Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2013 sp. zn. 23 C 261/2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2014 č. j. 64 Co 37/2014-44, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3947/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak obecné soudy zhodnotily přiměřenost délky předmětného řízení a existenci jím tvrzené újmy, kdy má za to, že správně nezohlednily veškeré okolnosti jeho případu.
Je tak přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Třeba uvést, že podaná stížnost je jednou z celé řady ústavních stížností stěžovatele podávaných v obdobných věcech (z poslední doby viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 764/12 ,
III. ÚS 78/12 ,
III. ÚS 3350/12 ,
II. ÚS 3154/12 ,
II. ÚS 2888/12 ,
I. ÚS 901/12 ,
II. ÚS 3679/13 ,
I. ÚS 699/14 ,
II. ÚS 1623/14 ,
II. ÚS 2750/14 ,
). Stejně jako v případě těchto dřívějších ústavních stížností, které byly Ústavním soudem odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, platí, že stěžovatelova argumentace se pohybuje především v rovině podústavního práva a postrádá dimenzi ústavněprávní.
Nutno opět zdůraznit, že Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy své úvahy založily na zcela konkrétním hodnocení relevantních skutkových okolností daného případu, kdy si logicky povšimly například toho, že stěžovatel se opakovaně omlouval z nařízených jednání, jejichž konání sám požadoval. Případná je i úvaha Nejvyššího soudu, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství stěžovatelem iniciovaných soudních sporů jej staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu