, kterou dříve pro potřeby trestního řízení žalobce vydal Policii
ČR. Obdobně v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, Nejvyšší
soud závěr o vadě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v jeho
nepřezkoumatelnosti formuloval na základě specifičnosti právní otázky, jíž se
odvolací soud zabýval (možnost nabytí vlastnického práva k nemovité věci od
neoprávněného v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné do 31. 12.
2013). Vytýkaný nedostatek byl přitom dovolacím soudem shledán v absenci
právního posouzení věci, kdy odvolací soud opomněl odkázat na konkrétní právní
předpis, z něhož právní posouzení dovodil. Shodně i v rozsudku ze dne 20. 4.
2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, dovolací soud za nedostatek odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu považoval nepřihlédnutí k námitkám účastníka
řízení, jež se týkaly specifických okolností řízení o žalobě na vyklizení
nemovité věci zatížené legálním věcným břemenem.
Stručné připomenutí individuálně daných okolností projednávaných věcí, v nichž
dovolací soud posuzoval kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z
pohledu naplnění požadavků obsažených v § 157 odst. 2 o. s. ř., potažmo článku
36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy, verifikuje výše uvedený závěr
dovolacího soudu, že požadavek na přesvědčivost a přezkoumatelnost soudního
rozhodnutí, a to i z hlediska potřeby vypořádat se s významnými námitkami
účastníka řízení, se vždy odvíjí od konkrétních skutkových či právních (i
procesních) otázek, které má soud v řízení v závislosti na jejich závažnosti
řešit. V případě odvolacího soudu je pak kvalita odůvodnění jeho rozhodnutí
poměřována i způsobem, jakým rozhodl o rozhodnutí soudu prvního stupně, dále do
jaké míry (ne)souhlasil se závěry soudu prvního stupně, jak přesvědčivě se s
námitkami účastníka řízení vypořádal již soud prvního stupně, a zda se námitky
vznesené v odvolání nepřekrývají s žalobními argumenty (s argumenty žalované
strany), popřípadě do jaké míry jsou způsobilé zpochybnit závěry, na nichž je
rozhodnutí soudu prvního stupně založeno.
I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné
odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27.
3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS
1834/10). Současně deklarovala, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo
odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně
formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (srovnej např.
nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 511/02, nebo ze dne
22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému
právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí
řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí
racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými
účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp.
zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17.
4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu
judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne
19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12.
1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č.
18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č.
20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách
Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H.
proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59 – 60, se odvolací soud
při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že rozsudek odvolacího soudu,
jenž na odvolací námitky žalobců reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu
prvního stupně, uvedeným požadavkům vyhovuje. Ostatně odvolací soud dále tím,
že na základě opakovaného dokazování spisem Okresního soudu Plzeň-jih sp. zn. 6
C 396/2011 v odůvodnění rozsudku reprodukoval řízení a průběh jednání ze dne
26. 11. 2013 zachycený v protokolu o něm, z něhož se nepodávala žádná
pochybnost, že jednání proběhlo tak, jak bylo zaznamenáno, reagoval jak na
odvolací námitky žalobců o tvrzeném nesouladu mezi obsahem protokolu o jednání
a jeho vlastním průběhem, tak i na námitku o potřebě provést důkazy výpověďmi
svědků, jejíž nedůvodnost navíc akcentoval připomenutím povahy soudního
protokolu jako veřejné listiny, jenž mu přiznává atributy pravdivosti a
správnosti údajů v něm uvedených. Poukazem na iniciativu obou procesních stran
k uzavření smíru zjištěnou obsahem protokolu o jednání a faktem, že žalobci
byli po celou dobu řízení, tedy i při jednání, při němž byl smír uzavřen a
schválen, zastoupeni osobou znalou práva (advokátem), odvolací soud reagoval na
odvolací námitku žalobců o uzavření smíru v omylu a pod nátlakem. Navíc z
obsahu spisu vyplývá, že s totožně formulovanou námitkou se v rozsudku náležitě
zabýval a vypořádal již soud prvního stupně, který ji neshledal důvodnou.
Explicitním příklonem k ostatním závěrům soudu prvního stupně (o platnosti
schváleného smíru z hlediska uplatněných námitek o neurčitosti právního úkonu a
o jeho rozporu s dobrými mravy), jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění
odpovídají a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné
posléze v odvolání, odvolací soud dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a
to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
Protože žalobci podali dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu
(podle jimi použité zkratky „Rozsudek Odvolacího soudu“), tedy i proti výroku o
nákladech odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností
dovolání proti tomuto výroku. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též
proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem
platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího
řízení však dovolatelé své povinnosti vyplývající pro ně z § 241a odst. 2 o. s.
ř. vůbec nedostáli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu