Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, sídlem Krátká 143, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 23 Cdo 1781/2024-240, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 25. ledna 2024 č. j. 58 Co 229/2023-193 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. srpna 2023 č. j. 3 C 243/2022-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a N. N., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se v předmětném řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemků p. č. st. 110, jehož součástí je stavba č. p. 199 (objekt k bydlení), p. č. 416, p. č. 3572/82 a p. č. 3572/86 vše v k. ú. O. P., obec U. O. (dále jen "nemovité věci" či "předmětné nemovitosti"), které daroval vedlejší účastnici, své dceři, jako žalované, darovací smlouvou ze dne 9. 12. 2016. Dopisem ze dne 3. 2. 2022 odvolal dar pro nevděk vedlejší účastnice a vyzval ji k vrácení nemovitých věcí pro její chování spočívající v tom, že od roku 2017 téměř nereagovala na zprávy stěžovatele a při opatrovnickém jednání v roce 2021 se vyjádřila tak, že ho již nechce vidět ani vídat, nemá ho ráda a nechce s ním komunikovat. K tomuto chování došlo poté, co přibližně jeden rok po uzavření darovací smlouvy skončil vztah mezi stěžovatelem a matkou vedlejší účastnice, která se od stěžovatele s vedlejší účastnicí odstěhovala, a stěžovatel se i přes svůj špatný zdravotní stav pokoušel s vedlejší účastnicí udržovat kontakt.
3. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí, zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.).
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že od darovací smlouvy ze dne 9. 12. 2016, kterou daroval vedlejší účastnici předmětné nemovité věci, pro nevděk odstoupil s odůvodněním, že vedlejší účastnice se "k němu jako otci nezná a před soudem se vyjadřuje tak, že se k němu ani znát nechce". Uvedl, že ho velmi zranily její výroky, které učinila při jednání u Okresního soudu v Hodoníně dne 3. 8. 2021 ve věci vedené pod sp. zn. 0 P 19/2020 o tom, že otce nemá ráda, že s ním nechce být a že s ním nechce mít nic společného. Vedlejší účastnice se stěžovateli vyhýbá a on tak nemá možnost se podílet na její výchově. Stěžovatel vedlejší účastnici uvedený nevděk neprominul. Vyzval ji proto k vrácení předmětných nemovitostí, avšak vedlejší účastnice stěžovateli nemovité věci nevrátila.
7. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr obecných soudů, že jednání vedlejší účastnice vůči němu nelze posoudit jako nevděk, a že jednání, pro které od darovací smlouvy odstoupil, nepřičítal vedlejší účastnici, ale její matce. Stěžovatel poukazuje na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že vedlejší účastnice se od konce roku 2017 odmítala se stěžovatelem stýkat a jakkoli s ním komunikovat, byť se stěžovatel o to aktivně různými způsoby pokoušel. Stěžovatel považuje za nesprávný a nemající oporu v provedeném dokazování ani závěr soudů, že daný stav si způsobil tím, jak se choval k matce vedlejší účastnice. Stěžovatel namítá, že nelze přičítat k jeho tíži, že nemá kladný vztah k matce vedlejší účastnice, neboť matka "rozbila" jejich manželství navázáním známosti s jiným mužem a měla svůj podíl i na tom, že vedlejší účastnice se nestýká se stěžovatelem a nekontaktuje ho. Stěžovatel dovozuje, že jeho negativní vztah k matce vedlejší účastnice nebyl zásadním důvodem pro odmítání kontaktu vedlejší účastnice s otcem, přičemž na tomto závěru nic nemění ani nízký věk vedlejší účastnice. Z uvedených důvodů stěžovatel tvrdí, že soudy nesprávně posoudily výše popsané jednání vedlejší účastnice, jako jednání nenaplňující znaky nevděku a nesprávně posoudily pocítění újmy spočívající v jednání vedlejší účastnice a nikoli v jednání její matky.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. V posuzované věci stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů o nesplnění podmínek pro jeho odstoupení od předmětné darovací smlouvy ve smyslu § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se okolnostmi odstoupení stěžovatele od předmětné darovací smlouvy pečlivě zabývaly. Zkoumaly především, zda jednání vedlejší účastnice, pro které stěžovatel od darovací smlouvy odstoupil, naplnilo znaky § 2072 občanského zákoníku.
11. Krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v době, kdy se vedlejší účastnice přestala se stěžovatelem stýkat, jí bylo 12 let a v době, kdy učinila před soudem prohlášení, v němž stěžovatel spatřuje její nevděk, jí bylo 16 let, přičemž nevděk je třeba posuzovat i s ohledem na tuto skutečnost. Krajský soud rovněž připomněl, že vedlejší účastnice je citlivá a introvertní osoba v problematickém věku, která byla zasažena rozpadem rodiny a vtažena do sporu rodičů, jakož i do řízení o péči o nezletilé, a přinucena na něm participovat.
Naopak stěžovatel jako dospělý a milující otec měl podle krajského soudu své chování přizpůsobit zájmům vedlejší účastnice a neprojevovat svůj vyhroceně negativní postoj k její matce v přítomnosti vedlejší účastnice. Tento postoj stěžovatele prezentovaný před tehdy dvanáctiletou vedlejší účastnicí byl podle závěrů obou soudů hlavní příčinou toho, že se s ním vedlejší účastnice odmítala stýkat a komunikovat s ním, neboť je pochopitelné, že nechtěla být neustále svědkem neadekvátních a nemístných výpadů stěžovatele na adresu své matky, kterou měla ráda, a která o ni řádně pečovala.
Krajský soud současně poukázal na necitlivý výchovný přístup stěžovatele k vedlejší účastnici (tehdy téměř šestnáctileté), jakož i na to, že stěžovatel se v rozporu s jejím přáním u soudu domáhal střídavé péče, a nejednal tak v souladu se zájmy nezletilé. Projevená obava nezletilé ze způsobu péče prosazovaného stěžovatelem v řízení pak vyústila v její prohlášení před opatrovnickým soudem dne 3. 8. 2021. Toto vyjádření vedlejší účastnice tedy bylo reakcí na návrh stěžovatele na svěření vedlejší účastnice do střídavé péče, který byl v rozporu s jejím přáním, jež přitom bylo pro opatrovnický soud s ohledem na věk a rozumovou vyspělost vedlejší účastnice i zásadním vodítkem při rozhodnutí o formě péče.
Vedlejší účastnice se takto vyjádřila v situaci, kdy byla opakovaně dotazována na své přání a jeho důvody, přála si zachovat dosavadní formu péče a "mít klid". Krajský soud přihlédl i k tomu, že toto prohlášení vedlejší účastnice činila jako nezletilá před soudem, tedy v situaci, jež obecně bývá stresující a diskomfortní, a to i pro osoby dospělé, což mohlo formu jejího vyjádření rovněž ovlivnit.
12. S ohledem na uvedené se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že objektivní kritérium § 2072 občanského zákoníku nebylo v předmětné věci naplněno, když jednání vedlejší účastnice, pro které stěžovatel odstoupil od darovací smlouvy na předmětné nemovité věci, není možné s ohledem na předchozí chování stěžovatele k vedlejší účastnici posoudit jako nevděk. Proto již jen z tohoto důvodu musela podle krajského soudu být žaloba stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta. Nad rámec uvedeného s ohledem na obsah napadeného rozsudku krajský soud doplnil, že vzhledem k výpovědi samotného stěžovatele by nebylo naplněno ani subjektivní kritérium § 2072 občanského zákoníku.
Krajský soud na rozdíl od okresního soudu uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel jednání, pro které od darovací smlouvy odstoupil, nepřičítal vedlejší účastnici, ale její matce, z čehož dovodil, že samotné jednání vedlejší účastnice ani nemohl "pociťovat" jako ubližující. Ve vztahu k pozemku p. č. 3572/82 v k. ú. O. P. pak žaloba musela být zamítnuta z toho důvodu, že takto označený pozemek již neexistuje a vedlejší účastnice jej tedy ani nemůže vlastnit. Závěry obou obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
13. Ústavní soud nezjistil vady ústavněprávního rozměru ani v postupu Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud v napadeném usnesení řádně vysvětlil, proč dovolání stěžovatele neshledal přípustným.
14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy při posouzení jednání vedlejší účastnice jako jednání naplňujícího znaky nevděku, resp. posouzení naplnění podmínek pro odstoupení stěžovatele od předmětné darovací smlouvy ve smyslu § 2072 občanského zákoníku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu