Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2024 č. j. 25 Cdo 497/2024-344, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, a 2. J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých.
3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 3. 2023 č. j. 32 C 25/2021-242 uložil žalované zaplatit stěžovatelce 107 880 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně v téže lhůtě úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 756 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do 15. 3. 2021 (výrok II), zamítl žalobu co do částky 101 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu (výroky IV a V), o soudním poplatku (výrok VI) a o vrácení nespotřebované zálohy na znalečné (výrok VII).
5. K odvolání stěžovatelky a žalované Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne l. 11. 2023 č. j. 13 Co 139/2023-290 zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku V rozsudku obvodního soudu (výrok I), změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé I tak, že zamítl žalobu o zaplacení 59 475 Kč s úrokem z prodlení a že lhůta k plnění činí 15 dnů, jinak rozsudek v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé III potvrdil (výrok II), změnil výrok VI o soudním poplatku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Městský soud uzavřel (při nespornosti základu nároku, o němž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), že stěžovatelce náleží náhrada za péči v rozsahu 9,5 hodin denně (na rozdíl od obvodním soudem stanoveného rozsahu 12 hodin denně), tj. za jeden den 1 235 Kč a za žalované období 183 dnů celkem 226 005 Kč, po odečtení částky 177 600 Kč (151 200 Kč plnění žalované + 26 400 Kč příspěvek na péči) pak ve výsledku zbývá uhradit 48 405 Kč. Při určení rozsahu péče vyšel z předchozích 6 rozhodnutí ve věcech týchž účastníků stanovících náhradu péče za odlišná období.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné, jelikož přípustnost dovolání spočívající v tom, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", je dána pouze v situaci, kdy se má dovolací soud vyjádřit k určité právní otázce, kterou již řešil, a má se od dříve vysloveného právního názoru odchýlit, tj. má svou vlastní původní rozhodovací praxi přehodnotit. Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání právě v potřebě překonání dosavadní judikatury dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit. Současně musí být rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takové otázky založeno. Mezi stěžovatelkou citovanými závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011 a sp. zn. 25 Cdo 830/2022 a dovoláním formulovanou otázkou významu věku osoby, jíž je péče poskytována, a osoby, která péči poskytuje, není žádná souvislost, citovaná rozhodnutí tuto právní otázku neřeší a na jejím řešení není založeno ani dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu. Stanovení rozsahu péče je otázkou skutkovou, kterou není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat a která není způsobilá založit přípustnost dovolání.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady, ač ve své podrobné argumentaci jednoznačně vymezila otázku hmotného práva, která byla v minulosti Nejvyšším soudem již řešena a má být řešena jinak.
8. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodly obvodní soud a městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17
), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14
). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem.
Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22.
9. 2015 sp. zn.
I. ÚS 1944/15
(N 176/78 SbNU 617)].
12. Ústavní soud také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 16). Jako třetí krok označil vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (krok 3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Jako čtvrtý krok vymezil uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (krok 4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit.
Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (krok 4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Jinak řečeno z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (krok 4a) a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon (krok 4b) [viz též nález ze dne 13.
3. 2018 sp. zn.
III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
13. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek dovolání. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn.
I. ÚS 2135/16
(N 70/85 SbNU 247), bod 19].
14. Dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Za vodítko pro posouzení, zda je určitá otázka otázkou právní či skutkovou, přitom Ústavní soud považuje možnost zobecnění v případě otázek právních na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17
(N 234/87 SbNU 801), bod 24]. S těmito východisky byla ostatně stěžovatelka již seznámena v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2280/23
.
15. Ústavní soud si vyžádal spis a seznámil se s dovoláním stěžovatelky založeným na č. l. 319 až 326, posoudil ho z hlediska východisek uvedených výše a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu. Z hlediska přezkumného algoritmu shrnutého výše je nesporné, že stěžovatelka v dovolání označila napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedla dovolací návrh (kroky 1 a 5). Z posledního odstavce části I dovolání je rovněž zřejmé, že dovoláním byl napaden rozsudek městského soudu v dovolání uvedené části (krok 2). Zbývá posoudit, zda v dovolání byl vymezen dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání (kroky 3 a 4).
16. Stěžovatelka na závěr části I svého dovolání uvedla, že dovolání považuje za přípustné proto, že napadené rozhodnutí městského soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, která byla v minulosti Nejvyšším soudem již řešena a má být řešena jinak. V této souvislosti pak odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011 a sp. zn. 25 Cdo 830/2022.
17. Nejvyšší soud však shledal, že mezi stěžovatelkou citovanými závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1778/2014, sp. zn. 25 Cdo 2108/2011 a sp. zn. 25 Cdo 830/2022 a dovoláním formulovanou otázkou významu věku osoby, jíž je péče poskytována, a osoby, která péči poskytuje, není žádná souvislost; citovaná rozhodnutí tuto právní otázku neřeší a na jejím řešení není založeno ani dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu. S tímto závěrem se musí Ústavní soud ztotožnit, pročež samotný závěr Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno vadně, z ústavního hlediska obstojí.
Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud řádně a přesvědčivě odůvodnil, s odkazy na svou předchozí judikaturu, z jakého důvodu nebylo dovolání stěžovatelky přípustné a proč jej věcně neprojednal. V tomto ohledu je tedy třeba jednoznačně konstatovat, že - z hlediska ústavní konformity postupu Nejvyššího soudu - klíčová námitka stěžovatelky stran jeho chybného postupu - je nedůvodná, jelikož v předmětné věci při posouzení obsahu dovolání stěžovatelky postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a také se svou ustálenou rozhodovací praxí.
Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn s odkazy na jeho předchozí judikaturu, a Ústavní soud považuje jím provedený výklad za ústavně konformní, logický a srozumitelný.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu