Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Balounové, zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, č. j. 33 Cdo 1682/2024-237, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2024, č. j. 28 Co 178/2022-198, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 4. 2022, č. j. 17 C 104/2019-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a AGROPOL Mikulov, spol. s r. o., sídlem Jiráskova 1246/13, Mikulov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala splnění povinnosti vedlejší účastnice jako žalované zhotovit vyúčtování zálohových plateb ve výši 7 250 000 Kč na výsadbu a nákup nových vinic, které stěžovatelka poskytla vedlejší účastnici v období od 22. 7. 2004 do 31. 12. 2006 (výrok I.), a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 63 877,64 Kč (výrok II.).
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu ve věci samé (výrok I.), změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 29 748,90 Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici přiznal částku ve výši 4 356 Kč (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že stěžovatelka ani po výzvě a poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu neprokázala, že v polovině roku 2004 uzavřela ústní formou s vedlejší účastnicí smlouvu o spolupráci při výsadbě nových vinic, která měla trvat do roku 2014, kdy se předpokládalo dosažení potřebné kvality produkce vinic. Od roku 2015 - podle tvrzení stěžovatelky - jí měla vedlejší účastnice za polovinu obvyklé ceny dodávat veškerou úrodu hroznů a polovina měla být hrazena z již poskytnutých peněžních prostředků na výsadbu; vedlejší účastnice se ve smlouvě zavázala vyúčtovat zálohové platby poskytnuté stěžovatelkou na výsadbu a nákup nových vinic od 22. 7. 2004 do 31. 12. 2006 ve výši 7 500 000 Kč. I kdyby byla prokázána existence smluvního závazku vedlejší účastnice vyúčtovat zálohové platby, bylo by podle krajského soudu právo uplatněné žalobou již promlčeno podle § 387 odst. 1, 2, § 388 odst. 1, § 392 odst. 1 a § 397 obchodního zákoníku.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (výrok I.), neboť stěžovatelka spatřovala naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v otázce hodnocení důkazů. Nejvyšší soud dále přiznal vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 2 178 Kč (výrok II.).
5. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, což zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo po celou dobu civilního řízení nesporné, že mezi nimi od roku 2000 do roku 2014 probíhala neformální obchodní spolupráce v oblasti pěstování, nákupu a prodeje hroznů, v rámci které vedlejší účastnice od stěžovatelky převzala mezi lety 2004 až 2006 v hotovosti platby ve výši 7 250 000 Kč, přičemž to byla právě vedlejší účastnice, která jednostranně tuto spolupráci ukončila tím, že stěžovatelce odmítla dodat část úrody hroznů. Přestože byla tato skutková zjištění mezi účastníky řízení nesporná, okresní soud žalobu zamítl, jelikož stěžovatelka údajně neunesla důkazní břemeno.
6. Jelikož vedlejší účastnice svévolně ukončila spolupráci se stěžovatelkou, vzniklo tím stěžovatelce právo na vyúčtování na dosud nevypořádané peněžní prostředky z částky 7 250 000 Kč, tj. vedlejší účastnice je povinna stěžovatelce sdělit a doložit, které vinice konkrétně vysadila, aby stěžovatelka mohla zjistit, z jakých vinic má vedlejší účastnice stěžovatelce dodat úrodu.
7. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek okresního soudu za nepřezkoumatelný, neboť skutková zjištění jsou neúplná.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily v civilním řízení důkazy, a následně zpochybňuje z nich vyvozená skutková zjištění, s nimiž nesouhlasí a předkládá svou verzi skutkového děje. Stěžovatelka tytéž námitky uplatnila i v řízení před krajským soudem, jakož i v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem. Uvedené námitky lze tedy považovat za zcela vypořádané. Ústavní soud k tomuto dále uvádí, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním civilního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatelka rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
Je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny, je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci, ačkoliv je stěžovatelka jiného názoru.
11. Stěžovatelka uvádí, že mezi ní a vedlejší účastnicí bylo po celou dobu civilního řízení nesporné, že mezi nimi od roku 2000 do roku 2014 probíhala neformální obchodní spolupráce v oblasti pěstování, nákupu a prodeje hroznů, v rámci které vedlejší účastnice od stěžovatelky převzala mezi lety 2004 až 2006 v hotovosti platby ve výši 7 250 000 Kč. Uvedené tvrzení se však nezakládá na pravdě, neboť z napadených rozhodnutí sice vyplývá, že určitá spolupráce mezi účastnicemi řízení skutečně probíhala, avšak stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť neprokázala uzavření smlouvy mezi ní a vedlejší účastnicí s obsahem tvrzeným v žalobě.
Nebylo tedy prokázáno, že by mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva, z níž by vedlejší účastnici plynula povinnost vyúčtovat peněžní prostředky, které jí stěžovatelka poskytla. Krajský soud nadto uzavřel, že v řízení byla opakovaně vedlejší účastnicí vznesena námitka promlčení, která je důvodná. Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem rekapitulovat závěry obecných soudů, a proto pro stručnost odkazuje na napadená rozhodnutí.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou prostá svévole, logicky odůvodněná a tudíž plně přezkoumatelná. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu