USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce M. N., zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti žalované N. N., zastoupené JUDr. Miroslavem Chovancem, advokátem se sídlem ve Strážnici, J. Skácela 696, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 243/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 25. 1. 2024, č. j. 58 Co 229/2023-193, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), par. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY vše v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „nemovité věci“), které daroval žalované jako své dceři darovací smlouvou ze dne 9. 12. 2016. Dopisem ze dne 3. 2. 2022 odvolal dar pro nevděk žalované a vyzval ji k vrácení nemovitých věcí pro její chování spočívající v tom, že od roku 2017 téměř nereagovala na zprávy žalobce a při opatrovnickém jednání v roce 2021 se vyjádřila tak, že ho již nechce vidět ani vídat, nemá ho ráda a nechce s ním komunikovat. K tomuto chování došlo poté, co přibližně jeden rok po uzavření darovací smlouvy skončil vztah mezi žalobcem a matkou žalované, která se od žalobce se žalovanou odstěhovala, a žalobce se i přes svůj špatný zdravotní stav pokoušel udržovat kontakt s žalovanou.
2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 9. 8. 2023, č. j. 3 C 243/2022-154, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem shora specifikovaných nemovitých věcí, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 17 600 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč (výrok II).
3. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou
výroků) včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud nesprávně právně uzavřel, že „jednání žalované vůči žalobci nelze posoudit jako nevděk“, a že „žalobce jednání, pro které od darovací smlouvy odstoupil, nepřičítal žalované, ale její matce.“ Poukázal též obecně na to, že podle ustálené soudní judikatury právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se při hodnocení důkazů se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
6. Ačkoliv v úvodu dovolání žalobce avizoval, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu jeho výroků I. a II.“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobce s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41
odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalobce se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka žalobce o odchýlení se od „ustálené judikatury“ (žalobce v dovolání specifikoval příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu jejím dostatečně určitým slovním popisem) při posouzení otázky, zda lze jednání žalované považovat za nevděk, k níž tvrdil, že na základě provedeného dokazování bylo jednoznačně zjištěno, že žalovaná se od konce roku 2017 odmítala s žalobcem stýkat a jakkoliv komunikovat, což vypověděla i v opatrovnickém řízení, přičemž měl za to, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud se dcera „úmyslně odmítá stýkat se svým otcem a odmítá jakýkoli kontakt s ním“.
9. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi při výkladu § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), opakovaně dospěl k závěru, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k chování, které lze označit za zjevně porušující dobré mravy a které má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba posoudit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je potřeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování obdarovaného i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, a ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
10. Odvolací soud se v posuzované věci od uvedených závěrů neodchýlil, dospěl-li k závěru, že jednání žalované, pro které žalobce odstoupil od darovací smlouvy, není možné s ohledem na předchozí chování žalobce k žalované a příčiny tohoto chování žalované posoudit jako nevděk. V souladu se shora uvedenými judikaturními závěry se přitom zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná byla v době vytýkaného jednání nezletilá a její jednání proto posuzoval odlišně od jednání dospělého.
Přihlédl též k tomu, že žalovaná byla osobou citlivou a introvertní, že ve věku nastupující puberty byla zasažena rozpadem rodiny a „rodiči, soudy, orgány sociálněprávní ochrany dětí i dalšími odborníky“ byla „vtažena“ do sporu rodičů, stejně jako do opatrovnického řízení, na němž byla bez ohledu na svou vůli přinucena (kvůli neschopnosti svých rodičů dohodnout se) participovat, že žalobce měl přizpůsobit své chování zájmům a potřebám nezletilé, ale nebyl ochoten a schopen korigovat vyhroceně negativní postoj vůči matce žalované ani v přítomnosti žalované, přičemž tento postoj prezentovaný před tehdy dvanáctiletou žalovanou byl hlavní příčinou toho, že se s ním žalovaná odmítala stýkat a komunikovat (měl za pochopitelné, že tehdy nezletilá žalovaná nechtěla být opakovaně a neustále svědkem neadekvátních a nemístných výpadů žalobce na adresu své matky, kterou měla ráda a která o ni řádně pečovala).
Uzavřel též, že v uvedené době žalobce žalovanou opakovaně a ne zcela vhodně kritizoval kvůli jejímu chováním, školním výsledkům a hygienickým návykům a nevhodně se vyjadřoval ohledně jejího duševního zdraví, což žalovaná v době nastupující puberty vnímala negativně, a že bylo na žalobci, aby toto s ohledem na její osobnost, věk a potřeby vnímal a sám posoudil, zda jeho chování nepředstavuje pro žalovanou nepřiměřený tlak vyvolávající tomu odpovídající a přirozený odpor. Žalobce přitom v opatrovnickém řízení bez ohledu na přání žalované nesouhlasil se změnou základní školy a domáhal se (v rozporu s přáním tehdy šestnáctileté žalované) střídavé péče, což potom podle odvolacího soudu vyústilo v prohlášení, jež žalovaná učinila před opatrovnickým soudem.
Tyto úvahy odvolacího soudu odpovídají shora citované judikatuře Nejvyššího soudu a nelze je mít za nepřiměřené.
11. Namítal-li žalobce, že závěry odvolacího soudu ohledně nevděku nemají oporu v provedeném dokazování, není z obsahu dovolání zřejmé, která skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (a která též sám žalobce uvedl v dovolání) tako zpochybňoval. Ostatně námitky zpochybňující skutkové závěry odvolacího soudu by nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze a dovolacím důvodem upraveným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
12. K obecné argumentaci žalobce o povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, lze uvést, že namítal-li tím snad žalobce, že takto odvolací soud nepostupoval (z obsahu dovolání to ovšem zřetelně nevyplývá), šlo by o námitku vady řízení (žalobce v tomto ohledu v dovolání neuvedl dovolací důvod, ani neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v posuzované věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se nadto odvolací soud podrobně tvrzeními účastníků i navrženými důkazy zabýval a řádně vysvětlil své skutkové i právní závěry.
13. Zpochybňoval-li žalobce v dovolání též závěr odvolacího soudu, podle kterého vzhledem k výpovědi žalobce nebylo naplněno ani subjektivní kritérium § 2072 o. z., neboť v řízení bylo prokázáno, že sám žalobce jednání, pro které od darovací smlouvy odstoupil, nepřičítal žalované, ale její matce, pak tento závěr nebyl pro napadené rozhodnutí určující. Odvolací soud jej výslovně učinil jen „nad rámec“ svého (výše uvedeného) závěru, že jednání žalované nelze hodnotit jako nevděk. Skutečnost, že v dovolání vymezená otázka byla pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 3. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu