Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o vyloučení soudce Ludvíka Davida z rozhodování ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Vondráčkové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2017 č. j. 30 Cdo 4203/2016-238, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1641/17
.
1. Soudce Ludvík David, soudce II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. II. ÚS 1641/17 , přípisem ze dne 14. srpna 2017 oznámil předsedkyni I. senátu, že je vyloučen z projednávání věci, neboť byl ve věcech stěžovatelky Heleny Vondráčkové opakovaně činný jako soudce obecného soudu, konkrétně jako předseda a člen senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu. Poukázal i na to, že opakovaně rozhodoval i v mimořádně známém případu označovaném jako věc Vondráčková vs.
Rejžek. Ludvík David byl předsedou senátu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4129/2010 vedené Nejvyšším soudem, v níž byla předmětem řízení žaloba stěžovatelky, také o ochranu osobnosti, proti Policii ČR s požadovaným odškodněním ve výši 14 milionů korun. K odmítnutí dovolání stěžovatelky došlo i v dalších několika dalších řízeních před senátem Nejvyššího soudu, jehož byl soudce Ludvík David předsedou, přičemž některé z těchto případů byly stěžovatelkou medializovány, včetně jeho jmenovité kritiky. Soudce Ludvík David je přesvědčen, že by i stěžovatelka mohla posléze zpochybňovat jeho nestrannost.
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. V daném případě soudce poukázal na svůj subjektivní pocit vyloučení z rozhodování o stěžovateli, a to s ohledem na to, že stěžovatelce jako soudce Nejvyššího soudu nevyhověl, přičemž ona svou kritiku vůči předmětným rozhodnutím, včetně zmínění jeho osoby, medializovala. V návaznosti na všechny skutečnosti blíže popsané v bodě 1 výše se soudce Ludvík David subjektivně cítí být podjatým ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
6. V souladu s výše nastíněnými principy a se zákonem o Ústavním soudu (§ 36 a 37) tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozhodnutími Nejvyššího soudu, kterými bylo dovolání odmítnuto pro nesplnění zákonných náležitostí, se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Ustáleně přitom konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem (viz namátkou usnesení sp. zn. I. ÚS 3762/16 ze dne 11.
4. 2017, sp. zn. III. ÚS 588/17 ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 583/17 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1794/16 ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 2780/16 ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 105/17 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16 ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2109/16 ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2728/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1291/16 ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1734/15 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1725/15 ze dne 7.
6. 2016, sp. zn. II. ÚS 494/16 ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 230/16 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3794/15 ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3445/13 ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3625/13 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3189/13 ze dne 7. 11. 2013 nebo nálezy sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3.
5. 2017 a sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017). V posledně citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že "[j]ednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", a dále že "k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu". V nálezu sp. zn. I.
ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 pak shrnul, že "[v] každém dovolání ... musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v § 238a občanského soudního řádu, bude toto vymezení ve smyslu § 237 občanského soudního řádu zjednodušeně řečeno spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu".
Jak také Ústavní soud v citovaném nálezu poznamenal, pokud dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je odmítnutí dovolání souladné s ústavním pořádkem. V posuzované věci je však přes argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti situace odlišná, neboť Nejvyšší soud sice poznamenal, že stěžovatelka naplněné podmínky přípustnosti řádně nevymezila, nicméně přesto přistoupil ke (kvazi)meritornímu, senátnímu přezkumu, v jehož rámci konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Z toho plyne, že se Ústavní soud nemusel zabývat tím, zda stěžovatelčino dovolání opravdu obsahovalo veškeré potřebné náležitosti, poněvadž to pro rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo rozhodující. To ostatně připouští i sama stěžovatelka, která v ústavní stížnosti poznamenává, že se dovolací soud otázkou určení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy zabýval. Pokud jde o podstatu věci, posouzení souladu rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu je především právě na Nejvyšším soudu.
Tomu na rozdíl od Ústavního soudu přísluší výklad podústavního práva a může nejlépe posoudit, zda jeho aplikace odpovídá požadavkům kladeným vlastní judikaturou, tím spíše požadavkům vysloveným v téže věci. Ostatně Nejvyšší soud v posuzované věci rozhodoval již potřetí, z čehož je patrné, že případu stěžovatelky věnoval patřičnou pozornost. Jestliže Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4364/2013-196 ze dne 25.
11. 2015 není, nepřísluší Ústavnímu soudu tento závěr na úrovni podústavního práva zpochybňovat, ledaže by šlo o zjevný exces při jeho výkladu - o což však v posuzované věci nejde. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud nezavázal vrchní soud ke zvýšení přiznané morální satisfakce, nýbrž vymezil, k čemu soud může a k čemu nesmí při stanovení výše přihlédnout. Tím se následně odvolací soud řídil, zohlednil, že zadostiučinění ve formě omluvy by již nemělo takový význam, přihlédl i k dalším okolnostem dle judikatury Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) významným a po zvážení všech těchto okolností dospěl k závěru, že spravedlivým zadostiučiněným bude částka ve výši 450 000 Kč, tedy částka již přiznaná, a to bez ohledu na to, že stěžovatelka nepožadovala též satisfakci v podobě omluvy.
Ústavní soud dodává, že z jeho pohledu je významné právě posledně uvedené, tedy zda soudy v rámci řízení, jež je Ústavním soudem posuzováno jako celek, přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a přiznaly částku, která není zjevně nepřiměřená. Dle názoru Ústavního soudu přitom částka 450 000 Kč odpovídá zásahu do práv stěžovatelky, přičemž soudy při určení této výše zohlednily právě ty okolnosti, které dle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to včetně judikatury, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, zohledněny být mají.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. září 2017
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu