Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Alešem Vackem, advokátem, se sídlem Tylova 242, Pelhřimov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č.j. 4 Tdo 113/2024-332, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. října 2023 č. j. 5 To 217/2023-300 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. července 2023 č. j. 13 T 6/2022-284, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem ze dne 18. 7. 2023 uznal Okresní soud v Jihlavě stěžovatelku vinnou ze skutku popsaného v rozsudku, kterým spáchala přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka byla odsouzena k trestu odnětí svobody na deset měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 117 971,80 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl. Proti tomu následně stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.
2. Vytýkaný skutek spočíval v tom, že stěžovatelka dne 31. 3. 2021 kolem 16:30 hodin jako řidička osobního automobilu značky Škoda Fabia při jízdě ve směru na obec Nové Dvory v katastru města Polná, okres Jihlava, předjížděla v levém jízdním pruhu nejprve elektrokoloběžku řízenou L. C. a poté elektrokolo řízené A. C. a přitom v průběhu manévru příčného přemístění zpět do pravého jízdního pruhu srazila pravou zadní částí vozidla A. C. na zem a způsobila jí zlomeninu vřetenní a loketní kosti dolního konce vlevo s nutností operace a dále pohmoždění kosti křížové s léčením a pracovní neschopností do 11. 7. 2021.
3. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními soudů, a že nebyl proveden pro věc podstatný důkaz. Podstatou daného případu prý od počátku bylo řešení otázky, zda došlo ke střetu vozidla stěžovatelky s elektrokolem paní A. C. Znalecký posudek Ing. Mrázka vychází z informací protokolu o nehodě a zejména z podání vysvědení paní C. a pana L. C., a s těmito informacemi pracuje jako se zjištěnými skutečnostmi, aniž by s nimi polemizoval.
Jedinou pasáží posudku, kde znalec provádí určitou úvahovou činnost, je strana 9, kde znalec porovnává stopy na vozidle s jízdním kolem. Podle stěžovatelky už ale opomíjí tu skutečnost, že se jedná o staré vozidlo a že stopy na vozidle mohly vzniknout i jiným způsobem. Z uvedeného je prý zjevné, že na závěrech znalce Ing. Zdeňka Mrázka, Ph.D. nelze stavět rozhodnutí o vině. Dle přesvědčení stěžovatelky je pro znalecký posudek a jeho závěry zcela zásadní, aby znalec pracoval právě s tím vozidlem a s tím elektrokolem, k jejichž vzájemnému střetu mělo údajně dojít.
4. Na podporu závěru o vině bylo dále argumentováno i znaleckým posudkem Karla Beneše ze dne 8. 11. 2022 z oboru kriminalistika, specializace mechanoskopie, a navazujícím vyšetřovacím pokusem. V tomto ohledu je dle stěžovatelky třeba uvést, že jediným závěrem posudku a vyšetřovacího pokusu, který by mohl být podkladem pro rozhodnutí o vině, by bylo, kdyby znalec potvrdil, že ke střetu muselo dojít.
5. Rozhodnutí o vině stěžovatelky bylo dále opřeno o její chování po dopravní nehodě a o skutečnost, že na pokyn policistů poté navštívila pojišťovnu. Stěžovatelka je přesvědčena, že ani z těchto skutečností nelze její vinu dovozovat. Je zcela evidentní, že běžný člověk, jako je stěžovatelka, není účastníkem dopravní nehody každý den. Někdo v této pozici není ani jednou za celý život, někdo např. jen jednou. Pokud policisté uváděli, že stěžovatelka byla na místě ve špatném psychickém stavu, pak se není čemu divit, neboť jde o osobu, která nikdy předtím u dopravní nehody nebyla. Navíc když v dané situaci začalo být zřejmé, že existuje snaha paní C. svést celou záležitost na stěžovatelku. V této situaci se pak nelze divit tomu, že stěžovatelka uposlechla pokyn policistů a oznámila celou záležitost pojišťovně. Stěžovatelka je právní laik a v dané chvíli netušila, že následně se toto otočí proti ní.
6. Stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti předložila Ústavnímu soudu také ke zvážení tabulky, týkající se výpovědi znalce a svědka Š. Z posléze citované tabulky podle názoru stěžovatelky vyplývá, že závěr soudů o nevěrohodnosti svědka Š. a nepravdivostí skutkové verze stěžovatelky nemůže obstát. Bylo prý třeba vycházet z toho, že pan Š. je jedinou nezávislou osobou, která byla v danou dobu na místě samém. Jeho výpověď bylo tedy třeba považovat za zcela zásadní důkaz o nevině stěžovatelky. Pokud soud prvního stupně jeho výpověď odmítl jako ojedinělou, pak jeho úvaha nebyla správná, neboť výpověď tohoto svědka zapadá do rámce ostatních důkazů, svědčících o nevině stěžovatelky.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatelky s pečlivě zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
8. Soud prvního stupně z provedených důkazů vyvodil, že vozidlo a kolo se střetly ve chvíli, kdy se obžalovaná stěžovatelka měla při správném způsobu jízdy ještě s autem pohybovat v dostatečné vzdálenosti od cyklistky, aby ji neohrozila. Avšak stěžovatelka se do svého jízdního pruhu vrátila dřív, než měla, čímž porušila povinnost, kterou jí stanoví § 17 odst. 3 zákona o silničním provozu, který uvádí, že řidič, jenž se po předjetí zařazuje před vozidlo, které předjel, nesmí ohrozit ani omezit řidiče vozidla, jehož předjel, což obžalovaná nedodržela. V důsledku tohoto jejího jednání došlo k újmě na zdraví poškozené, jež měla charakter těžké újmy ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku.
9. Ani v úvaze o trestu soud nepochybil. Zvážil, že stěžovatelka byla osobou dosud bezúhonnou a dopustila se nedbalostního trestného činu v oblasti dopravy. Bylo tedy namístě uložit mírný trest odnětí svobody, který nebude spojen s přímým omezením osobní svobody. V sazbě od 6 měsíců do 4 let soud považoval za vhodný trest odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu 12 měsíců. Trest zákazu činnosti, který je u dopravních trestných činů rovněž namístě, může být uložen ve výměře od 1 roku do 10 let. S ohledem na to, že se jednalo o nedbalostní trestný čin, musela být výměra trestu blíže spodní hranici zákonné sazby. Soud konstatoval, že se jednalo o těžké ublížení na zdraví a obžalovaná neprokázala žádnou sebereflexi. Za vhodný se mu proto jevil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízen všech motorových vozidel na osmnáct měsíců. Tyto závěry posléze akceptoval i soud odvolací, jakož i soud dovolací.
10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v daném případě řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom dostatečně patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu