Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II.ÚS 17/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti K.A., zastoupeného advokátem JUDr. Š.A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 1997, čj. 1 Co 136/97-146, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 1997, č.j. 23 C 14/95-115, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a ČS, OS, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á.
Stěžovatel napadl ústavní stížností oba výše uvedené rozsudky. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil (č.l. 64, 147 a 149 soudního spisu 23 C 14/95 vedeného Krajským soudem v Ostravě), že v rámci odvolacího řízení požádal o připuštění dovolání. Tomuto návrhu však Vrchní soud v Olomouci v odvolacími rozsudku nevyhověl. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko.
V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupoval v souladu s ustanovením § 239 o. s. ř. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, měl odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužil, jak plyne ze soudního spisu, nedošlo ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Povinností stěžovatele je však vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Proto je Ústavní soud nucen konstatovat, že podání nesplňuje podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle II. ÚS 17/98 ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, aniž mu citovaný zákon umožnil zabývat se jí meritorně.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2000 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu