Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Wahaje Muhammada, zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 29 ICdo 53/2024-66, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Michaely Sýkorové, sídlem Vítězslava Nováka 109, Skuteč, insolvenční správkyně dlužníka Mohammada Ishtiaqa, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces garantované čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 10. 2023 č. j. 81 ICm 2933/2023-9 podle § 160 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), odmítl jako opožděnou žalobu, kterou se stěžovatel v insolvenčním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 12033/2022 domáhal, aby soud vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka Mohammada Ishtiaqa ve výroku blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území V., a dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že vedlejší účastnice vyrozuměla stěžovatele o soupisu, uvedla důvody, proč tak učinila, a poučila ho v souladu s § 225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona. Vyrozumění bylo stěžovateli doručeno dne 23. 8. 2023 a poslední den třicetidenní lhůty k podání žaloby (§ 225 odst. 2 insolvenčního zákona) připadl na den 22. 9. 2023. Stěžovatel však žalobu podal až dne 6. 10. 2023.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 15. 11 2023 č. j. 104 VSPH 803/2023-35 usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Uvedený soud konstatoval, že vyrozumění vedlejší účastnice obsahovalo všechny podstatné náležitosti potřebné k podání žaloby, a jelikož stěžovatel nerespektoval řádné poučení, krajský soud opožděně podanou žalobu odmítl správně. Dále uvedl, že návrhem na prominutí zmeškání lhůty učiněným teprve v odvolacím řízení se zabývat nemůže, protože ten měl být v souladu s § 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), spojen nejpozději se zmeškaným úkonem (tedy s opožděnou žalobou podanou k insolvenčnímu soudu).
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že napadané rozhodnutí je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od které není důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Ohledně otázky, zda vrchní soud mohl potvrdit usnesení krajského soudu, aniž by předtím rozhodl o stěžovatelově žádosti o prominutí zmeškání lhůty, Nejvyšší soud uvedl, že poskytnutí "náhradní lhůty," kterého se stěžovatel domáhá, není možné z důvodu, že jde o lhůtu hmotněprávní, jejíž zmeškání v režimu § 58 o. s. ř. prominout nelze.
5. Stěžovatel tvrdí, že usnesením o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, v jehož důsledku byla názorově podpořena usnesení soudů nižších stupňů, došlo k porušení jeho práva na řádný proces, neboť tyto soudy postupovaly "přepjatě formalisticky", a znemožnily mu tím přístup k nezávislému soudu, od něhož oprávněně očekával rozhodnutí jeho věci.
6. Poukazuje na to, že byl v insolvenčním řízení procesně aktivní a ve stanovené lhůtě žalobu podal, avšak namísto krajského soudu ji adresoval vedlejší účastnici. Učinil tak zejména proto, že vyrozumění o soupisu nemovitých věcí do majetkové podstaty doručovala vedlejší účastnice, jakož i kvůli nejasnému poučení, ze kterého nabyl dojmu, že osobou, prostřednictvím které se žaloba podává soudu, je právě ona. Podle stěžovatele je zřejmé, že kdyby vedlejší účastnice nezůstala zcela nečinná a upozornila ho na skutečnost, že prostřednictvím její osoby žalobu podat nelze, došlo by k zachování lhůty, a mohlo by být rozhodnuto v meritu věci.
7. Nejvyššímu soudu i soudům nižších stupňů pak stěžovatel vytýká, že nesprávně věc posoudily, když jím podanou žalobu jako opožděnou odmítly, s tím, že nevzaly v úvahu uvedené skutečnosti a také jeho cizí národnost, neznalost složitých právních předpisů insolvenčního práva a roli insolvenčního správce v insolvenčním řízení, jenž v řadě odborných pramenů bývá označován za "pána insolvenčního řízení".
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatel Nejvyššímu soudu i soudům nižších stupňů vytýká, že postupovaly přepjatě formalisticky, když jeho žalobu jako opožděnou odmítly, přičemž argumentuje tím, že v insolvenčním řízení byl aktivní, že žalobu podal včas, jen nikoliv u krajského soudu, ale zaslal ji vedlejší účastnici, a to v důsledku ne zcela jasného poučení, přičemž obecným soudům vytýká, že nezohlednily jeho cizí národnost a neznalost složitého insolvenčního práva i to, že ho vedlejší účastnice mohla na pochybení upozornit či žalobu krajskému soudu zaslat.
10. Závěr obecných soudů, podle kterého byl stěžovatel o možnosti podat vylučovací žalobu vedlejší účastnicí řádně poučen, a (přesto) žalobu podal u krajského soudu po zákonem stanovené lhůtě, relevantním způsobem zpochybněn nebyl. Stěžovatel sice uvádí, že nebylo zcela jasné, že žalobu je nutno podat u krajského soudu (a nikoliv u vedlejší účastnice, která mu výzvu zaslala), nicméně informace obsažená v poskytnutém poučení byla i v tomto ohledu dostatečně návodná; ostatně jak již zmínily obecné soudy, stěžovatel sám v přípisu ze dne 6. 10. 2023 uvedl, že žalobu podal opožděně v důsledku vlastního omylu.
11. Argumentuje-li stěžovatel svou cizí národností, již Nejvyšší soud shledal, že stěžovateli tato skutečnost zjevně nebránila v plném uplatnění jeho procesních práv, přičemž Ústavnímu soudu se tato úvaha nejeví nijak nepřiměřená (natož pak do té míry, že by ji bylo možné označit z hlediska ústavnosti za "neudržitelnou"). Nadto vzhledem k § 241a odst. 6 o. s. ř. se touto námitkou nebyl Nejvyšší soud ani povinen (oprávněn) věcně zabývat, což potažmo platí i pro Ústavní soud, neboť stěžovatel takto v řízení před soudy nižších stupňů neargumentoval, a tudíž v tomto směru řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. Za relevantní pak Ústavní soud nemůže považovat stěžovatelovo tvrzení o neznalosti složitého insolvenčního práva, neboť je povinností každého právní předpisy znát a řídit se jimi, a to v duchu právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá), a v opačném případě nést případné negativní následky v podobě ztráty práva, a to v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým). Dlužno podotknout, že k řádnému podání žaloby nebylo ani znalosti insolvenčního zákona třeba, stačilo se jen striktně řídit poskytnutým poučením.
13. Stěžovatel také vyslovuje názor, že vedlejší účastnice jej mohla na dané pochybení upozornit nebo sama žalobu zaslat krajskému soudu, a vytýká obecným soudů, že tuto skutečnost nezohlednily. Již Nejvyšší soud však konstatoval, že žádnou takovou právní povinnost insolvenční správce (pozn.: jenž je ostatně protistranou v případném incidenčním sporu) nemá, což stěžovatel nezpochybňuje.
14. Nezbývá proto než uzavřít, že právně relevantní důvody, pro které nedošlo k věcnému projednání žaloby, nespočívaly na straně obecných soudů (či vedlejší účastnice), ale stěžovatele, který se svého práva nedomáhal "stanoveným postupem". Námitce denegationis iustitiae, jakožto stavu zakládajícího porušení základního práva na přístup k soudu, jež plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny, tudíž jakkoliv přisvědčit nelze.
15. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu