Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Halenka, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3305/2023-138 ze dne 13. 3. 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 176/2023-92 ze dne 30. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala před obecnými soudy peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem. Ten měl spočívat v porušení povinnosti vydat rozhodnutí ve správním řízení a na něj navazujícím soudním řízení v přiměřené lhůtě.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 30 C 274/2022-36 ze dne 23. 5. 2023 stěžovatelce přiznal částku 58 334 Kč [výrok I], v části na zaplacení dalších 141 600 Kč její žalobu zamítl [výrok II]. Soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva stěžovatelky na projednání věci v přiměřené lhůtě se nejeví dostačující s ohledem k délce řízení. Uzavřel, že ve věci je adekvátním zadostiučiněním zaplacení částky 58 334 Kč, a tuto částku proto s úrokem z prodlení stěžovatelce přiznal. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl tak, že stěžovatelce přiznává právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč [výrok III].
3. Obě účastnice řízení napadly rozhodnutí obvodního soudu odvoláním. Městský soud rozsudkem č. j. 13 Co 176/2023-92, 13 Co 177/2023 rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že v rozsahu 58 334 Kč žalobu zamítl a v zamítavých výrocích rozsudek obvodního soudu potvrdil [výrok I]. Konstatoval, že dobrovolné konstatování porušení práva a omluvu vedlejší účastnice je v nyní posuzované věci dostačující a požadavek na zadostiučinění v penězích není důvodný. Stěžovatelce soud uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč [výrok II].
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I v části, kterou byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek obvodního soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč, dovoláním. To Nejvyšší soud částečně zamítl jako nedůvodné a částečně jej odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv, a sice práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), právo na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i princip legality (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy). Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky zjevně nerespektují závěry vyslovené v konstantní judikatuře, jsou naprosto překvapivá a jsou výrazem extrémního rozporu se skutkovými zjištěními.
6. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že v řízení byly provedeny nezákonné důkazy, a to přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastníku finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatelky. Tyto důkazy nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky. Výjimka z povinné mlčenlivosti advokáta je přitom stanovena pouze ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení při oznamování podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, v dané věci tedy nebyla dána. Nesouhlasí ani s tím, že soudy použily v řízení exekutorský zápis, který byl pořízen exekutorským koncipientem.
7. Ústavní soud na úvod posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku I rozsudku městského soudu, kterým městský soud nevyhověl požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nepřípustná. Stěžovatelka totiž v tomto rozsahu nenapadla rozsudek městského soudu dovoláním, a tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky určené k ochraně jejích práv.
8. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
9. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci ovšem nedošlo.
10. Ústavní soud konstatuje, že v této věci je ústavní stížnost jen přehledem obecných citací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, které však stěžovatelka nijak nespojuje s nynější věcí. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadených rozhodnutí obecných soudů.
11. Rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu § 31a ve spojení s § 16 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") se sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy (k tomu viz nález
sp. zn. IV. ÚS 1572/11
ze dne 6. 3. 2012, body 33 a 34, či také usnesení
sp. zn. II. ÚS 2804/16
ze dne 25. 10. 2016, body 6 až 8, a
sp. zn. I. ÚS 958/14
ze dne 20. 10. 2014).
12. Obecné soudy v projednávané věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas stěžovatelky s formou zadostiučinění (třetí krok). Podle jazykového výkladu § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu se přitom zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ovšem citované ustanovení je třeba vykládat také v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 26. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93; rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98, bod 72; či rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96, bod 122).
13. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky ESLP proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní (srov. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 2058/20
ze dne 10. 11. 2020, body 10 až 12 a 18,
sp. zn. III. ÚS 1263/17
ze dne 20. 6. 2017, bod 13,
sp. zn. II. ÚS 19/16
ze dne 1. 8. 2016, bod 29, usnesení
sp. zn. I. ÚS 1963/14
ze dne 20. 1. 2015 či také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011).
14. Nyní projednávaná věc představuje onu výjimku. Městský soud shledal a přesvědčivě vysvětlil, že konstatování porušení práva bylo ve stěžovatelčině věci dostatečným zadostiučiněním. Ve své argumentaci se městský i Nejvyšší soud věnovaly specifickým okolnostem tohoto případu. Podrobně se zabývaly tím, jak osobně stěžovatelka mohla délku řízení pociťovat vzhledem k hrozící újmě a věnovaly se také chování poškozené i závažnosti hrozící sankce. Na základě námitek vedlejší účastnice dospěly k závěru, že význam řízení pro stěžovatelku byl nepatrný, neboť její věc se řadí (jak městský soud zjistil z úřední činnosti) k mnoha obdobným v kauze platformy Uber, v níž jsou všichni žalobci zastoupeni týmž advokátem, úhrada ukládaných pokut je hrazena z jeho účtu. Ústavní soud se proto v tomto směru ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že městský soud věc posoudil podle konkrétních okolností věci a na základě námitek vedlejší účastnice dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatelku nepatrný. Odůvodnění městského soudu není svévolné, a tedy neústavní.
15. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že stěžovatelka měla na zastavení posuzovaného řízení prospěch. Obecné soudy pouze konstatovaly, že posuzované řízení skončilo zastavením v důsledku prekluze přestupku. Nehodnotily tedy, zda by byla stěžovatelka shledána vinnou a měla tedy ze zastavení řízení prospěch. K namítanému porušení stěžovatelčiných práv exekutorským zápisem Ústavní soud uvádí, že městský soud toliko změnil náhled obvodního soudu na otázku morálnosti postupu stěžovatelky a vedlejší účastnice a na ni navazující otázku nesnižování náhrady. Městský soud ovšem svůj závěr odůvodnil nepatrným významem řízení pro stěžovatelku. Z rozhodnutí obecných soudů přitom vyplývá, že z exekutorského zápisu žádná skutková zjištění nečinily. Stěžovatelčina argumentace se tak proto míjí s obsahem napadených rozhodnutí.
16. Stěžovatelka dále namítá, že k provedení některých důkazů nemělo dojít a zpochybňuje jejich zákonnost. Ani tyto námitky ovšem neshledává Ústavní soud jako opodstatněné. Zákon o bankách upravuje totiž její vlastní mlčenlivost a výjimky z ní. Jak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil v napadeném rozhodnutí, v souladu s § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách může soud v občanském soudním řízení od banky bez dalšího vyžádat jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. S těmito závěry se Ústavní soud přitom ztotožňuje a pro bližší odůvodnění odkazuje na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. body 45 až 47 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu).
17. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nijak nezasáhly. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl částečně jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu