Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hnidáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, č. j. 29 ICdo 25/2023-32, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2022, č. j. 107 VSPH 477/2022-18, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2022, č. j. 75 ICm 1062/2022-9, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva a ústavněprávní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 2, v čl. 4 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze ("insolvenční soud") se stěžovatel domáhal vůči žalovaným [1) CURATORES v. o. s., jako oddělenému insolvenčnímu správci stěžovatele, 2) Ing. Petru Dohnalovi a 3) společnosti ALTER EGO H+H s. r. o.] s odkazem na § 91a o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o. s. ř."), určení, že "právo popírat pohledávku" přihlášenou ing. P. Dohnalem do insolvenčního řízení stěžovatele vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 66 INS 6953/2016, náleží stále stěžovateli a nikoli druhému a třetímu žalovanému.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením však insolvenční soud žalobu stěžovatele odmítl. Soud vycházel z § 91a o. s. ř. a z § 160odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 617/2009 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz) a dospěl k závěru, že je vyloučena hlavní intervence stěžovatele do incidenčního řízení o určení pravosti pohledávek (vedeného v rámci insolvenčního řízení stěžovatele pod sp. zn. 77 ICm 650/2019).
4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") pak k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Ve svých právních závěrech vycházel z týchž ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona a odkázal mj. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014 a na tomto základě se ztotožnil s názorem insolvenčního soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele k podání žaloby o hlavní intervenci v rámci incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky.
5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. Konstatoval, že stěžovatelem zpochybňované právní posouzení věci ohledně použitelnosti institutu hlavní intervence proti účastníkům sporu o určení pravosti pohledávky bylo vrchním soudem vyřešeno v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Kupř. i v usnesení ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 29 ICdo 23/2023 totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že dlužník jako osoba, jejíž popěrné právo nemá vliv na zajištění pohledávky přihlášeného věřitele v rámci insolvenčního řízení, není osobou oprávněnou k zahájení odporového sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky takového věřitele a tedy ani není osobou oprávněnou do takového sporu intervenovat prostřednictvím institutu hlavní intervence.
6. V nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že se opakovaně pokoušel o zastavení insolvenčního řízení na základě jím vznášené námitky překážky věci rozhodnuté, nicméně touto námitkou se soudy dostatečně nezabývaly. Stěžovatel dále tvrdí, že v rámci insolvenčního řízení, vedeného de facto proti němu jako dlužníkovi, nebyla dodržena zákonná ustanovení týkající se vedení řízení, konkrétně ohledně zveřejnění a doručování soudních rozhodnutí, když elektronické verze ve věci vydaných soudních rozhodnutí nebyly opatřeny platným kvalifikovaným elektronickým podpisem, z čehož je nutno údajně dovodit, že nebyly splněny ani zákonné podmínky pro konání přezkumného jednání nařízeného na 14.
2. 2019. Proto je stěžovatel přesvědčen, že nebyly splněny ani podmínky pro podání incidenční žaloby a naopak z toho vyplývá, že on je stále osobou oprávněnou k podání intervenční žaloby podle § 91a o. s. ř., neboť je stále osobou, která je oprávněna popírat pohledávku přihlášenou věřitelem ing. P. Dohnalem. Stěžovatel navrhoval před soudem provedení důkazů právě k otázce, že nebyly splněny podmínky pro zahájení incidenčního řízení, nicméně obecné soudy se touto námitkou stěžovatele vůbec nezabývaly, čímž se dopustily libovůle.
Stěžovatel dále namítá, že proti odmítnutí jeho žaloby podal odvolání, přičemž však v rámci řízení o odvolání vrchní soud pochybil, když k podanému odvolání nenařídil jednání. Stěžovatel ke svým tvrzením navrhoval důkazy, obecné soudy se ale s nimi vůbec nevypořádaly; z pohledu stěžovatele se tedy jedná o důkazy opomenuté. V ústavní stížností napadených rozhodnutích prý absentuje i řádné odůvodnění ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel blanketně odkazuje. Pro chybějící elektronické kvalifikované podpisy na některých rozhodnutích, vydaných v rámci insolvenčního řízení, pak na těchto rozhodnutích neměly být vyznačeny doložky právní moci.
7. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v této věci neshledal.
10. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že se s ní již dostatečně vypořádaly obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích; zvláště ohledně posouzení procesní otázky aktivní legitimace stěžovatele k podání intervenční žaloby do incidenčního řízení. Proto Ústavní soud na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
11. Argumentace obsažená v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů podle Ústavního soudu nemůže být zpochybněna ani stěžovatelovým tvrzením, že některá v daném insolvenčním řízení vydaná (procesní) rozhodnutí údajně nebyla opatřena řádně kvalifikovaným elektronickým podpisem a tudíž se nemohlo konat ani přezkumné jednání týkající se posouzení podmínek pro uplatnění některých pohledávek vůči stěžovateli. Stěžovatel totiž ani v ústavní stížnosti řádně nevysvětluje zákonnou oporu, na základě které dospěl k poněkud zjednodušující zkratce, že nebyly-li splněny procesní podmínky pro konání přezkumného jednání, stěžovateli zůstala oprávnění zpochybňovat některé pohledávky uplatněné stěžovatelovými věřiteli.
Pro takovou interpretaci - jak již uvedeno - totiž zákon oporu nedává a ani stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí podrobnější postup, jak k jím prezentovanému závěru dospěl. Proto také nebylo třeba vést zjišťování k tvrzení stěžovatele o absenci kvalifikovaných elektronických podpisů nebo údajné překážce věci rozhodnuté (když vůči stěžovateli bylo již v minulosti vedeno obdobné řízení), neboť obě tyto tvrzené vady nemohou nic změnit na existujícím nedostatku aktivní legitimaci stěžovatele. V tomto kontextu je nepodstatná i námitka o opomenutých důkazech.
12. Nabyl-li stěžovatel skutečně přesvědčení, že předmětné řízení před obecnými soudy bylo zatíženo též chybami způsobenými "zmatečnostním postupem" insolvenčního soudu, měl proti tomu využít adekvátní opravný prostředek (vzhledem k charakteru stěžovatelem tvrzeného údajného pochybení měl například zvážit podání žaloby pro zmatečnost). Ani podle Ústavního soudu přitom nepřichází v úvahu, aby se stěžovatel do probíhajícího incidenčního řízení zapojil pomocí institutu hlavní intervence, a to bez ohledu na to, jaký charakter vad v rámci tohoto svého - a nesprávného - postupu chtěl namítat. Pokud konečně vrchní soud ve věci stěžovatele nenařizoval jednání, postupoval přesně podle § 214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
13. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy v dané věci své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za ústavně konformní. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2023
Jan Svatoň v. r. předseda senátu