Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Blížencové, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2022 č. j. 22 Cdo 3579/2021-206, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 19. ledna 2021 č. j. 54 Co 55/2020-126 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 12 C 66/2019-72, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 1. července 2022 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi měla být porušena stěžovatelce ústavně garantovaná práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka v postavení žalobkyně domáhala postupem dle § 80 o. s. ř. u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "soud prvního stupně") určení, že pan Lubomír Blíženec (dále jen "vedlejší účastník) není vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu na v žalobě specifikovaných nemovitostech v k. ú. V. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi, kteří jsou i nadále manželé, bylo v únoru roku 1994 pravomocně soudem zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů. V lednu roku 1995 uzavřeli stěžovatelka a vedlejší účastník dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ve které se mimo jiné dohodli, že předmětné nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Návrh na vklad výlučného vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem podali v únoru roku 1998. Proti vedlejšímu účastníkovi (a dalším povinným) jsou vedeny exekuce. Vedlejší účastník je navíc aktuálně v úpadku a bylo mu povoleno oddlužení. Exekuční soud v minulosti při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce prodejem předmětných nemovitostí při řešení předběžné otázky, kdo je jejich vlastníkem, vycházel z právního názoru, že zápis v katastru nemovitostí, v němž je jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí zapsána stěžovatelka, není v souladu se skutečným právním stavem (který má před obsahem katastru nemovitostí přednost). Exekuční soud v tomto ohledu uzavřel, že předmětné nemovitosti jsou ve skutečnosti v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a to na základě zákonné fikce vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 194 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. července 1998, a vycházel proto z oprávněnosti vedení exekuce prodejem ideálních spoluvlastnických podílů ve výši 1/2 na předmětných nemovitostech.
4. Soud prvního stupně určovací žalobu stěžovatelky po jejím věcném projednání zamítl, neboť (stručně řečeno) dospěl k totožným závěrům jako exekuční soud (viz zejm. bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně).
5. K odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, avšak na základě odlišného právního závěru co do absence naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení, což již samo o sobě činilo dle odvolacího soudu žalobu nedůvodnou (k tomu viz zejm. body 14, 15 a 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud měl totiž na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že požadované určení nemůže mít pro ochranu stěžovatelčiných práv žádný praktický význam, neboť otázku (spolu)vlastnictví předmětných nemovitostí již exekuční soud v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce vyřešil, a proto jde v tomto aspektu o věc rozhodnutou. I pokud by tento závěr o věci rozhodnuté neměl platit, tj. za situace, kdy by exekuční soud ještě danou otázku spoluvlastnictví neřešil, ani tak by nebyl dle odvolacího soudu naléhavý právní zájem u stěžovatelky dán, jelikož výrok pravomocného rozsudku vydaného v nyní vedeném (nalézacím) řízení je závazný toliko pro účastníky řízení a v daném rozsahu pak i pro všechny orgány (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.). Proto v jiných řízeních, jichž se účastní třetí osoby (jakým jen např. řízení exekuční), by dané určení nebylo pro tyto třetí osoby a tudíž ani pro soudy závazné, a otázka spoluvlastnictví předmětných nemovitostí by se (v případě potřeby) v daných řízeních opět řešila jako otázka předběžná. A konečně odvolací soud při úvaze o absenci naléhavého právního zájmu u stěžovatelky dospěl k závěru, že tento u ní nemůže být dán také proto, že řízení o její žalobě není ve skutečnosti věcí spornou, když vedlejší účastník okolnosti tvrzené stěžovatelkou potvrdil, s podanou žalobou souhlasil a nárok uznal. Další odvolací námitku stěžovatelky, založenou na údajném porušení § 153a o. s. ř. soudem prvního stupně, který i přes uznání nároku vedlejším účastníkem o věci nerozhodl rozsudkem pro uznání, vypořádal odvolací soud s odůvodněním, že není-li dán u stěžovatelky naléhavý zájem na požadovaném určení, nelze vydat rozsudek pro uznání (k tomu viz bod 16 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
6. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť nebylo přípustné podle § 237 o. s. ř. Jak dovolací soud uvedl v napadeném usnesení, pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodný judikatorní závěr, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Má tomu být tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumávat nemůže. Vzhledem k tomu, že obsahem dovolání stěžovatelky byla dle názoru dovolacího soudu pouze kvalifikovaná námitka směřující proti závěru o překážce věci rozhodnuté (stěžovatelka s odkazem na judikaturu dovolacího soudu sporovala, že by posouzení předběžné otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem v exekučním řízení zavazovalo soud v řízení o určení neexistence spoluvlastnického práva), avšak proti dalším důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, se stěžovatelka nijak vymezit neměla, nezbylo dovolacímu soudu nic jiného, než dovolání odmítnout jako nepřípustné.
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především popisuje celou genezi věci a uvádí i řadu podrobností týkajících se exekučního řízení. V nezanedbatelném rozsahu jde o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje hlavně polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, a to konkrétně ustanovení § 80, § 159a a § 153a o. s. ř. a § 2 občanského zákoníku, přičemž závěry, k nimž při užití těchto ustanovení dospěly obecné soudy, stěžovatelka označuje za nesprávné, nezákonné, rozporné s dobrými mravy a vedoucí ke krutosti a bezohlednosti vůči stěžovatelce. V ústavní rovině pak stěžovatelka namítá porušení zásad spravedlivého procesu pro překvapivost (nepředvídatelnost) a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, jelikož (i) soud prvního stupně nevydal rozsudek pro uznání, ačkoli k tomu byl dle zákona povinen, (ii) odvolací soud stěžovatelku před svým rozhodnutím nepoučil o tom, že nemá za to, že by u ní byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a (iii) odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání. Dovolacímu soudu stěžovatelka dále zvláště vytýká, že se zákonem stanoveným způsobem nevypořádal s celým předmětem řízení, kdy opominul část její dovolací argumentace. V substantivní rovině mělo napadenými rozhodnutími dojít v rozporu s čl. 11 Listiny k odepření ochrany vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem a nedovolenému zásahu do jeho obsahu.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dalších přiložených listin, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, jeho rolí je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv či svobod zaručených jí ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost anebo i nezákonnost toho kterého rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž právě až jeho neústavnost (ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod).
11. Výklady a aplikaci zákonných právních norem, jenž ve věci stěžovatelky přijaly obecné soudy, nelze v poměrech projednávané věci označit za jakkoli svévolné či extrémní.
12. Ústavní soud si v prvé řadě především pečlivě prostudoval obsah dovolání, které stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila, a konstatuje, že závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání se jeví jako ústavně konformní. Ústavní soud by patrně nevolil formulaci použitou dovolacím soudem, že se stěžovatelka v dovolání "nijak" nevymezuje proti dalším důvodům, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí (tj. vedle závěru o překážce věci rozhodnuté), neboť stěžovatelka proti závěrům odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu a nemožnosti vydání rozsudku pro uznání určitým způsobem brojí, nicméně je pravdou, že tak nečiní způsobem požadovaným zákonem (přičemž požadavek stěžovatelky na přezkum "postupu katastrálního úřadu" se předmětu dovolacího přezkumu a s tím související pravomoci dovolacího soudu vymyká zcela a objektivně nemohl založit přípustnost dovolání - proto nebylo nutno se jím jakkoli blíže zabývat).
Stěžovatelka vůči závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu, který byl vedle úvahy o překážce věci rozhodnuté pro věc klíčový, brojí v bodě III. dovolání. Stěžovatelka v něm vedle rekapitulace některých úvah rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího uvádí toliko dva odkazy na judikaturu, která patrně měla být dle stěžovatelky na danou věc použitelná, a dále v něm namítá, že naléhavý právní zájem "prokázala" a že předchozí instance otázku naléhavého právního zájmu posoudily "flagrantně nesprávným způsobem", který představuje porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu a odporuje principu právní jistoty a zákazu libovůle (což je dle poznatků Ústavního soudu ve své podstatě prostá citace části právní věty nálezu ze dne 11.
července 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 ). Takováto polemika však zřetelně nenaplňuje požadavky kladené o. s. ř. na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. V tomto směru odkazuje Ústavní soud především na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., dle kterého se důvod dovolání (jímž může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z daného ustanovení tedy přímo plyne zákonná povinnost pro dovolatele předložit dovolacímu soudu kvalifikovanou polemiku s názorem odvolacího soudu na řešení (pro danou věc relevantní) právní otázky. V praxi tento požadavek znamená, že dovolatel v dovolání předestře dle jeho názoru použitelné protiargumenty vyvracející či zpochybňující správnost řešení dané právní otázky odvolacím soudem - dovolatel takto konfrontuje jím prosazované řešení určité právní otázky s řešením, které použil odvolací soud. Dovolání stěžovatelky však neobsahuje žádné, natož konkrétní, protiargumenty proti právnímu řešení otázek, na nichž odvolací soudu založil své úvahy o absenci naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení.
Pokud stěžovatelka zamýšlela dosáhnout v tomto rozsahu dovolacího přezkumu rozsudku odvolacího soudu, měla za prvé jednoznačně určit, která ze čtyř variant přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
zde má přicházet v úvahu, a za druhé předestřít dovolacímu soudu argumentaci, proč navzdory jednak nedostatku závaznosti výroku z nalézacího řízení pro účastníky exekučního řízení, a jednak nespornosti věci (mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem), je u stěžovatelky naléhavý právní zájem na určení v nalézacím řízení dán. Řečeno jinými slovy, stěžovatelka měla v dovolání zargumentovat, proč tyto dvě skutečnosti naléhavý právní závěr nevylučují. Stěžovatelka tuto zákonnou argumentační povinnost nesplnila a v tomto bodě dovolání předložila dovolacímu jen povšechné námitky uvedené výše.
V dané části tedy bylo dovolání stěžovatelky vadné, a přestože to dovolací soud v napadeném usnesení výslovně neuvádí, nebylo v tomto rozsahu věcně projednatelné. A vzhledem k tomu, že v poměrech souzené věci by (s ohledem na konstrukci argumentace odvolacího soudu) dovolání mohlo být přípustné jen tehdy, pokud by stěžovatelka zákonem stanoveným způsobem bývala jednotlivě brojila proti všem důvodům, na nichž své rozhodnutí založil odvolací soud, nelze z důvodu jeho odmítnutí dovolacím soudem uvažovat o porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu či přístup k soudu.
13. K námitkám stěžovatelky založeným na tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud uvádí, že rozsudky obecných soudů považuje za kvalitně, logicky a srozumitelně odůvodněné, a proto je nelze považovat za rozhodnutí nepřezkoumatelná, popř. za projev soudní libovůle.
14. Dovolací soud se k celé řadě námitek stěžovatelky navíc poměrně obšírně vyslovil, přestože dovolání po právu odmítl jako nepřípustné, a šel tak dle názoru Ústavního soudu výrazně nad rámec požadavků na něj kladených při dovolacím přezkumu - k tomu viz str. 4 až 6 napadeného usnesení dovolacího soudu. Tento výklad a jeho vztáhnutí na poměry projednávané věci shledává Ústavní soud z pohledu ústavních požadavků za zcela uspokojivé.
15. K námitkám procesní povahy týkajícím se řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje Ústavní soud především na body 6 až 10 rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud velmi podrobně popsal průběh odvolacího řízení a souslednost jednotlivých úkonů v něm činěných. K tomuto průběhu nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady, přičemž zdůrazňuje, že stěžovatelka ve stížnosti ani nenamítala, že by o její věci rozhodoval vyloučený soudce. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že účastníci byli odvolacím soudem předvoláni k původně nařízenému jednání v listopadu roku 2020, které bylo následně odročeno z důvodu epidemiologické situace. Posléze byli účastnici předvolání k jednání, které bylo odvolacím soudem nařízeno na den 19. ledna 2021. Dne 15. ledna 2021 vznesla stěžovatelka námitku podjatosti vůči všem soudcům dané pobočky odvolacího soudu a navrhla, aby věc byla tomuto soudu odňata a přikázána Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně. Námitka podjatosti byla odůvodněna rozhodováním téhož senátu v jiné věci, kterou bylo právě exekuční řízení vedené proti vedlejšímu účastníkovi a dalším povinným (§ 14 odst. 4 o. s. ř.). Ke stěžovatelčině námitce podjatosti se vedlejší účastník následně připojil. Následně požádala stěžovatelka z důvodu podané námitky podjatosti o odročení jednání nařízeného na 19. ledna 2021. Této žádosti odvolací soud nevyhověl, jelikož hodlal postupovat dle § 15b odst. 2 o. s. ř. a k námitce podjatosti vzhledem k jejímu obsahu ve smyslu § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlížet. Pro vyloučení pochybností pak odvolací soud oba účastníky (resp. jejich právní zástupce) o tom, že ve věci nařízené jednání se dne 19. ledna 2021 konat bude, ještě zvláště vyrozuměl. Účastníci nato sdělili odvolacímu soudu, že s daným postupem nesouhlasí a z jednání se omluvili s poukazem na epidemiologickou situaci. V tomto postupu neshledává Ústavní soud žádnou neústavnost. Oba účastníci (a jejich zástupci) se rozhodli nařízeného jednání neúčastnit a činili tak na vlastní odpovědnost. Fakt, že odvolací soud pak věc projednal v jejich nepřítomnosti, není za daných okolností zásahem do práva na spravedlivý proces nebo práva na projednání věci ve své přítomnosti. Dokud není soudem nařízené jednání odročeno, má účastník (resp. jeho právní zástupce) vycházet z toho, že se bude konat.
16. V reakci na námitku stěžovatelky, že nebyla odvolacím soudem postupem dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. včas poučena o jeho právním názoru, že u ní není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, Ústavní soud stěžovatelce obecně přitakává, že vlastním smyslem této poučovací povinnosti (o nutnosti doplnit skutková tvrzení či důkazní návrhy) je realizace zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Nicméně v souzené věci stěžovatelka neuspěla ve sporu nikoli proto, že by v potřebném rozsahu neunesla některé z daných břemen, nýbrž z důvodu odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem. V tomto směru Ústavní soud podpůrně odkazuje na str. 5 napadeného usnesení dovolacího soudu, kde se dovolací soud k této skutečnosti vyjadřuje způsobem odpovídajícím i náhledu Ústavního soudu. ´
17. Rovněž ohledně námitky stěžovatelky založené na údajném nezákonném postupu soudu prvního stupně, který i přes uznání žalovaného nároku vedlejším účastníkem nevydal rozsudek pro uznání tak, jak mu má ukládat ustanovení § 153a o. s. ř., odkazuje Ústavní soud na napadený rozsudek odvolacího soudu (bod 16) a napadené usnesení dovolacího soudu (str. 7). Závěry obou obecných soudů o tom, že na určovací žalobu je v případě absence naléhavého právního zájmu na určení nutno nahlížet jako na žalobu nedůvodnou, pročež nelze vydat rozsudek pro uznání, jsou logické a navíc souladné s odkazovanou prejudikaturou dovolacího soudu. Ostatně názor prosazovaný stěžovatelkou by ve své podstatě znamenal, že pomocí určovací žaloby a při využití institutu (dle stěžovatelky mandatorně vydávaného) rozsudku pro uznání by účastníci řízení formálně v kontradiktorním postavení žalobce a žalovaného, avšak co do základu jednající ve shodě, mohli prostřednictvím autoritativního vyslovení existence či neexistence určitého práva nebo právního stavu soudem (přinejmenším) zpochybňovat celou řadu existentních právních poměrů. Takovýto výklad a aplikace § 153a o. s. ř. by se dle názoru Ústavní soudu dostávaly do konfliktu se zásadami občanského soudního řízení tak, jak jsou vyjádřena v základních ustanoveních o. s. ř. Ve vztahu k určovací žalobě je žalobcův naléhavý právní zájem určitým materiálním kritériem a předpokladem pro poskytnutí soudní ochrany práv a obecné soudy proto zkoumají, zdali je dán či nikoli.
18. Aniž by Ústavní soud jakkoli zlehčoval postavení stěžovatelky a dopady vyvolané neuhrazenými (ručitelskými) závazky vedlejšího účastníka do její právní sféry, je nucen ve vztahu k námitce dobrých mravů konstatovat, že z ústavní stížnosti (ale ani z napadených rozhodnutí obecných soudů, stěžovatelčina dovolání a dalších listin, jež stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila) neplyne žádné rozumné vysvětlení či alespoň tvrzení, proč v zákonné lhůtě nedošlo ve vztahu k předmětným nemovitostem k řádnému vypořádání jejich zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V rozsudku soudu prvního stupně je pouze uvedeno, že vedlejší účastník nedokázal vysvětlit, resp. si vzpomenout, proč se stěžovatelkou postupovali daným způsobem, a zdali návrh na vklad dohody o vypořádání do katastru nemovitostí nakonec podávali samostatně či v reakci na upozornění někoho jiného (k tomu viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně). Takovéto okolnosti proto svědčí spíše úvaze o nedůsledné ochraně práv, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva) - jsou to právě účastníci, kteří mají ochranu jim svědčících práv plně ve své dispozici, jsou k ní motivováni a jsou za ni odpovědni. Případné užití korektivu dobrých mravů, které by navíc náleželo přednostně spíše obecným soudům a nikoli až Ústavnímu soudu, se v takové situaci jeví jako neodůvodněné a proto nepřípadné.
19. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného procesního práva stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů. K tvrzeným zásahům do práv dle čl. 11 Listiny Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal v nalézacím řízení vedeném o určovací žalobě porušení ústavně zaručeného práva procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení těchto (povahou substantivních) práv, které by mohlo přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu