22 Cdo 3812/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce S. M., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v
Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalované J. M., zastoupené
Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1575, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském
Hradišti pod sp. zn. 6 C 22/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. března 2015, č. j. 60 Co
494/2014-226, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. července 2014, č. j. 6 C 22/2011-194, přikázal ze zaniklého společného
jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalované šatní trojdílnou skříň
(výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu 3
000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále
jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. března 2015, č. j. 60 Co
494/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí
spočívá na řešení právní otázky, která nebyla dosud řešena. Žalobce požadoval
vypořádání investic ze svého výlučného vlastnictví do výlučného vlastnictví
žalované, tím se však snažil chybně vypořádat nároky nespadající do společného
jmění manželů. Po více jak třech letech zcela změnil skutková tvrzení, když při
jednání dne 18. 4. 2014 prohlásil, že investice učiněné na výlučný majetek
žalované byly učiněny z majetku spadajícího do společného jmění manželů. Tím
však žalobce zcela popřel svá dosavadní tvrzení, důkazy jím navržené, pravost
předložených listin a věrohodnost svědků. Soud prvního stupně vyhodnotil
jednání žalobce jako zpětvzetí původního návrhu a „uplatnění zcela nového
požadavku“. Odvolací soud se však s tím neztotožnil, neboť žalobce neměl
uplatnit nový návrh, nýbrž dospěl k závěru, že investice musejí být vypořádány.
Závěr odvolacího soudu co do nutnosti vypořádat investice a závěr o totožnosti
nároku před změnou návrhu a po jeho změně však není podle žalované správný,
když změnou návrhu došlo ke změně podstaty tvrzeného nároku. Oba nároky jsou
přitom zcela odlišné, neboť v rámci vypořádání společného jmění manželů se
vypořádává jen investice ze společných prostředků na výlučný majetek jen
jednoho z manželů a nikoliv investice z výlučných prostředků jednoho z manželů
na výlučný majetek druhého z manželů. V případě připuštění změny návrhu nejsou
výsledky dosavadního řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť
veškerá tvrzení a provedené dokazování směřovaly k prokázání vynaložení
výlučných finančních prostředků žalobce na výlučný majetek žalované, a proto by
připuštění změny návrhu bylo i v rozporu se zásadou hospodárnosti a
efektivnosti řízení. Nedostatkem napadeného rozhodnutí je tedy i to, že se
odvolací soud vůbec nezabýval otázkou případné přípustnosti změny návrhu
žalobce. S ohledem na uvedené proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně a
rozhodne o náhradě nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil.
Žalobce se ve vyjádření plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu v
tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a dále je nepřezkoumatelné zčásti pro nesrozumitelnost a z části pro
nedostatek odůvodnění. Pokud jde o posouzení skutkových tvrzení, kdy soud
prvního stupně dospěl k názoru, že žalobce vzal svým jednáním fakticky návrh
zpět, žalobce uvádí, že se pouze ztotožnil s tvrzením žalované, že na
rekonstrukci věci byly použity peněžní prostředky ze společného jmění manželů,
a vypořádání společného jmění manželů tak má být v souladu se závěry
provedeného dokazování, kdy při stanovení vypořádacího podílu by mělo být k
těmto vnosům ve prospěch žalobce přihlédnuto. Žalobce tak fakticky učinil
skutečnosti tvrzené žalovanou nespornými a proto tvrzení, že se jednalo o
pouhou její obranu, neobstojí. Je naopak na žalované, aby prokázala, že
investované finanční prostředky do nemovitosti nebyly společné, ale byly jejím
výlučným vlastnictvím.
Změna tvrzení žalobce není zpětvzetím žaloby a uplatněním nového návrhu,
jelikož se nadále jedná o vypořádání vnosů v rozsahu, který zůstal předmětem
sporu a tyto musí být vypořádány, ať už byly poskytnuty z výlučných prostředků
žalobce nebo ze společných prostředků účastníků řízení získaných za trvání
jejich manželství. Změnu tvrzení žalobce učinil v době, kdy dokazování nebylo
ukončeno a kdy nenastala koncentrace řízení. Žalobce opakovaně tvrdil, že se
nejedná o změnu žaloby, přičemž kdyby byl postup soudu prvního stupně po právu,
byl by povinen podat novou žalobu, ovšem v průběhu stávajícího řízení již
uplynula stanovená doba 3 let od zániku manželství, nadto by zde byla překážka
litispendence a do budoucna i rei iudicatae. Soud prvního stupně nerozhodl o
změně návrhu, případně o zpětvzetí návrhu a nevypořádal se s nimi ani v
samotném rozsudku. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání
odmítl, případně zamítl a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. března 2015 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení vícero právních otázek, z nichž
každé samo o sobě vede ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, není
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek
nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací
soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení,
a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat
nemůže [srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08 (dostupného na
http://nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení procesně právní otázky
předkládané dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu
ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejím vyřešení (ve smyslu § 237 o. s.
ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 303/2015,
mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29
Cdo 2303/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. 32
Cdo 3482/2014 (všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)].
V posuzovaném případě dovolatelka vymezila otázku přípustnosti dovolání, která
neměla být doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, „zda je možno
posuzovat změnu skutkových tvrzení, kdy tato tvrzení by znamenala neúspěch ve
věci, na skutková tvrzení opačná jako zpětvzetí žaloby a uplatnění nového
nároku.“ Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně, je založeno na více derogačních důvodech (nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů, neodstranění vad žaloby, nevypořádání se s některými
skutečnostmi, nesprávné posouzení změny tvrzení žaloby), přičemž dovolatelka v
dovolání rozporuje toliko jediný z těchto důvodů. Vzhledem k tomu i případný
závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v jedné dílčí dovolatelkou namítané
otázce nesprávně právně posouzeno, nemůže bez dalšího zpochybnit rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, dovolání podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není
doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu