Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., t. č. ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem, sídlem Pavlovická 366/7, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 5 Tdo 990/2024-845, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2024 č. j. 7 To 33/2023-665 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2023 č. j. 53 T 5/2022-390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného D. K.) uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném od 1. 10. 2020, spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku, kterých se dopustil jednáním podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku, přičemž šlo zejména o to, že stěžovatel společně se spoluobviněným D. K. v postavení členů komise pro otevírání obálek a hodnotící komise a stěžovatel navíc jako osoba jednající za administrátora zadávacích (výběrových) řízení - obchodní společnost DEVELOPER CZ, s. r. o., za různě vysoké finanční odměny, po vzájemné dohodě a po dohodě s uchazeči zadávacích (výběrových) řízení o tom, který z nich získá veřejnou zakázku, participovali na vyhotovení nabídek a koordinovali jednání všech zúčastněných osob tak, aby tato dohoda byla naplněna. Následně stěžovatel nechal předložit dotčeným poskytovatelům dotace dokumentaci k veřejným zakázkám s nepravdivými údaji dokládajícími v rozporu se skutečností zákonný průběh zadávacího (výběrového) řízení, na jejichž podkladě byla jednotlivým žadatelům, jejichž jménem administrovala tato řízení obchodní společnost DEVELOPER CZ, s. r. o., neoprávněně vyplacena dotace, čímž stěžovatel způsobil celkovou škodu ve výši 29 101 832,29 Kč. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu administrace zadávacího řízení na veřejnou zakázku a jakékoli jiné účasti na něm na dobu pěti let. Dále bylo podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o povinnosti stěžovatele a spoluobviněného D. K. nahradit společně a nerozdílně poškozené Evropské unii, zastoupené Ministerstvem životního prostředí České republiky, na náhradu škody částku ve výši 15 001 147,51 Kč. Samotnému stěžovateli byla rovněž podle téhož ustanovení uložena povinnost zaplatit na náhradu škody téže poškozené částku ve výši 14 100 684,78 Kč. Podle § 229 odst. l trestního řádu byl poškozený Státní fond životního prostředí České republiky odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného D. K. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody u obou obviněných. Stěžovateli pak podle § 259 odst. 3 trestního řádu uložil podle § 260 odst. 5 a § 43 odst. l trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek ohledně stěžovatele nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti ze svého pohledu detailně popisuje průběh skutkového děje a tvrdí, že nemohlo jít o manipulaci, když cílem byl společensky prospěšný cíl. Zdůrazňuje, že všechny zakázky (projekty) skutečně existovaly a byly řádně dokončeny a že vytýkaným jednáním sobě ani jinému neopatřil žádný prospěch. O přínos z dotace se zvýšil majetek zadavatelů, nikoli jeho majetek. Tvrzený finanční prospěch není podle něj nic jiného, než odměna za výkon funkce administrátora, a Evropské unii tak nemohla vzniknout škoda a už vůbec nemohl vzniknout důvodný požadavek na vrácení dotace. Je přesvědčen, že není žádný důkaz o tom, že by veřejné zakázky vznikly z jeho podnětu, že by nebyly smysluplné nebo že by byly realizovány výhradně s cílem způsobit škodu Evropské unii. Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by vynaložené finanční prostředky Evropské unie byly využity nesprávně či nehospodárně. Je toho mínění, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podle § 260 trestního zákoníku.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel také namítá, že učiněná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to příkazu k odposlechu vydaným Okresním soudem v Jablonci nad Nisou dne 1. 2. 2013 pod sp. zn. Nt 257/2012. Tento příkaz byl podle stěžovatele vydán nepříslušným soudem a nebyl řádně odůvodněn.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc stěžovatel v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. V nyní posuzované věci bylo v průběhu řízení prokázáno, že cílem jednání stěžovatele bylo opatřit jinému prospěch v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, a to zajistit vítězství předem určenému dodavateli. Podle učiněných skutkových zjištění stěžovatel s časovým předstihem poskytl předem určenému vítězi zadávacího řízení text výzvy k podání nabídek a zadávací dokumentaci a budoucímu vítězi zjednal výhodnější podmínky, když mu poskytl nadstandardní poradenství k náležitostem nabídky, koordinoval obsah nabídek ostatních soutěžitelů ve spolupráci s dohodnutým vítězem tak, aby byly cenově méně výhodné, a manipuloval průběh zadávacího řízení ve prospěch předem určeného vítěze jednak udílením pokynů vítězi k odstoupení ze zadávacího řízení, aby jeho místo mohl zaujmout předem určený vítěz, jednak iniciováním zrušení zadávacího řízení pro vykonstruovanou záminku, aby se vyhnul přezkumu zákonnosti zadávacího řízení Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a vytvořil si možnost nové řízení nevést v otevřené podobě.
Současně ve všech případech vystupoval jako pořadatel, tedy osoba pověřená ze strany zadavatele organizací zadávacího řízení, a zpravidla též jako člen hodnotící komise, který zamlčel svou účast na zpracování nabídky budoucího vítěze a zájem na konkrétním výsledku zadávacího řízení. Tento jeho zájem plynul z okolnosti, že za svou činnost nezákonně pokřivující zadávací řízení měl od budoucího vítěze slíben majetkový prospěch.
11. V souvislosti se svým členstvím v hodnotících komisích pak prokazatelně vyhotovil, použil a předložil nepravdivé doklady, a to čestná prohlášení, v nichž v rozporu s požadavky stanovenými v zákoně o veřejných zakázkách nepravdivě uvedl, že na výsledku zadávacích řízení nemá žádný zájem a nepojí ho vztah k žádnému z dodavatelů, což odporovalo zjištění, že na výsledku osobní zájem měl, neboť za vítězství předem určeného dodavatele mu byla přislíbena a vyplacena odměna, a zároveň si k tomuto dodavateli vytvořil vztah tím, že s ním koordinoval proces podání nabídek.
Obecné soudy správně vysvětlily, že postupoval-li stěžovatel tak, že úmyslně porušoval pravidla Evropské unie pro poskytnutí dotace, nevznikl nárok na čerpání dotace a finanční prostředky byly z fondů Evropské unie čerpány neoprávněně. Věděl-li by poskytovatel dotace o nedodržení jím stanovených pravidel, žádnou dotaci by na zmanipulované projekty neposkytl. Je přitom irelevantní, zda zakázky byly řádně dokončeny a zda byly zhotoveny za cenu v místě a čase obvyklou, neboť to nic nemění na tom, že způsob, jakým byl vybrán jejich zhotovitel, odporoval závazně stanoveným pravidlům poskytovatele dotace.
12. Krajský soud i Vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, neboť se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
14. K námitce stěžovatele týkající se procesní nepoužitelnosti příkazu k odposlechu vydaného Okresním soudem v Jablonci nad Nisou dne 1. 2. 2013 pod sp. zn. Nt 257/2012, Nejvyšší soud uvedl, že zmíněným příkazem byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu mimo jiné účastnického telefonního čísla stěžovatele ve věci prověřování okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán zločin podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 trestního zákoníku, zločin podplácení podle § 331, odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
Krajský soud následně opakovaně prodlužoval dobu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu až do dne 30. 4. 2022. Dále zdůraznil, že použitelností uvedeného odposlechu (krom jiných) se zabýval již v usnesení ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1387/2020, přičemž po přezkoumání věci aproboval posouzení této otázky vrchním soudem v jeho usneseních ze dne 7. 7. 2020 sp. zn. 4 To 20/2020 či ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. 7 To 84/2020, podle nichž i přes některé nedostatky odůvodnění daného příkazu k odposlechu bylo možné tento důkazní prostředek použít především za splnění materiálních podmínek pro jeho vydání.
V posuzovaném případě považoval Nejvyšší soud za podstatné, že z obsahu příslušného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou vedeného pod sp. zn. Nt 257/2012 je zřejmé, že návrh státního zástupce, jenž příkazu předcházel, obsahoval podrobnější odůvodnění včetně veškerých v příkazu chybějících informací. Bylo v něm mimo jiné vysvětleno, že podezření ze spáchání konkrétního trestného činu vůči osobám pohybujícím se kolem tehdy prověřované veřejné zakázky vyplynulo z informací poskytnutých od osoby spolupracující s policií.
Na základě nařízených odposlechů J. P. a dalších subjektů bylo zjištěno zapojení dalších osob včetně stěžovatele do tehdy prověřovaného skutku. Odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu tudíž mohly být zjištěny další významné informace pro v dané době probíhající trestní řízení, které by nebylo možno zjistit jinak. V návrhu státního zástupce byly rovněž podrobně specifikovány důvody, proč byly odposlechy jediným důkazem, který mohl přinést potřebné poznatky, a byla v něm výslovně odůvodněna předpokládaná potřeba dlouhodobějšího sledování zmíněných osob s ohledem na povahu a sofistikovanost jejich činnosti.
Nejvyšší soud proto shledal námitku nezákonnosti prvního příkazu k odposlechu vydaného Okresním soudem v Jablonci nad Nisou ve vztahu ke stěžovateli neopodstatněnou. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu