Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. K., 2. J. K., zastoupeného opatrovnicí R. K. a 3. R. K., právně zastoupených Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, sídlem nám. Míru 40, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2024 č. j. 30 Cdo 1186/2024-181 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 58 Co 335/2023-129, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 1. 8. 2023 č. j. 16 C 14/2021-103 rozhodl, že žaloba stěžovatelů na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč pro každého z nich se zamítá (výroky I až III), a současně rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhradu nákladů řízení ve výši 90 Kč (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), které z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 150 o. s. ř.) zčásti nepřiznal jinak zcela úspěšné vedlejší účastnici.
4. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se každý ze stěžovatelů domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 700 000 Kč, představující peněžitou kompenzaci nemajetkové újmy způsobené jim tvrzeným nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 3061/2015 (dále jen "posuzované řízení"). Stěžovatelka 1. totiž požádala prostřednictvím svého zmocněnce o oddlužení formou splátek po dobu pěti let, což navrhoval také insolvenční správce. Insolvenční soud však rozhodl o zpeněžení majetkové podstaty - nemovitých věcí. V jedné ze zpeněžených nemovitostí stěžovatelka 1. žila spolu se svými dětmi. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí insolvenčního soudu odvolání, které odvolací soud pro jeho nepřípustnost odmítl.
5. V odškodňovacím řízení soud prvního stupně konstatoval, že žaloba stěžovatelů 2. a 3. je podána aktivně nelegitimovanými navrhovateli, uplynutím promlčecí lhůty došlo k promlčení nároku, a konečně nad rámec uvedeného dovodil, že nárok není po právu, neboť se nejedná o nesprávný úřední postup, jak tvrdili stěžovatelé, nýbrž je třeba jej posuzovat jako nezákonné rozhodnutí, které však nebylo zrušeno ani změněno.
6. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé v celém rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy posoudily nesprávně otázku nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelů 2. a 3., když tuto nesprávně srovnaly s případy náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. S ohledem na to, že tvrzený nesprávný úřední postup soudu či nárok z jiného zákonného titulu se dotýkal přímo stěžovatelů 2. a 3. s tím, že jako na stěžovatelce 1. zcela závislé osoby s ní sdíleli společnou domácnost, o kterou v důsledku nesprávného úředního postupu soudu či z titulu jiného přišli, a tímto jednáním jim vznikla újma, není v daném případě nezbytné, aby stěžovatelé 2.
a 3. byli přímými účastníky posuzovaného insolvenčního řízení. Všechny soudy v daném případě posuzovaly nárok z pohledu titulu daného nezákonným rozhodnutím, nezohlednily však dostatečně druhý odpovědnostní titul, tedy namítaný nesprávný úřední postup, a navíc vůbec neposuzovaly věc z hlediska jiného odpovědnostního titulu. Stěžovatelům mohla vzniknout nemajetková újma v důsledku správného, avšak nehumánního postupu soudu při srovnatelné ekonomické nabídce stěžovatelky 1., když v důsledku rozhodnutí o formě oddlužení prodejem majetkové podstaty celá její tehdejší rodina přišla o jedinou možnost bydlení, a to navíc za situace, kdy stěžovatelka pečovala o nezletilou dceru a zletilého postiženého syna.
9. Stěžovatelé konečně namítají, že se soudy řádně nevypořádaly s tím, že v daném řízení byla vznesena námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, když Nejvyšší soud tuto otázku fakticky neposuzoval a nehodnotil.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Ústavní soud po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud, a před ním i městský soud a obvodní soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatelů se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a posoudily ji v souladu s aplikovanými právními předpisy.
Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že otázka, zda bylo možno skutkové okolnosti vyjevené v žalobě, jimiž byl uplatněný nárok charakterizován, podřadit pod skutkovou podstatu nesprávného úředního postupu [v intencích § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk")], nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Současně Nejvyšší soud blíže vyložil vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a 8 OdpŠk).
14. Dále Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že na dalších vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku stěžovatelů nevyhověl (absence nezákonného rozhodnutí), nemůže žádný další dovolací důvod (zpochybňovaná otázka aktivní legitimace žalobců a polemika se závěrem o promlčení nároku) naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech stěžovatelů nijak příznivěji projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným.
15. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelé jimi brojí především právě proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ně představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jejich prospěch. Navíc argumentace stěžovatelů se vztahuje ve velké míře k samotnému insolvenčnímu řízení, a protože Ústavní soud není univerzální přezkumnou instancí, nelze případné nedostatky v něm napravovat prostřednictvím ústavní stížnosti směřující proti zcela jiným, až v odškodňovacím řízení vydaným soudním rozhodnutím.
16. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu