USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti žalované G. M., zastoupené Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512/16, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 422/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 25 Co 16/2023-156, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Nováka, advokáta.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 14. 10. 2022, č. j. 9 C 422/2021-107, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 C 422/2021-142, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem „jednotky vymezené dle zákona č. 72/94 Sb., a to bytu č. XY v 5. NP stavby bytového domu čp. XY v k. ú. a obci XY, postaveného na zastavěné ploše a nádvoří st. č. XY v k. ú. a obci XY, spoluvlastnického podílu v rozsahu 471/10000 na společných částech bytového domu čp. XY v k. ú. a obci XY a spoluvlastnického podílu o velikosti 471/10000 na zastavěné ploše a nádvoří st.
č. XY v k. ú. a obci XY, a dále jednotky vymezené dle zákona č. 72/94 Sb., a to bytu č. XY v 3. NP stavby bytového domu čp. XY v k. ú. a obci XY, postaveného na zastavěné ploše a nádvoří st. č. XY v k. ú. a obci XY, spoluvlastnického podílu v rozsahu 681/8167 na společných částech bytového domu čp. XY v k. ú. a obci XY a spoluvlastnického podílu o velikosti 681/8167 na zastavěné ploše a nádvoří st. č. XY v k. ú. a obci XY“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20.
9. 2023, č. j. 25 Co 16/2023-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti žalobce žalované, která je jeho neteří, daroval smlouvou ze dne 18. 12. 2019. Dopisem z 1. 9. 2021 svůj dar odvolal pro nevděk obdarované; odvolání daru se dostalo do dispozice žalované. Nevděk a hrubé porušení dobrých mravů spatřoval žalobce v tom, že žalovaná, které v průběhu let poskytoval i finanční dary, se spolu se svými sourozenci rozhodla prodat dům čp.
XY ve XY, do něhož se v minulosti nastěhoval, aby mohl pečovat o svou matku a o svou tehdy nemocnou sestru (matku žalované). Dům čp. XY ve XY vlastnila sestra žalobce, která v roce XY zemřela, a před smrtí dům převedla na své tři děti (žalovanou a její sourozence D. a P. M.). Spoluvlastníci domu čp. XY (tedy žalovaná a její bratři) nemají potřebu tento svůj dům užívat (vlastní jiné domy) a nechtějí se nadále podílet na jeho údržbě. Žalobce vyzvali, aby se do 1. 9. 2021 z domu vystěhoval do zrekonstruovaného bytu na adrese XY, který žalobce žalované daroval; žalobce se na rekonstrukci tohoto bytu finančně podílel, vybíral kuchyňskou linku i zařizovací předměty.
Finanční spoluúčast na rekonstrukci uvedeného bytu žalobce zdůvodnil tím, že v bytě nechtěl bydlet, nýbrž ho chtěl pronajímat. Z domu ve XY může dožít; v řízení nebylo prokázáno, že by se k tomu zavázala žalovaná. Žalobce odvolal dar ze shodných důvodů (pro „hrubý a nevybíravý“ nátlak směřující k tomu, aby se vystěhoval z domu ve XY) znovu v písemnosti z 9. 3. 2022. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro odvolání daru podle § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“). Skutečnost, že se žalovaná rozhodla prodat svůj spoluvlastnický podíl na domě čp.
XY ve XY, ve
kterém žalobce bydlí, nevyhodnotil jako jednání zjevně porušující dobré mravy za situace, kdy žalovaná žalobci nabídla možnost bydlení v zrekonstruovaném bytě, který jí dříve daroval. Dovodil, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby se o dům čp. XY nadále starala, vynakládala prostředky na jeho údržbu, případně, aby proti své vůli setrvávala ve spoluvlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu v první řadě vytkl, že žalobu „fakticky vyprázdnil a přetransformoval bez ohledu na jeho vůli ve zcela jiné řízení, konkrétně v řízení o (ne)platnost projevu vůle, kterého se měla domáhat žalovaná svým vlastním žalobním návrhem“. Je totiž přesvědčen, že jednostranným právním jednáním – odvoláním daru – zanikl darovací vztah, došlo k obnovení jeho vlastnického práva, a protože mu žalovaná neposkytla potřebnou součinnost pro změnu zápisu v katastru nemovitostí, žaloval na určení svého vlastnického práva.
Soud to však nerespektoval a „zaobíral se jiným meritem“ (naplněním skutkové podstaty ustanovení § 2072 o. z.); jeho rozhodnutí tak spočívá na „nesprávném posouzení“. Ani otázku negativního chování žalované, kterou se zaobíraly pouze soudy nižších stupňů a dovolacím soudem doposud řešena nebyla, odvolací soud nevyřešil správně. Především zkrátil práva dovolatele, nezabýval-li se důsledně odvoláním daru z března 2022, v němž byly vylíčeny nové skutečnosti a způsoby hrubého zacházení, kterého se na něm obdarovaná dopustila, a podcenil, jak postoj žalované žalobce subjektivně vnímal, pociťoval.
Dále dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí nerespektuje princip proporcionality, neboť odvolací soud vyšel z nesprávně, resp. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neprověřoval tvrzení žalované, že mu nabídla náhradní bydlení, nevzal v potaz jeho nepříznivý zdravotní stav, ani důvody, které vedly k jeho nastěhování do XY, pominul, že finančně přispíval na údržbu domu, v němž bydlí, a zejména podcenil jeho subjektivní vnímání chování žalované. „Zkrácení na svých právech“ pak žalobce shledává i v délce soudního řízení.
Žalovaná se k dovolání stručně vyjádřila a navrhla odmítnout ho jako nepřípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených náležitostí dovolání. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalobce v dovolání sice neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva, kterou žádá podrobit dovolacímu přezkumu, z obsahu dovolání se však spolehlivě podává, že
- nesouhlasí s tím, jak odvolací soud „uchopil“ jeho žalobní podání, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že vyhovění žalobě o vrácení daru postačovalo, že jako dárce svůj dar odvolal, - není srozuměn s tím, že odvolací soud chování žalované (obdarované), pro které žalobce dar odvolal, neposoudil jako zjevné porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 2072 o. z., přičemž tuto otázku má za dovolacím soudem dosud neřešenou.
Odborná literatura i ustálená soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyjadřujících se k aplikaci § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vysvětlil – a tyto závěry jsou aplikovatelné i v poměrech úpravy § 2072 o. z. - že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice této právní normy, soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. K platnosti právního úkonu (jednání) dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny.
Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák (nyní § 2072 o. z.), nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě, je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, ze dne
30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012, ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze důvody pro odvolání daru precizovat v žalobě nebo v řízení před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000). Chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); změní-li žalobce důvod pro vrácení daru, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003, případně rovněž usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015).
Odvolací soud nepochybil, nespokojil-li se – jak požaduje dovolatel – toliko se zjištěním, že žalobce svůj dar jednostranným právním jednáním vůči žalované odvolal. Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že právní otázka zjevného porušení dobrých mravů v intencích ustanovení § 2072 o. z., na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Názor, že nebyla vyřešena v daném skutkovém terénu, nelze – jak bude posléze blíže zdůvodněno – akceptovat, neboť by to vedlo nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Podle § 2072 o. z., ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny (odstavec 1). Odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké (odstavec 2). V citovaném ustanovení je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování, jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně porušujícím dobré mravy.
Lze z něho dovodit, že odstupuje-li dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný „ublížil“, aby bylo
možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. V usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, Nejvyšší soud vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI.
Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055-3014/, 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21–24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o.
z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu.
Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 104/2020, přijaté k výkladu adverbia „zjevně“ užitého v § 588 o. z. – vyložil, že nevděkem se rozumí takové chování obdarovaného, kterým ublíží dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, navíc s podmínkou zjevného porušení dobrých mravů, tj. jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023). V posuzované věci se odvolací soud všemi pro věc rozhodnými okolnostmi z hlediska objektivního i subjektivního zabýval. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci nebylo – vzhledem ke všem okolnostem případu – objektivně způsobilé žalobci zjevně ublížit a nejsou tak splněny podmínky pro odvolání daru pro nevděk, není zjevně nepřiměřená. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem.
Stejně tak samotné hodnocení důkazů
soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 5. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu