29 Cdo 303/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně EET-IS CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Amortova 694/4, PSČ 143 00,
identifikační číslo osoby 25720473, zastoupené Mgr. Petrem Faltusem, advokátem,
se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, PSČ 140 00, proti žalovanému Ing. J.
T., zastoupenému Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Goethova
356/5, PSČ 301 00, o zaplacení 930.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 67/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2014, č. j. 7 Cmo 34/2014-204, takto:
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 78 Cm 67/2011-175,
zamítl žalobu o zaplacení 930.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody
(výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně jednak proto, že - dle jeho
názoru - soud prvního stupně prováděl nové důkazy a činil z nich skutková
zjištění v rozporu s § 118b odst. 1 větou druhou o. s. ř. i poté, kdy nastala
koncentrace řízení, a dále z důvodu, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval
základními předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu (porušením povinnosti
žalovaným, vznikem škody a příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a porušením
povinnosti) a posuzoval pouze to, zda žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře,
pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Závěr odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně pochybil, když
neposoudil splnění základních předpokladů odpovědnosti dovolatele za škodu,
jenž je sám o sobě důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel
nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá. Nadto je uvedený závěr v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (k předpokladům vzniku
odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti srov. důvody rozsudku ze
dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011, uveřejněného pod číslem 75/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013,
sp. zn. 29 Cdo 663/2013, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových
stránkách, a judikaturu v nich citovanou). Za této situace nečiní dovolání přípustným ani otázka správnosti závěru
odvolacího soudu o porušení zásady koncentrace řízení soudem prvního stupně
předkládaná dovolatelem, neboť platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací
soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na
posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede ke zrušení
rozhodnutí soudu prvního stupně, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných
důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení procesně právní otázky předkládané
dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a
napadené rozhodnutí na jejím vyřešení (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezávisí;
dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou). Argumentuje-li dovolatel v dovolání (v rovině skutkových námitek, jež nejsou s
účinností od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem - viz § 241a odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch závěru, že ve funkci jednatele žalobkyně jednal s péčí
řádného hospodáře, přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu na
posouzení této otázky nespočívá (posouzení uvedené otázky nebylo důvodem
zrušení rozsudku soudu prvního stupně); tyto námitky jsou tak pro posouzení
přípustnosti dovolání irelevantní. Bez vlivu na výše uvedené a pouze za účelem předcházení průtahů v řízení
Nejvyšší soud dodává, že účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích
účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k
dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (v
podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.