30 Cdo 1391/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce T. O., zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem v
Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení náhrady škody,
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 344/2006, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č. j. 57
Co 500/2012-184, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2012, č. j. 57 Co
500/2012-184, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2012, č. j. 59
C 344/2006-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody ve výši 115.000,- Kč s příslušenstvím. Ta mu měla vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním
řízení, které v rozporu s právními předpisy vydaly vozidlo, za jehož vlastníka
se žalobce považuje, jiné osobě. Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem
ze dne 28. 3. 2012, č. j. 59 C 344/2006-149, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci částku 115.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení z této částky od 20. 7. 2002 do zaplacení. Dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 185.130,- Kč. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit
žalobci částku 115.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 4. 3. 2003 do zaplacení. Dále jej změnil co do příslušenství a nákladového výroku. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne
14. 5. 2002 koupil od J. M. vozidlo Škoda Felicia za cenu 115.000,- Kč, kterou
prodávajícímu téhož dne zaplatil. Dne 28. 5. 2002 vydal žalobce předmětné
vozidlo Policii České republiky pro potřeby trestního řízení vedeného proti L. U. Ten dne 29. 3. 2002, veden snahou neoprávněně se obohatit, prodal předmětné
vozidlo, jehož nebyl vlastníkem, a které měl pouze zapůjčené od J. B. Usnesením
policejního orgánu ze dne 30. 5. 2002 bylo předmětné vozidlo vydáno J. B. Žalobce podal proti usnesení policejního orgánu stížnost a Policii České
republiky písemně vyzval k vydání předmětného vozidla, neboť není pochyb o jeho
vlastnickém právu k vozidlu. Státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002,
stížnost žalobce zamítla. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, rozhodl ve věci stížnosti pro porušení zákona, že usnesením
státní zástupkyně ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 4 Zn 7544/2002, byl porušen zákon
v neprospěch žalobce. Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v Ostravě ze dne
22. 7. 2004, č. j. 33 C 325/2003 - 25, bylo rozhodnuto, že J. B. je povinen
vydat žalobci předmětné vozidlo do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobce k
tomu uvedl, že rozsudek nemohl být vykonán, neboť J. B. vozidlo prodal, proto
žalobce ani nepodal návrh na výkon rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci
byla nezákonným rozhodnutím státní zástupkyně způsobena škoda. V případě sporu
o vlastnictví vozidla měla být totiž věc uložena do soudní úschovy, nikoli
vydána J. B. Podle odvolacího soudu je pak dána příčinná souvislost mezi tímto
nezákonným rozhodnutím a škodou vzniklou žalobci, neboť se žalobci nepodařilo
předmětné vozidlo získat zpět. Pokud měl žalobce informace, že J. B. již
vozidlo nedrží, je irelevantní, zda žalobce inicioval vykonávací řízení. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu
dovoláním. Žalovaná zejména namítá, že se J. B. na žalobci bezdůvodně obohatil
a žalobce tedy měl využít vůči této osobě všech procesních prostředků, které mu
právní předpisy poskytují.
Předně se měl vedle nároku na vydání vozidla na B. alternativně domáhat i peněžního plnění ve výši hodnoty vozidla, a to právě pro
případ, že B. již nebude mít vozidlo ve své moci. I v případě, že žalobce takto
žalobu vůči B. neformuloval, mohl se domáhat neplatnosti prodeje vozidla B. třetí osobě nebo se dožadovat návrhu na výkon rozhodnutí vůči této třetí osobě. V tomto kontextu žalovaná odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména
rozsudek ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, usnesení ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2601/2010, rozsudek ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011; všechna
rozhodnutí uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nsoud.cz). Podle
žalované z této judikatury plyne, že je poškozený povinen vznik škody na své
straně prokázat. Pokud není prokázáno, že právo vůči primárnímu škůdci nelze
již uspokojit, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu předčasné, neboť
státem odškodnitelná majetková újma dosud nevznikla. Žalovaná zpochybňuje
příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, neboť podle
ní nebyla příčinnou vzniklé škody činnost orgánů státní moci, ale i skutečnost,
že žalobce vůči subjektu, který se na něm neoprávněně obohatil, nevyužil
všechny procesní prostředky dané právním řádem. Žalovaná má dále za to, že se s její argumentací odvolací soud
nezabýval, a již proto by mělo být jeho rozhodnutí zrušeno. Podle jejího názoru
kladl odvolací soud vůči ní jiné požadavky na břemeno tvrzení a důkazní než
vůči žalobci, ale zejména se vůbec nezabýval valnou částí její procesní obrany. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání do potvrzujícího výroku o věci samé může být přípustné pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za předpokladu, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V posuzovaném případě je dovolání přípustné, neboť se odvolací soud ve
svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v
otázce subsidiární odpovědnosti státu. Ze stejného důvodu je dovolání také
důvodné. V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněném
pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že „[p]oškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v
řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že
škoda vznikla.
Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat
nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování
soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které
stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená,
že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své
rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší
době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku
na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí
žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších
předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento přístup je ostatně v souladu s obecným
pravidlem, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může
být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně
dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit
(srov. usnesení NS ČR ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031)“. Stejný závěr zopakoval Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 841/2011, kdy odmítl dovolání žalobkyně, jejíž vozidlo
bylo – podobně jako v nyní posuzovaném případě – Policií vydáno jiné osobě. V
daném případě se žalobkyně nedomáhala uspokojení svého nároku vůči osobě, které
bylo vozidlo vydáno, ani neprokázala, že by podání takové žaloby bylo zjevně
bezúspěšné. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení konstatoval, že „[j]elikož
rozhodnutím podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu otázka vlastnického
práva k věci, která je předmětem tohoto rozhodnutí, řešena není a i po tomto
rozhodnutí se tak může kterákoliv osoba (včetně žalobkyně) domáhat svých práv k
věci v řízení ve věcech občanskoprávních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 1970),
pak pouze tím, že předmětné vozidlo bylo vydáno osobě odlišné od žalobkyně,
tvrzená majetková újma žalobkyni ještě nevznikla“. Ústavní stížnost proti
rozhodnutím obecných soudů, včetně citovaného usnesení Nejvyššího soudu, byla
usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3892/2011 (všechna
rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na
nalus.usoud.cz), odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V nyní posuzovaném případě se odvolací soud nezabýval tím, zda se
žalobce může úspěšně domoci své pohledávky vůči osobě, jíž bylo vozidlo Policií
vydáno. Odvolací soud sice akceptoval žalobcovo tvrzení, že tato osoba již
vozidlo nedrží, ale nezabýval se tím, zda se žalobce v takovém případě mohl na
této osobě domoci náhrady škody. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
přitom platí, že nemůže-li být povinnost vrátit věc vlastníku splněna, resp. nedrží-li již žalovaný věc k okamžiku soudního rozhodnutí, nastupuje jeho
odpovědnost za škodu způsobenou porušením právní povinnosti ve smyslu § 420
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2012, sp. zn.
25 Cdo 1061/2011, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2490/2000). Ze skutkových zjištění přitom neplyne nic, co by nasvědčovalo
závěru, že by taková žaloba nemohla být úspěšná. Posouzení věci odvolacím
soudem je tak neúplné, a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud tak zároveň přisvědčuje námitce žalované, že se odvolací
soud řádně nevypořádal s její argumentací uplatněnou v odvolacím řízení,
týkající se právě subsidiární povahy odpovědnosti státu za škodu. Žalovaná své
pětistránkové odvolání postavila na témže (a v zásadě jediném) argumentu jako
dovolání, tedy že stát v posuzovaném případě odpovídá za škodu, „až poté, co
není možné, aby byl poškozený uspokojen po škůdci, který se na jeho úkor
obohatil“, přičemž „žalobce nevyužil vůči škůdci (který se na jeho úkor
obohatil) všech procesních prostředků, které mu právní předpisy umožňují“, což
je v odvolání podrobněji rozebíráno (např. že se žalobce na škůdci mohl domáhat
peněžního plnění, případně podat návrh na výkon rozhodnutí vůči subjektu, který
vozidlo od škůdce koupil). Odvolací soud v napadeném rozsudku však pouze obecně
konstatoval, že žalobci vozidlo vydáno nebylo a ani jiným způsobem se mu je
nepodařilo získat zpět; s věcnou argumentací žalované se vůbec nevypořádal. Tím
odvolací soud nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se
s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, a § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem,
a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu