USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. B., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému L. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení neexistence vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 66/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 55/2020-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 12 C 66/2019-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný není „vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu“ na pozemku parc. č. XY a na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, to vše v k. ú. XY (dále rovněž jako
„předmětné nemovitosti“). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 54 Co 55/2020-126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 28. 2. 1994, č. j. 7 C 5/94-6, který nabyl právní moci stejného dne, bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví účastníků řízení.
Dne 21. 1. 1995 uzavřeli účastníci řízení dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ve které se mimo jiné dohodli, že předmětné nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalobkyně. Výlučné vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4. 2. 1998. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou pověřil dne 25. 4. 2013 na základě pověření č. j. 16 EXE 376/2013-40 soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, vedením exekuce ve věci oprávněné CDV-2, LTD., registrační číslo 4434554, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, EC4A 2BB London, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, proti (mimo jiné i) žalovanému jakožto osobě povinné.
Pověřený soudní exekutor vydal dne 30. 4. 2013 exekuční příkaz, č. j. 132 EXE 973/13-22, k provedení exekuce prodejem shora uvedených nemovitostí, u kterých bylo v katastru nemovitostí zapsáno výlučné vlastnické právo žalobkyně jako manželky povinného. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 EXE 376/2013-180 (ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 16 EXE 376/2013-204), rozhodl o zastavení exekuce podle exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 30.
4. 2013, č. j. 132 EX 973/13-22, kterým byla nařízena exekuce prodejem předmětných nemovitostí. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 29. 3. 2018, č. j. 54 Co 83/2017-224, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 11. 2016, č. j. 16 EXE 376/2013-180, ve výroku I v části týkající se zastavení exekuce (na základě exekučního příkazu č. j. 132 EX 973/13-22), pokud má být provedena prodejem ideální jedné poloviny nemovitostí v něm označených, které jsou ve vlastnictví manželky žalovaného (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), a ve zbylé části výroku I a ve výroku II odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy manželky žalovaného na zastavení exekuce prodejem druhé ideální poloviny předmětných nemovitostí zamítl (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Své rozhodnutí založil na závěru, že nemovitosti jsou v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jeho manželky na základě zákonné fikce vypořádání jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, která nastala „před datem 4. 2. 1998, ke kterému bylo do katastru nemovitostí vloženo výlučné vlastnické právo manželky povinného 2) na základě dohody o vypořádání BSM ze dne 28. 2. 2005“.
V tomto řízení se žalobkyně domáhá určení, že žalovaný není „vlastníkem žádného spoluvlastnického podílu“ na předmětných nemovitostech jakožto prostředku ochrany jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem zapsaného v katastru nemovitostí před jejich případným prodejem v rámci shora uvedeného exekučního řízení. Odvolací soud uzavřel, že projednání určovací žaloby brání překážka věci rozhodnuté, neboť otázku vlastnictví k předmětným nemovitostem vyřešily soudy již v rámci výše uvedených exekučních řízení.
Nadto dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože ani případné určení negativní skutečnosti nemůže sloužit k ochraně práv žalobkyně v řízení exekučním, kterého se účastní i jiné osoby, vůči kterým by rozhodnutí o určení neexistence spoluvlastnického práva nemohlo být účinné. Poznamenal také, že naléhavý právní zájem může být dán pouze na určení práva, které je mezi stranami sporné (s tím, že v projednávané věci obě dvě strany mají za to, že žalovaný není „vlastníkem spoluvlastnického podílu“ na předmětných nemovitostech).
Z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobkyně rovněž nebyl soud ani oprávněn rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., protože bez tohoto určení je ohroženo její právo a její právní postavení se stane nejistým (s ohledem na prodej spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech v rámci exekučního řízení vedeného proti žalovanému - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). V této souvislosti také namítá, že pokud nebyla existence naléhavého právního zájmu postavena v řízeních před soudy nižších stupňů najisto, byl soud povinen poučit žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení, případně označit důkazy týkající se existence naléhavého právního zájmu. Podle dovolatelky rovněž nemůže být pro soud závazné řešení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce pro 3 881 614,42 Kč s příslušenstvím vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 16 EXE 376/2013, protože o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem nebylo rozhodnuto ve výrocích příslušných soudních rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98). Má také za to, že v posuzované věci byly splněny veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pokud jej však soudy nižších stupňů nevydaly, je jejich rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na kterou v dovolání odkazuje. Poukazuje rovněž na postup příslušného katastrálního úřadu, který zapsal do katastru nemovitostí výlučné vlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitostem, které měla nabýt na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 28.
2. 1995. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Pro posouzení přípustnosti dovolání je zásadní ustálený závěr judikatury, podle kterého spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže [srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. V projednávané věci odvolací soud žalobě nevyhověl jednak pro překážku věci rozhodnuté (správně měl pro takový neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pokud by byl dán, zastavit řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř), jednak dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a to ze dvou důvodů. Zaprvé dovodil, že by požadované určení negativní skutečnosti nemohlo ochránit tvrzené právo žalobkyně v exekučním řízení, neboť se ho účastní jiné osoby, než jsou účastníci tohoto řízení, a proti nim by proto nemohlo být určovací rozhodnutí „závazné“.
Zadruhé neshledal naléhavý právní zájem na určení v případě, že předmět řízení není mezi účastníky sporný. Obsahem dovolání žalobkyně je však pouze námitka směřující proti závěru o překážce věci rozhodnuté (dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu sporuje, že by posouzení předběžné otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem v exekučním řízení zavazovalo soud v řízení o určení neexistence spoluvlastnického práva). Nijak se však v dovolání nevymezuje proti dalším důvodům, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí, tedy proti závěrům o neexistenci právního zájmu na určení vzhledem k odlišným účastníkům exekučního řízení a nalézacího řízení o určení neexistence práva a absenci sporu účastníků nalézacího řízení o existenci práva, kterého se má určení týkat.
Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné. Zcela nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že pojetí určovací žaloby zásadně neodpovídá odůvodnění naléhavého právního zájmu žalobce na negativním určení vlastnického práva [že žalovaný není (spolu)vlastníkem předmětných nemovitostí]. Takovéto určení nemůže vytvořit podklad pro uváděné vyjasnění právních vztahů mezi účastníky, neboť negativní určení, že žalovaný není spoluvlastníkem předmětných pozemků, by nic nevypovídalo o tom, zda a jaký právní vztah mezi žalobcem a žalovaným existuje a jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu pro ně plynou.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy plyne, že zásadně není dán naléhavý právní zájem na negativním určení vlastnického práva. Jinými slovy není dán naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný není (spolu)vlastníkem věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 695/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 251/2013). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu také připouští, aby se určení svého vlastnického práva podle § 80 o.
s. ř. za určitých podmínek domáhala i osoba, která je v katastru nemovitostí již zapsána jako vlastník nemovitosti, je-li její nabyté právo k nemovitosti kvalifikovaně zpochybňováno a není-li přitom dán důvod k žalobě na plnění. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 980 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněž jako „o. z.“), je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Shora uvedená domněnka se vztahuje na veškeré atributy práva zapsaného ve veřejném seznamu.
Je-li tedy právo zapsáno, pak zápis svědčí v první řadě o tom, že toto právo existuje, že náleží osobě, v jejíž prospěch je zapsáno, že má obsah a rozsah, který ze zápisu vyplývá, že bylo zřízeno na dobu zapsanou ve veřejném seznamu, že mu náleží pořadí, ve kterém je zapsáno, a že se k němu vztahují případné další skutečnosti či omezení vyznačené zejména formou poznámek [srovnej SPÁČIL, Jiří, a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976– 1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s.
9]. Z uvedeného se podává, že úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je založena na vyvratitelné domněnce správnosti práva zapsaného v katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 507/2019). Tudíž i v tomto případě platí, že stav v katastru nemovitostí nemusí být v souladu se stavem skutečným a samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví, resp. jeho nevyvratitelnou domněnku. Z tohoto důvodu nejsou opodstatněné námitky žalobkyně, že na základě vkladu jejího výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem příslušným rozhodnutím katastrálního úřadu se stala výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí – samotný zápis vlastnického práva žalobkyně v katastru nemovitostí právní stav vlastnictví nezakládá.
Odůvodněná není ani námitka žalobkyně, že pokud odvolací soud vyložil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, měl žalobkyni poučit ve smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení, případně označit důkazy týkající se existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní).
Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.
s. ř. důvod (srovnej citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21
Cdo 121/2003, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). V usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2786/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „poučení o tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem, přesahuje meze poučovací povinnosti stanovené v § 5 o. s. ř. (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I.
ÚS 63/96, publikovaný pod č. 82, svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002). Pokud soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit. Nejde o vadu podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř., popřípadě podle § 5 o. s. ř. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, což ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že řízení v takovém případě nelze zastavit (dnes „odmítnout“ – poznámka Nejvyššího soudu) podle § 43 odst. 2 o.
s.
ř., ale že je třeba takovou žalobu zamítnout.“ V rámci projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. nezakládá a rozhodnutí soudů nižších stupňů nelze z tohoto důvodu označit ani jako překvapivá. Z uvedeného také plyne, že soudy nižších stupňů rovněž nebyly povinny poučit žalobkyni o tom, jakým způsobem je nutné formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Již jen na okraj dovolací soud poznamenává, že i pokud by (hypoteticky) byl v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném negativním určení dán, bylo by nutné žalobu na určení, že žalovaný není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, zamítnout. Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95, uvedl, že „s ohledem na účinky vkladu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. je třeba, aby návrh na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu.
Právní účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto důvodu musí být nejpozději poslední den této lhůty určené k vypořádání podán návrh na vklad. Není-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastupuje domněnka o vypořádání zakotvená v ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – poznámka Nejvyšší soud), i když dohoda o vypořádání byla uzavřena.
Zákon totiž nevyžaduje pouze uzavření dohody, jak uvádí stěžovatelé, ale spojuje nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že nedojde k vypořádání dohodou. Je nutno rozlišit závazkově právní účinnost smlouvy, která nastává zpravidla uzavřením platné smlouvy (není- li např. použita odkládací podmínka), a účinky smlouvy ve sféře věcně právní, které nastávají až vkladem (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), a to ke dni podání návrhu na vklad“ (srovnej také usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. I.
ÚS 412/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3302/2013). V poměrech projednávané věci zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů 28. 2. 1994. Ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství nebyl podán k příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického práva podle dohody o vypořádání tohoto majetkového společenství. Z tohoto důvodu nastoupila uplynutím lhůty domněnka vypořádání zakotvená v § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a předmětné nemovitosti tak účastníci řízení nabyli do rovnodílného podílového spoluvlastnictví, přičemž žalobkyně v řízení netvrdila žádné jiné skutečnosti (a nenavrhovala důkazy k jejich prokázání), na základě kterých by bylo možno uzavřít, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí.
A jak již bylo uvedeno shora, skutečnost, že v současné době je jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí žalobkyně, nezakládá právní stav vlastnictví, resp.
jeho nevyvratitelnou domněnku (protože stav skutečný nemusí být v souladu se stavem katastrálním). Opodstatněná není ani námitka žalobkyně, že soud měl rozhodnout o žalobě na základě rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. Není-li v projednávané věci dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem, je zřejmé, že je žaloba zjevně bezdůvodná, a proto nejsou dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a o. s. ř. (srovnej přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003). S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.