32 Cdo 3482/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Filipa Cilečka ve věci
žalobkyně Porsche Inter Auto CZ spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Vrchlického
31/18, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 47124652, zastoupené JUDr. Zuzanou
Žežulkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Psohlavců 1701/20a, PSČ 147 00,
proti žalované Templum – společenské hry s. r. o., se sídlem v Praze 5,
Radlická 49, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25776941, zastoupené JUDr.
Miroslavem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Legerova
619/72, PSČ 120 00, o zaplacení částky 35 725 Kč s příslušenstvím a o vzájemném
návrhu na zaplacení částky 424 154 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 EC 101/2009, o dovolání žalované proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2013, č. j. 69 Co
21/2013-470, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil shora označeným rozhodnutím
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 13 EC
101/2009-462, jímž tento soud nepřiznal žalované osvobození od soudních
poplatků. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle
ustanovení § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. určuje, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelce je třeba přisvědčit, že ji odvolací soud nesprávně poučil v tom
smyslu, že dovolání proti jeho usnesení není (za žádných okolností) přípustné,
přičemž zřejmě vyšel z ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud
v usnesení ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněném pod
číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zaujal názor, který
ovšem odvolacímu soudu v době vydání napadeného rozhodnutí znám být nemohl, že
při posouzení přípustnosti dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil
usnesení, kterým soud prvního stupně nepřiznal účastníku osvobození od soudního
poplatku, se neuplatní hodnotové omezení podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Jak dovolatelka ve vlastnoručně sepsaném dovolání, tak advokát, jenž jí byl pro
dovolací řízení ustanoven soudem, zjevně nepostřehli novelu občanského soudního
řádu provedenou s účinností k 1. lednu 2013 zákonem č.
404/2012 Sb., v důsledku
níž předpoklady přípustnosti dovolání doznaly oproti předchozí úpravě
podstatných změn, a v otázce přípustnosti dovolání argumentují způsobem, který
shora citovaným aktuálním ustanovením občanského soudního řádu neodpovídá. Nejvyšší soud však přesto své rozhodnutí o dovolání v souzené věci na závěru o
absenci obligatorních náležitostí dovolání nezaložil, vzhledem k tomu, že
napadené rozhodnutí postrádalo řádné poučení o dovolání, a zkoumáním
přípustnosti dovolání se zabýval. Vycházel přitom nejen z dovolání sepsaného
advokátem dovolatelky, nýbrž též z obsahu podání pořízeného dovolatelkou (jejím
jednatelem), neboť advokát dovolatelky výslovně prohlásil, že toto podání
doplňuje, a učinil je tak součástí dovolání (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2000, pod číslem 64). V samotném podání sepsaném advokátem je kromě odkazu na již neexistující
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. obsažen k otázce přípustnosti
dovolání pouze zcela nekonkrétní údaj, že napadené rozhodnutí řeší právní
otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně. O kterou právní otázku
se má jednat a kterou nejednotnou judikaturu má dovolatelka na mysli, z podání
zjistit nelze. Blíže nezdůvodněný odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, je zcela zjevně
nepřípadný, neboť tam řešená otázka posouzení samostatných nároků uplatněných
touž žalobou při aplikaci ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění
účinném do 31. prosince 2000, se v žádném ohledu nedotýká otázek, jejichž
řešením se zabýval (popř. měl zabývat) odvolací soud v napadeném usnesení. Ve svém vlastnoručně sepsaném podání se dovolatelka soustředí toliko na
zpochybnění právního závěru odvolacího soudu, že její poměry osvobození od
soudního poplatku neodůvodňují. Nepostřehla přitom zřejmě, že tento závěr
odvolací soud učinil pouze podpůrně. V prvé řadě totiž dovodil, stejně jako
soud prvního stupně, že dovolatelka v předmětné nové žádosti o osvobození od
soudních poplatků netvrdí žádné nové skutečnosti a nepředkládá nové důkazy k
prokázání svých tvrzení o nepříznivé majetkové a finanční situaci, než jaké
byly posuzovány v předchozím rozhodování o jejím obdobném návrhu na osvobození
od soudních poplatků, v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna
2011, č. j. 13 EC 101/2009-168, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 18. července 2011, č. j. 69 Co 272/2011-227. Zejména však dovolatelka
přehlédla, že odvolací soud založil své rozhodnutí ještě na dalším důvodu, jenž
by obstál sám o sobě, totiž na závěru, že dovolání, o jehož zpoplatnění se tu
jedná, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž dovolání přípustné není, a podání
dovolání je tudíž svévolným a zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (§ 138
odst. 1 věta první o. s. ř.). Tento závěr pak dovolatelka nenapadla.
Za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, z níž dovolatelka (nejsa v tomto
ohledu odvolacím soudem poučena) vychází, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje
situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech
dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu
žalobce - žalovaný) nezměněno. Jinak řečeno, spočívá-li rozsudek, jímž odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek,
není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť
jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního
právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení
této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno.
V usnesení ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (které je, stejně
jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, veřejnosti dostupné na
jeho webových stránkách), pak Nejvyšší soud dovodil, že i podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li
rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s.
ř.
Tyto závěry se v plné míře prosadí též v souzené věci. Jestliže rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na dvou důvodech, z nichž každý sám o sobě postačí pro
nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a dovolatelka jeden z nich
nezpochybnila, pak věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto
stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek
(k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn.
2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo
910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod
číslem 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nad rámec uvedeného lze ostatně dodat, že dovolatelkou nezpochybněný závěr
odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud
vyložil v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněném
pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že o zřejmě
bezúspěšné uplatňování (řádného nebo mimořádného) opravného prostředku jde mimo
jiné tehdy, jestliže je objektivně nepřípustný. Směřuje-li dovolání, jehož se
týká žádost dovolatelky o osvobození od soudních poplatků, proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2012, č. j. 69 Co 145/2012-362, je pro
posouzení přípustnosti dovolání rozhodné znění občanského soudního řádu účinné
od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (srov. bod 12 přechodných ustanovení v
článku II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a bod 7
přechodných ustanovení v článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.) Jde při tom o usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení ze
dne 7. února 2012, č. j. 13 EC 101/2009-342, kterým Obvodní soud pro Prahu 5
zamítl návrh dovolatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Proti
takovému usnesení nebylo podle rozhodné právní úpravy dovolání objektivně
přípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2011, sp. zn. 21 Cdo 2322/2011, a ze dne 26. září 2012, sp. zn. 23 Cdo
2607/2012).
Zbývá ještě dodat, že uplatněnou námitkou, podle níž napadené rozhodnutí bylo
vydáno vyloučenými soudci, dovolatelka vystihuje zmatečnostní důvod upravený v
ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v
usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, že zmatečnostní
vada řízení není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba
pro zmatečnost) a pro její posouzení nelze připustit dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. února 2015
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu