USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobců a) M. K., b) J. K., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného hmotněprávním opatrovníkem R. K. a c) R. K., všech zastoupených Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, se sídlem v Domažlicích, náměstí Míru 40, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 14/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 58 Co 335/2023-129, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2023, č. j. 16 C 14/2021-103, vyslovil, že žaloba žalobců a) až c) na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč pro každého se zamítá (výroky I až III) a současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 90 Kč (výrok IV).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), které z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 150 o. s. ř.) zčásti nepřiznal jinak zcela úspěšné žalované.
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 700 000 Kč představující peněžitou kompenzaci nemajetkové újmy způsobené jim tvrzeným nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 29 INS 3061/2015, dále jen „posuzované řízení“. Žalobkyně a) požádala prostřednictvím svého zmocněnce o oddlužení formou splátek po dobu 5 let, což navrhoval také insolvenční správce, insolvenční soud však v rozporu s jejím návrhem rozhodl o zpeněžení majetkové podstaty – nemovitostí (přesněji nemovitých věcí – poznámka Nejvyššího soudu): pozemku par. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. na LV XY, par. č. XY – zahrady na LV XY, stavby bez č.p./e.č. – garáž na LV XY, to vše vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území a obec XY, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY – bydlení, pozemku parc. č. XY – zahrada na LV XY, to vše vedené u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, katastrální území XY a obec XY. V nemovitosti (nemovité věci), která byla zpeněžena, žila žalobkyně a) spolu se svými dětmi, žalobcem b), který má invalidní důchod III. stupně a žalobkyní c). Při rozhodování Krajský soud v Plzni (jako soud insolvenční) v posuzovaném řízení nezohlednil všechny okolnosti a rozhodl o formě oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, proti tomuto rozhodnutí brojila žalobkyně a) odvoláním, odvolací soud odvolání pro jeho nepřípustnost odmítl a žalobci proto neměli jinou možnost obrany. Soud podle mínění žalobců v posuzovaném řízení nechránil obydlí dlužnice, jednal formálně, byť byly možné dvě varianty oddlužení, tak zvolil postup, který zbavil všechny žalobce bydlení, i když mohl zvolit formu „oddlužení splátkami“, kterými by věřitelé byli také uspokojeni.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobci napadli v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Otázka zda bylo možno skutkové okolnosti vyjevené v žalobě, jimiž byl uplatněný nárok charakterizován, podřadit pod skutkovou podstatu nesprávného úředního postupu (v intencích § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud vycházel z premisy, podle níž pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda … byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí.
Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30.
7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014. Totožný názor pak sdílí i odborná literatura – srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 145 a násl.).
6. Právní teorie obdobně uvádí, že za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v § 3 OdpŠk, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost založenou vydáním takového rozhodnutí a kritérium jeho nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v rozhodnutí, které lze mít za nezákonné (srov. IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F.
Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl.). Všechna domnělá pochybení, v nichž žalobci spatřují nesprávný úřední postup, sama o sobě jim nemajetkovou újmu způsobit nemohla, neboť ke ztrátě množnosti užívat obydlí dlužnice (jejích dětí) došlo až /výlučně/ v důsledku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku v podobě zpeněžení majetkové podstaty, výše popsaných nemovitých věcí nevyjímaje (namísto žalobkyní a/ preferovaného jiného způsobu).
7. Dlužno již jen pro úplnost připomenout, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (zde rozhodnutí o formě a způsobu oddlužení) a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud vázán a není oprávněn si sám až v kompenzačním řízení hodnotit (a to ani formou řešení tzv. předběžné otázky, ani vlastním posuzováním „obsahu spisu“), zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003). Uvedené závěry jsou rovněž dlouhodobě potvrzovány ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13.
11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13). Právě nastíněný judikatorní závěr, podle kterého soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení dopadá i na ta rozhodnutí, proti nimž zákon podání opravného prostředku vůbec nepřipouští, jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, publikovaného pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, nebo ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1823/2021, proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3364/21. Tento závěr je přitom zastáván též četnou judikaturou Ústavního soudu jak patrno např. z jeho usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, ze dne 26.
5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12. Odtud plyne, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není v dané věci pro absenci nezákonného rozhodnutí dán tzv. odpovědnostní titul, se ustálené judikatuře dovolacího soudu v nejmenším nevzpírá, přičemž daná úvaha byla sama o sobě dostačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
8. Na dalších žalobci vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl (zde v podobě absence nezákonného rozhodnutí), nemůže žádný další dovolací důvod [zejména zpochybňovaná otázka aktivní legitimace žalobců a polemika se závěrem o promlčení nároku] naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak příznivěji projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
9. Ohledně povšechné námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do (blíže nekonkretizovaných) základních práv žalobců, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může- li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde blíže nespecifikovaného „ústavního práva a svobody dovolatelů“), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobci v projednávaném dovolání dostatečně konkrétně neučinili. V odkazovaném nálezu Ústavní soud připomenul, že vymezí-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nikoliv dovolacího soudu, jak plyne z jazykového výkladu § 237 o. s. ř., ale od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, nelze takové dovolání jen z tohoto důvodu odmítnout. Uvedený (pro obecné soudy závazný) závěr Ústavního soudu však předpokládá, že dovolatel při současném náležitém ohlášení v úvahu přicházejícího důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezí jak konkrétní právní otázku (námitku), kterou měl podle jeho přesvědčení odvolací soud nesprávně právně posoudit, tak současně i označí konkrétní (oponentní) rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a zejména náležitě vylíčí, v čem se ustálené judikatuře odvolací soud zprotivil. Dovolatelé však v poměrech právě projednávané věci odkazují na nález Ústavního soudu, který řešil povýtce procesní otázku náležitosti dovolání, nijak jen však nepropojují s tvrzením o porušením jejich ústavně garantovaných práv.
10. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu