Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Balhara, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, č. j. 29 Cdo 3415/2013-392, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2013, č. j. 14 Cmo 416/2011-357, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 25 Cm 174/2009-256, takto: V záhlaví usnesení Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2015, č. j. II. ÚS 1707/14-18 , se opravuje jméno právního zástupce stěžovatele tak, že namísto textu "Mgr. Václavem Sládkem, advokátem" se vkládá text "Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou".
Ve shora označené věci Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 21. dubna 2015, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Vzhledem k tomu, že ještě před vydáním uvedeného usnesení došlo k pozastavení činnosti původního právního zástupce stěžovatele, advokáta Mgr. Václava Sládka, a jeho zástupcem byla stanovena Mgr. Ivana Sládková, advokátka působící ve stejné advokátní kanceláři se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, vyvstala potřeba zohlednit tuto skutečnost a opravit osobu právního zástupce stěžovatele. Za této situace Ústavní soud postupoval v souladu s § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a vydal toto opravné usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu
6. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít i tím, že nastal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry v otázce výkladu povinnosti zachování mlčenlivosti. Zde stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že závazek zachovat mlčenlivost stanovený smlouvou o převodu obchodního podílu byl značně neurčitý a nedošlo ke shodě v jeho obsahu, a proto je třeba na něj hledět jako na neplatný. Soudy se však zkoumáním vůle smluvních stran nezabývaly. Rozdílný výklad tohoto ustanovení smlouvy byl ovšem zcela zásadní pro posouzení podstaty celého sporu.
Stěžovatel poukazuje na to, že soudy měly věnovat pozornost právě hodnocení pojmu "skutečnosti obchodní povahy", neboť toto není výraz běžně používaný v obchodním styku. Ze skutečnosti, že se soudy nevypořádaly s dalšími předpoklady pro vznik povinnosti stěžovatele k úhradě smluvní pokuty, dovozuje, že jejich závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dále soudům vytýká, že odmítly akceptovat stěžovatelem předkládanou judikaturu vztahující se dle jeho názoru k dané věci, což jen dokazuje nesprávný postup soudů v jeho věci a vyvození závěrů, které jsou v extrémním nepoměru s provedeným dokazováním.
Stěžovatel konečně zpochybnil výklad ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o převodu obchodního podílu ve vztahu k uplatňování jeho nároků za společností SVCS, s. r. o.
8. Ústavněprávní argumentace stěžovatele, přestože je poměrně obsáhlá, se v daném případě nachází převážně v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z jeho odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti ovšem nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel sice opakovaně argumentuje extrémním rozporem mezi právními závěry a provedenými skutkovými zjištěními, nejedná se ale o nic jiného, než o výše zmiňovaný odlišný pohled stěžovatele na danou věc.
Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti např. ohledně neurčitosti závazku zachovávat mlčenlivost či jeho odlišný náhled, resp. jeho návod, na hodnocení a výklad pojmu "skutečnosti obchodní povahy", jsou však právě takovými námitkami, k jejichž přezkumu není Ústavní soud povolán. Naopak, pokud by Ústavní soud vstoupil do této oblasti, narušil by svojí ingerencí celý soudní systém.
9. Pokud jde tedy o samotné hodnocení důkazů učiněné soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Ústavní soud z dostupných podkladů (ústavní stížnosti i jednotlivých soudních rozhodnutí), dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že provedené důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně nebo extrémně vadně hodnotily. Naopak, byl to zejména soud prvního stupně, který provedl obsáhlé dokazování, které mu umožnilo zhodnotit všechny aspekty sporu. Námitky stěžovatele o nutnosti doplnění dokazování, či o potřebě jiného posouzení provedených důkazů ze strany soudů jsou, jak již bylo zmíněno výše, pouhou pokračující polemikou se skutkovým i právním posouzením věci soudy.
10. Ve vztahu k námitce porušení práva na zákonného soudce je Ústavní soud nucen konstatovat, že tuto námitku je namístě hodnotit jako námitku nepřípustnou či opožděnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Namítá-li stěžovatel, že v rámci nalézacího řízení měl být k rozhodování příslušný jiný senát, než jaký byl určen rozvrhem práce, je zřejmé, že namítá nesprávné obsazení soudu ve smyslu § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., což je důvod zmatečnosti. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost využil. Pakliže tak stěžovatel neučinil, řádně nevyčerpal opravný prostředek, jenž mu byl k dispozici, pročež tato stížnostní námitka nemůže být přípustná.
11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu