Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Mgr. Josefa Višvadera, soudního exekutora exekutorského úřadu Praha - západ, se sídlem v Praze 4, U Habrovky 15/490, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2003, č. j. 33 Nc 6892/2002-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti, stručně řečeno, uvedl, že námitka podjatosti, na jejímž základě byl vyloučen z provádění exekuce, vedené pod sp. zn. 33 Nc 6632/2002, byla podána zjevně opožděně a neobsahovala zákonné náležitosti ve smyslu § 29 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Z tohoto důvodu postupoval stěžovatel dle § 29 odst. 7 exekučního řádu, věty druhé, a nezpůsobilou námitku podjatosti ignoroval.
Stěžovatel dále polemizoval s názorem obvodního soudu, že se při provádění exekuce dopustil závažných pochybení, a naopak dovozoval, že to byl obvodní soud, kdo pochybil, když ve svém usnesení uvedl řadu nepravdivých tvrzení a nevypořádal se dostatečně se všemi okolnostmi případu. Bylo zřejmé, že obvodní soud nebyl nestranný, nýbrž jednal spíše jako zástupce vedlejší účastnice. Ve výše uvedených skutečnostech stěžovatel spatřoval porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, a na něj obsahově navazující usnesení obvodního soudu, ze dne 11. 2. 2003, č. j. 33 Nc 6892/2002-19, zrušil. Stěžovatel dále doplnil svou ústavní stížnost přípisem ze dne 2. 5. 2003, v němž specifikoval důkazy k prokázání tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a přípisem ze dne 11. 5. 2005, v němž informoval Ústavní soud o tom, že Městský soud v Praze odmítl jako nepřípustné jeho odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 27.
5. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-171, jímž byl exekutor JUDr. Ivo Dědek pověřen provedením exekuce, kterou před svým vyloučením prováděl stěžovatel. Stěžovatel konstatoval, že za této situace, kdy obecné soudy nepřipouštějí opravný prostředek vůči evidentně nezákonnému rozhodnutí, nemá jinou možnost než se obrátit na Ústavní soud. Poukázal na to, že Ústavní soud již akceptoval ústavní stížnost podanou soudním exekutorem, která směřovala proti výroku o nákladech exekuce (usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 151/04 , dosud nepublikováno), resp. odmítl tuto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a nikoliv jako podanou osobou zjevně neoprávněnou. Stěžovatel měl tedy za to, že jeho ústavní stížnost je schopna věcného projednání, neboť rozhodnutí o vyloučení z provedení exekuce se bezprostředně dotýká jeho majetkových nároků, když v jeho důsledku bude zkrácen ve svém právu na odměnu exekutora.
Přípisem ze dne 25. 8. 2003 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudci Ústavního soudu, JUDr. Pavlu Rychetskému. S ohledem na to, že JUDr. Rychetský není členem IV. senátu Ústavního soudu, který věc stěžovatele projednával, nebylo o této námitce rozhodováno.
Obvodní soud ve svém vyjádření setrval na názoru, obsaženém v odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, a zpochybnil tvrzení stěžovatele o tom, že dne 19. 6. 2002 tento poučil právního zástupce vedlejší účastnice o možnosti vznést námitku podjatosti vůči jeho osobě, jelikož úřední záznamy, jež měly tuto skutečnost dokladovat, nebyly stěžovatelem obvodnímu soudu nikdy předloženy, navíc stěžovatel nebyl s to specifikovat osobu údajného svědka tohoto poučení. Z celé ústavní stížnosti je dle názoru obvodního soudu zřejmá snaha stěžovatele účelově pojmout Ústavní soud jako soud obecný, stěžovatel ostatně ani nikterak nekonkretizoval, jaká ústavně zaručená práva měla být rozhodnutím soudu dotčena. Obvodní soud v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94 a
II. ÚS 149/94
. Vedlejší účastnice k věci uvedla, že se domnívá, že ústavní stížnost byla podána neoprávněnou osobou, neboť zákon o Ústavním soudu v § 72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost může podat pouze fyzická nebo právnická osoba, jež byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo. Stěžovatel přitom nebyl v části exekučního řízení, týkající se rozhodování o námitce podjatosti, účastníkem tohoto řízení, neboť soud nerozhodoval o jeho nárocích na odměnu za výkon exekuční činnosti, nýbrž výlučně o jeho vyloučení.
Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako stížnost podanou neoprávněnou osobou. Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel přípisem ze dne 3. 3. 2006, v němž obsáhle polemizoval s tvrzeními, obsaženými ve vyjádření obvodního soudu, jež označil za nepravdivá a rozporná se skutečným stavem věci. Stěžovatel v této souvislosti konstatoval, že jednání soudu bylo účelové a bylo vedeno snahou vyloučit jej z provedení exekuce, ať už pod jakoukoliv záminkou. Postup obvodního soudu byl dle jeho názoru v příkrém rozporu s ustanovením § 29 odst. 1 a 2 exekučního řádu.
K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel konstatoval, že rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z provádění exekuce se týká jeho nároků ve vztahu k nákladům exekuce, stěžovatel tedy musel být v této části exekučního řízení jeho účastníkem. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o negaci práva na spravedlivý proces. Dne 2. 6. 2006 obdržel Ústavní soud rovněž vyjádření Slovenského investičného družstva (dříve Slovenský investičný holding, a.s., resp. VSŽ akciová spoločnosť Košice), jež v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Nc 6632/2002 a sp. zn. 33 Nc 6892/2002 vystupovalo v roli oprávněného.
Slovenské investičné družstvo uvedlo, že exekuční řízení probíhalo standardním způsobem. Dne 1. 11. 2002 stěžovatel zaslal Slovenskému investičnému družstvu listiny, předložené vedlejší účastnicí, které měly garantovat uspokojení vymáhaných pohledávek. V odpovědi stěžovateli odmítlo Slovenské investičné družstvo tyto listiny jako nedostatečný průkaz dobrovolné úhrady vedlejší účastnice a doporučilo stěžovateli, aby dražbu provedl. Dne 18. 11. 2002 obdrželo Slovenské investičné družstvo od stěžovatele na účet celou vymáhanou pohledávku včetně příslušenství.
Postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti se Slovenské investičné družstvo výslovně vzdalo. S ohledem na to, že toto vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo zasíláno stěžovateli na vědomí.
sp. zn. IV. ÚS 630/03 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, nález č. 162, str. 215 a násl.), neboť je jimi rozhodováno o jeho nárocích, tj. o odměně za provedení exekuce a o náhradě hotových výdajů. Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že obdobný závěr je možno učinit i ve vztahu k rozhodnutí soudu o vyloučení exekutora z provedení exekuce, neboť ačkoliv sám výrok o vyloučení exekutora nemá bezprostřední dopad do majetkové sféry stěžovatele, fakticky determinuje výši jeho odměny, když dle § 11 odst. 3 (dříve § 11 odst. 2) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, činí v případě vyloučení exekutora jeho odměna 3 000 Kč, nejde-li o případy, uvedené v § 11 odst. 4 a 5 vyhlášky.
Ústavní soud dále přihlédl k tomu, že s ohledem na ustanovení § 29 odst. 10 exekučního řádu neexistuje jiný způsob, kterým by se soudní exekutor mohl proti takovému rozhodnutí soudu bránit, než právě podání ústavní stížnosti, a dále k tomu, že Ústavní soud již v minulosti uznal ústavní stížnost soudního exekutora, směřující proti rozhodnutí o jeho vyloučení z provádění exekuce, za schopnou věcného projednání, když ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3.
2004, sp. zn. III. ÚS 334/03 , dosud nepublikováno).
Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňovala všechny formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze byla-li takovým rozhodnutím dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Taková situace však v projednávaném případě nenastala.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že nebyly splněny zákonné podmínky, za nichž může soud o námitce podjatosti rozhodnout. S tím, že námitka podjatosti nebyla vedlejší účastnicí podána u stěžovatele, nýbrž byla zaslána přímo obvodnímu soudu, se obvodní soud řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o včasnost uplatnění námitky podjatosti, stěžovatel zpochybňoval závěr obvodního soudu o tom, že vedlejší účastnice nebyla stěžovatelem o možnosti vznést námitku podjatosti poučena. Soud přitom vycházel ze zjištění, že o tomto úkonu neexistuje písemný doklad, tedy doklad, jenž by byl podepsán zástupcem vedlejší účastnice.
Stěžovatel poukazoval na úřední záznamy, obsažené v exekučním spise, z nichž vyplývalo, že k poučení vedlejší účastnice ve smyslu § 29 odst. 5 exekučního řádu došlo před svědkem dne 19. 6. 2002. Ústavní soud má za to, že posouzení otázky, zda došlo či nedošlo k řádnému poučení vedlejší účastnice, náleží za daného stavu věci výlučně do kompetence obecného soudu a Ústavní soud není oprávněn jím provedené hodnocení důkazů jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, když by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1.
2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ovšem i kdyby bylo možno tvrzení stěžovatele přisvědčit a konstatovat, že stěžovatel vedlejší účastnici o možnosti vznést námitku podjatosti řádně poučil, z § 29 odst. 5 exekučního řádu vyplývá, že i v takovém případě může účastník exekučního řízení uplatnit námitku podjatosti, a to tehdy, jestliže se o důvodu vyloučení dozvěděl později. Námitka podjatosti musí být v takovém případě vznesena do 5 dnů ode dne, kdy se účastník exekučního řízení o důvodu vyloučení dozvěděl.
Tento předpoklad byl v projednávaném případě splněn, když vedlejší účastnice ve své námitce podjatosti ze dne 27. 9. 2002 uvedla, že se o důvodu podjatosti dozvěděla dne 25. 9. 2002. Stěžovatel namítal, že námitka podjatosti byla předána k poštovní přepravě až dne 16. 10. 2002, společně s přípisem, v němž je účelově tvrzeno, že původní podání ze dne 27. 9. 2002 nebylo založeno do spisu, a proto ho vedlejší účastnice opětovně zasílá. Z obsahu spisu, sp. zn. 33 Nc 6632/2002, Ústavní soud zjistil, že námitka podjatosti byla skutečně do spisu založena až na základě přípisu, odeslaného dne 16.
10. 2002 a doručeného obvodnímu soudu dne 18. 10. 2002, nicméně vedlejší účastnice prostřednictvím kopie podacího lístku prokazovala, že námitku podjatosti zaslala obvodnímu soudu již dne 27. 9. 2002 a že tento přípis nebyl do spisu založen. Lze tedy mít za to, že i v tomto případě by námitka podjatosti byla vznesena včas.
Ústavní soud již v minulosti vymezil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99 , publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, str. 235 a násl.). V projednávané věci však výše popsané okolnosti nenastaly, když formální podmínky pro rozhodování soudu o námitce podjatosti byly splněny.
Pokud jde o obsahovou stránku rozhodnutí, Ústavní soud opětovně připomíná, že by byl povolán zasáhnout do hodnocení důkazů provedeného obecným soudem a jeho rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str.
257). Takový rozpor ovšem Ústavním soudem shledán nebyl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizoval s tvrzením soudu, že se v exekučním řízení dopustil řady pochybení, nicméně je zřejmé, že stěžovatel provedl dražbu souboru movitých věcí, náležejících do vlastnictví vedlejší účastnice, přestože byla vůči jeho osobě vznesena námitka podjatosti a přestože byl obvodním soudem výslovně upozorněn na skutečnost, že dražba není neodkladným úkonem, a proto jí za daného stavu věci nelze konat.
Nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že k námitce podjatosti nemusel přihlížet, neboť neměla náležitosti ve smyslu § 29 odst. 6 exekučního řádu. Jedinou absentující náležitostí bylo označení konkrétních důkazů, jimiž vedlejší účastnice měla v úmyslu prokázat svá tvrzení, což nebyla vada, jež by zakládala neplatnost úkonu vedlejší účastnice. Ačkoliv ustanovení § 29 odst. 2 exekučního řádu neumožňuje, aby byl postup exekutora důvodem pro jeho vyloučení z provádění exekuce, není vyloučeno, že v případě zcela zjevného, úmyslného a zvláště intenzivního porušení práv povinného dovodí soud na základě této skutečnosti existenci negativního vztahu exekutora k povinnému, jež se pak stane důvodem pro jeho vyloučení z provádění exekuce ve smyslu § 29 odst. 1 exekučního řádu, jako se stalo i v projednávané věci.
Z tohoto důvodu Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
Vyloučení stěžovatele z provedení exekuce, vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 33 Nc 6892/2002, k němuž došlo usnesením ze dne 11. 2. 2003, č. j. 33 Nc 6892/2002-19, bylo odůvodněno především odkazem na usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112. Obvodní soud dovodil, že byl-li stěžovatel vyloučen pro svůj negativní vztah k vedlejší účastnici v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Nc 6632/2002, je zřejmé, že je dán důvod pro jeho vyloučení i v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Nc 6892/2002.
Jelikož Ústavní soud shledal, že usnesením obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, přičemž stěžovatel odvozoval protiústavnost usnesení ze dne 11. 2. 2003, č. j. 33 Nc 6892/2002-19, z protiústavnosti jemu předcházejícího usnesení obvodního soudu ze dne 20. 1. 2003, č. j. 33 Nc 6632/2002-112, je zřejmé, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla dotčena ani usnesením obvodního soudu ze dne 11. 2. 2003, č. j. 33 Nc 6892/2002-19.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byl-li návrh odmítnut dle výše uvedeného ustanovení, není konání ústního jednání s ohledem na § 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možné, byť se stěžovatel konání tohoto jednání výslovně domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 1. 8. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu