Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů P. M. a Z. S., právně zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2023 sp. zn. Nt 209/2023 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2024 sp. zn. 12 To 13/2024, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelé byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019 sp. zn. 46 T 2/2019 uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, za který byl uložen trest odnětí svobody stěžovateli v trvání šesti let a stěžovatelce v trvání pěti let. Pro výkon trestu byli oba zařazeni do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 500 denních sazeb s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 1 000 000 Kč, a pro případ jeho zmaření byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 9 To 66/2019 byl z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek částečně zrušen v celém výroku o trestu a stěžovateli byl uložen při nezměněném výroku o vině trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši denní sazby 1 000 Kč, tedy celkem 500 000 Kč. Pro případ jeho zmaření byl stanoven náhradní test odnětí svody v trvání šesti měsíců. Odvolání stěžovatelky bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto. Oba stěžovatelé podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 8. 2020 sp. zn. 7 Tdo 740/2020 odmítl. Poté ve věci podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 3075/20 taktéž odmítl.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh stěžovatelů na obnovu řízení, neboť nebyly splněny podmínky stanovené § 278 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelé proti tomuto usnesení podali stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. V návrhu na obnovu řízení stěžovatelé navrhli výslech svědků, ať již těch, kteří vypovídali v původním řízení, či svědků nových. Podle jejich názoru by totiž výpovědi navrhovaných svědků mohly vyvrátit jednoznačné závěry soudu ohledně převzetí kupní ceny a také osvětlit pravou vůli poškozeného v rámci činěných právních úkonů a skutečný vztah mezi poškozeným a některými svědky.
4. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že nově slyšení svědci neuvedli žádné prokazatelné skutečnosti, které by ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu mohly být takového rázu, aby změnily náhled na skutkové i právní závěry učiněné v předchozím řízení a nemohou mít žádný dopad ani na otázku uložených trestů. Je totiž nutné veškeré nově prováděné důkazy hodnotit nejen samostatně, ale i v souvislostech s důkazy provedenými v původním řízení, a právě při hodnocení těchto nových důkazů s důkazy dříve provedenými tyto selhávají a jeví se jako nevěrohodné. Městskému soudu bylo stížností vytýkáno, že nebyly vyslyšeny všechny důkazní návrhy, kdy se jednalo o opětovný výslech svědka P., Y. D. a H. Pokud stěžovatelé namítali ve stížnosti, že městský soud těmto důkazním návrhům nevyhověl, vrchní soud uvedl, že tyto důkazy nezůstaly opomenuty. Odkázal na body 20 až 22 odůvodnění usnesení, v nichž městský soud podrobně vysvětlil, proč k provedení těchto důkazů nesáhl, přičemž s tam uvedenou argumentací se vrchní soud ztotožnil. Stejně tak odkázal na bod 23 usnesení městského soudu, kde je vysvětleno, proč nebylo přistoupeno k vyžádání spisu z dědického řízení a z probíhajícího řízení občanskoprávního. I s těmito argumenty městského soudu se vrchní soud ztotožnil a sám neshledal důvod, pro který by měl tyto důkazy, buď sám ve veřejném zasedání provést anebo po zrušení napadeného usnesení jejich provedení přikázat městskému soudu.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají zejména to, že zcela zásadní pro právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu je okolnost, zda poškozený obdržel za prodej nemovitosti kupní cenu nebo nikoli, a to bez ohledu na, zda byla cena stanovena jako přiměřená nebo nikoli. Zaplacení kupní ceny dle názoru stěžovatelů vyvrací verzi o vyvolání omylu s úmyslem nemovitost získat bez jakéhokoli protiplnění. Z toho vyplývá, že se obhajoba při podání návrhu na povolení obnovy řízení zaměřila na doložení důkazů, které by svědčily o tom, že kupní cena byla zaplacena. Stěžovatelé tvrdí, že přístup soudů obou stupňů k výpovědím nově slyšených svědků nebyl objektivní, v rozporu s ustanoveními trestního řádu bylo k důkazům navrženým obhajobou přistupováno předpojatě a v důsledku toho vykazuje trestní řízení znaky nespravedlnosti. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by výpovědi nově slyšených svědků diskvalifikovaly, a to ani částečně. Celkové posouzení ve vztahu k ostatním důkazům je věcí nalézacího řízení a nikoli řízení o obnově, kde sice lze a je správné činit porovnání s ostatními důkazy provedenými v nalézacím řízení, ovšem právě toliko ve vztahu k použitelnosti důkazu jako takového a ke schopnosti důkazu zvrátit skutkový stav zjištěný v původním řízení. Zde postačuje možnost, vyšší míra pravděpodobnosti, nikoli jistota.
7. Porušením zásad spravedlivého procesu je i nevyhovění důkazním návrhům obhajoby. Lze souhlasit s tím, že ani v řízení o povolení obnovy řízení není třeba vyhovět všem důkazním návrhům, zejména, pokud by tyto důkazy suplovaly již provedené důkazy ke skutečnostem již bez pochyb prokázaným. Tak tomu ovšem v předmětné věci nebylo.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 a § 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud v dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných (v dané věci trestních) soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž tyto soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy tedy přísluší obecným soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. února 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. dubna 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. března 2012].
12. V posuzované věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda závěry obecných soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), na kterých založily napadená rozhodnutí, nesly znaky libovůle a představují porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
13. Předně je nutno uvést, že jak soud prvního stupně, tak soud stížnostní se návrhem na povolení obnovy řízení zabývaly velmi pečlivě. Jejich rozhodnutí jsou odůvodněna podrobně a logicky a vyplývají z nich všechny relevantní skutečnosti, na jejichž základě soudy návrh zamítly. Jejich postup plně odpovídá zákonnému vymezení podmínek pro povolení obnovy řízení vyplývajících z § 278 trestního řádu, neboť z nich vyplývá, že důvodem pro povolení obnovy řízení je objevení skutečností nebo důkazů soudu dříve neznámých, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí. Otázku, zda nově najevo vyšlé skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit ve věci jiné rozhodnutí, přitom nelze posoudit bez toho, že je soud bude zvažovat v kontextu důkazů provedených v původním řízení.
14. Pokud stěžovatelé namítají, že nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy (tedy nebyli zejména vyslechnuti všichni navrhovaní svědci), je nutno přisvědčit vrchnímu soudu v tom, že tyto důkazy nezůstaly před soudem prvního stupně opomenuty. Z odůvodnění jeho usnesení, bodů 20 až 22, jasně vyplývá, proč městský soud k provedení těchto důkazů nesáhl, přičemž s tam uvedenou argumentací se vrchní soud ztotožnil a na místo opakování shodných skutečností na tyto závěry odkázal.
15. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ve věci stěžovatelů postupovaly podle příslušných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, jejich rozhodnutí jsou obsáhle a logicky odůvodněna a nevyplynulo z nich nic, co by nasvědčovalo porušení práva na spravedlivý proces obou stěžovatelů.
16. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu