NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 3302/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Mgr. J. Š., S., zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované MUDr. K. J., P., zastoupené
JUDr. Irenou Vikovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Svatovítská 361/4, o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 131/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 564/2012-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co
564/2012-112, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 16 C 131/2011-95, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalované k nebytovým jednotkám (dále též „nebytové jednotky“), umístěným v
budově nacházející se na pozemku parc. č. 2780/65, k nimž ke každé náleží
příslušný spoluvlastnický podíl na společných částech domu o velikosti
180/80711, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro
hl. m. Praha na LV č. 3199 pro obec P., katastrální území S. (výrok I.),
nebytovou jednotku, ke které náleží spoluvlastnický podíl na společných částech
domu o velikosti 180/80711, přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok
II.) nebytovou jednotku, ke které náleží spoluvlastnický podíl na společných
částech domu o velikosti 180/80711, přikázal do výlučného vlastnictví žalované
(výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že účastníci řízení
byli rozvedeni rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 15. prosince 2004, č. j. 34 C 421/2004-14, který nabyl právní moci dne 19. ledna 2005. V souvislosti s
rozvodovým řízením účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2004 dohodu o vypořádání
vzájemných majetkových vztahů po dobu po rozvodu (dále jen „dohoda o
vypořádání“), ve které se mimo jiné dohodli, že žalobce zaplatí žalované
finanční částku 1.500.000,- Kč a žalobci připadnou do výlučného vlastnictví obě
nebytové jednotky. Návrh na vklad vlastnického práva k nebytovým jednotkám byl
žalobcem podán až po uplynutí 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu
manželství, a proto dohoda o vypořádání nemohla být podkladem pro zápis v
katastru nemovitostí. Obě nebytové jednotky jsou proto v podílovém
spoluvlastnictví účastníků řízení s tím, že podíly obou účastníků jsou stejné. Jelikož soud prvního stupně neshledal důvody pro zamítnutí žaloby, jelikož
nebytové prostory mají totožnou výměru i finanční hodnotu a nic nebrání tomu,
aby nebytové prostory byly rozděleny mezi účastníky řízení, rozhodl tak, že
první z nebytových prostorů přikázal žalobci a druhý žalované. Soud prvního
stupně se pak neztotožnil s námitkou žalobce, že by s ohledem na dohodu o
vypořádání měly být oba nemovité prostory přikázány žalobci bez náhrady, neboť
k této dohodě nelze přihlédnout. Dohoda totiž ve vztahu k nebytovým prostorům
nikdy nenabyla účinnosti, když do tří let od zániku manželství nedošlo k jejímu
vkladu do katastru nemovitostí. Navíc získala-li žalovaná na základě uvedené
dohody finanční částku 1.500.000,- Kč, je třeba přihlédnout k tomu, že
předmětem dohody nebyla jen uvedená finanční částka a oba nebytové prostory,
nýbrž i další položky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil
(výrok I.), ve výrocích o přikázání věci do výlučného vlastnictví změnil tak,
že nebytové jednotky přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, přičemž
žalované nepřiznal náhradu na vyrovnání podílu (výrok II.) a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Odvolací soud
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně se
neztotožnil se způsobem vypořádání nebytových prostor, které nepovažoval za
spravedlivé uspořádání majetkoprávních vztahů účastníků, neboť neodpovídá
zásadám soukromého práva, především zásadě rovného hmotněprávního postavení
subjektů, které se projevuje autonomií vůle. Dohoda o vypořádání byla projevem
svobodné vůle bývalých manželů směřující k vypořádání tohoto majetkového
společenství. Tato dohoda byla vyjma nebytových prostorů také naplněna mimo
jiné i tím, že žalobce splnil svůj finanční závazek vůči žalované, který
představoval i náhradu za sporné nemovitosti, které měly připadnout do
výlučného vlastnictví žalobce. Žalovaná rovněž jednala v souladu s projevenou
vůlí a finanční částku přijala. Ke změně právních vztahů pak došlo výlučně na
základě zákonné úpravy, když nastala právní domněnka vzniku spoluvlastnictví k
předmětným nemovitostem. Je tedy zřejmé, že se žalované dostalo vyššího plnění,
než které sami účastníci považovali za odpovídající jejich majetkovým vztahům. Na výkon práva, který by zcela pomíjel vůli účastníků projevenou v dohodě o
vypořádání, odvolací soud nahlížel jako na výkon práva v rozporu s dobrými
mravy, neboť předestřenou situaci, kdy by se žalované dostalo více, než podle
projevené vůle, jistě nelze považovat za odpovídající morálním pravidlům
společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání byla
mimo jiné naplněna i tím, že žalobce splnil finanční závazek zaplacením částky
1.500.000,- Kč, která představovala i náhradu za nebytové prostory a žalovaná
tuto částku přijala. Dohoda o vypořádání sice uzavřena byla, ale k vypořádání
nebytových prostor nedošlo, neboť k vypořádání ohledně nemovitostí dochází až
provedením vkladu vlastnického práva, k čemuž v zákonné tříleté lhůtě nedošlo. Žalovaná v této souvislosti namítá, že sama dohoda o vypořádání rozhodně
spravedlivá nebyla. Odvolací soud také nesprávně učinil závěr o výkonu práva v
rozporu s dobrými mravy. Žalobce totiž postupoval v rozporu se zásadou
„vigilantibus iura“, když měl po dobu tří let možnost podat návrh na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu
je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když na vydání
konstitutivního rozhodnutí, na jehož základě se mění dosavadní právní vztahy
mezi účastníky, aplikoval § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Způsob vypořádání
spoluvlastnictví účastníků tak, že jeden pozbude spoluvlastnického práva bez
jakékoliv náhrady, představuje ve své podstatě vyvlastnění bez náhrady, což je
v příkrém rozporu s obsahem a ochranou vlastnického práva, potažmo zásadou o
rovnosti všech vlastníků. Správně tedy měla být věc posouzena tak, jak ji
posoudil soud prvního stupně. Žalovaná následně cituje rozhodnutí obecných
soudů, z nichž dovozuje, že pokud není dohoda o vypořádání společného jmění
manželů ohledně nemovitostí podána k provedení příslušnému katastrálnímu úřadu,
k vypořádání nedošlo, neboť pouhé uzavření dohody v rámci tříleté lhůty
nepostačuje. Po nastoupení „fikce“ podílového spoluvlastnictví je proto třeba
podílové spoluvlastnictví vypořádat podle § 142 občanského zákoníku. S ohledem
na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že jednu nebytovou jednotku přikáže do výlučného vlastnictví
žalobce a druhou do výlučného vlastnictví žalované a žalované přiznal náhradu
nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s napadeným rozsudkem odvolacího
soudu. Účastníci řízení uzavřeli dohodu o vypořádání, nicméně administrativní
chybou podal žalobce návrh na vklad až po uplynutí tří let od právní moci
rozsudku. Jelikož došlo k uplatnění „fikce“ uvedené v § 150 odst. 4 občanského
zákoníku, „ocitly se nemovité prostory v režimu podílového spoluvlastnictví“, a
žalobce proto musel podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví s tím, že navrhoval, aby s ohledem na dohodu o vypořádání byly
oba nebytové prostory přikázány do jeho vlastnictví bez náhrady, neboť ta již
byla žalované dříve uhrazena.
Žalobce zdůrazňuje, že pokud by součástí dohody o
vypořádání nebyly nebytové prostory, byla by částka náležející žalované mnohem
nižší. Žalovaná se v dovolání opírá o rozhodnutí Nejvyššího soudu, jichž se
většina jádra sporu vůbec netýká, a rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 a sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 se k podstatě věci nevztahují. Vzhledem k tomu navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalované zamítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož bylo o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví odvolacím
soudem pravomocně rozhodnuto do 31. prosince 2013, postupoval dovolací soud
podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. května 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 3. srpna 2013, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná namítala, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu posoudil otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví bývalých manželů. Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň důvodné. Podle § 150 odst. 1 až 4 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů
musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též
nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Práva
věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Neprovede-li se vypořádání dohodou,
provede je na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku
společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od
jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně
movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci
ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně
jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí,
že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou
stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a
závazcích manželům společných. Otázka vztahu mezi dohodou o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou do
tří let od zániku manželství, jejímž předmětem byly mimo jiné nemovitosti, a
zákonnou nevyvratitelnou domněnkou vypořádání uvedenou v § 150 odst. 4 obč. zák., byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu již v minulosti vyřešena. Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98 (uveřejněném pod
č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěl k závěru, že „byl-
li návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru
nemovitostí podle dohody o vypořádání společného jmění manželů podán po
uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, nelze vklad povolit (§ 5
odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). (…) Pro
závěr o oprávnění účastníků dohody o vypořádání společného jmění nakládat s
jejím předmětem (§ 5 odst. 1 písm. e/ zákona č. 265/1992 Sb.) je rozhodné
zejména zjištění, zda dohodou vypořádávaný majetek byl ve společném jmění
jejích účastníků v době, kdy byl podle této dohody podán návrh na vklad.
Jestliže návrh na vklad byl podán po uplynutí tří let od zániku společného
jmění, byl podán již v době, kdy nastala ohledně nemovitostí – jak výše uvedeno
– nevyvratitelná domněnka podílového spoluvlastnictví bývalých manželů k těmto
věcem, tedy právní vztah pojmově vylučující, aby jeho účastníci (podíloví
spoluvlastníci) uzavřeli dohodu o vypořádání (v této době již neexistujícího)
společného jmění. Podílovým spoluvlastníkům, kterými se bývalí manželé ve
vztahu k nemovitostem stali, totiž nesvědčí vlastnické právo k celým věcem,
omezené pouze stejným právem druhého spoluvlastníka, jak je tomu v případě věcí
ve společném jmění manželů (srovnej například stanovisko občanskoprávního
kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod
č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ale pouze právo k
ideálnímu podílu na věci. Podílové spoluvlastnictví i tehdy, když vzniklo
uplynutím lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák., může být zrušeno a
vypořádáno jen způsoby uvedenými v ustanovení § 141 a § 142 obč. zák. (…)
Výjimku tvoří pouze případy, kdy návrh na vklad do katastru nemovitostí podle
dohody o vypořádání společného jmění manželů byl podán sice po uplynutí tří let
od zániku společného jmění manželů, ale v průběhu soudního řízení vedeného o
vypořádání tohoto společného jmění zahájeného před uplynutím tří let od zániku
společného jmění manželů, neboť nevyvratitelná domněnka podílového
spoluvlastnictví bývalých manželů k vypořádávanému majetku nemohla, s ohledem
na probíhající soudní řízení, nastat (§ 150 odst. 4 obč. zák.)“. K obdobným závěrům ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů ostatně
dospěl již dříve Ústavní soud, který v usnesení ze dne 5. července 1996, sp. zn. II. ÚS 33/95 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), uvedl, že „s ohledem na
účinky vkladu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. je třeba, aby návrh
na vklad byl doručen ve stanovené lhůtě příslušnému katastrálnímu úřadu. Právní
účinky vkladu se vždy váží ke dni doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu
a nikdy k žádnému jinému datu. K vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů proto dochází dnem, ke kterému nastupují účinky vkladu. Z tohoto důvodu
musí být nejpozději poslední den této lhůty určené k vypořádání podán návrh na
vklad. Není-li návrh na vklad podán, uplynutím lhůty nastupuje domněnka o
vypořádání zakotvená v ustanovení § 149 odst. 4 o. z., i když dohoda o
vypořádání byla uzavřena. Zákon totiž nevyžaduje pouze uzavření dohody, jak
uvádí stěžovatelé, ale spojuje nastoupení zákonné domněnky se skutečností, že
nedojde k vypořádání dohodou. Je nutno rozlišit závazkově právní účinnost
smlouvy, která nastává zpravidla uzavřením platné smlouvy (není
-li např. použita odkládací podmínka) a účinky smlouvy ve sféře věcně právní,
které nastávají až vkladem (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), a to ke dni
podání návrhu na vklad“ [obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. srpna
2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na závěry dovozené v uvedeném stanovisku dovolací soud navázal v rozsudku ze
dne 31.
července 2006, sp. zn. 30 Cdo 2193/2005 (uveřejněném pod číslem 87/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž se zabýval povahou smlouvy o
vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřenou podle ustanovení § 24a odst. l zákona o rodině a jejího vztahu k zákonné domněnce vypořádání podle § 150
odst. 4 obč. zák. Podle tohoto rozhodnutí „smlouva o vypořádání vzájemných
majetkových vztahů uzavřená podle ustanovení § 24a odst. l zák. o rod. je sice
zvláštním institutem ve vztahu k ustanovením § 149 a § 150 obč. zák., pojmově
ovšem nevylučuje dohodu o vypořádání společného jmění manželů. Ta má povahu jen
jiného typu smlouvy, než který je upraven v ustanovení § 150 obč. zák. Posuzováno z hlediska vymezených odlišných znaků dohody o vypořádání společného
jmění manželů, uzavřené v rámci smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových
vztahů podle ustanovení § 24a odst. l zák. o rod., nelze výkladem ustanovení §
150 odst. 4 obč. zák. dovodit, že by se nevztahovalo i na tento smluvní
institut. Ve smyslu tohoto závěru je zřejmé, že rovněž pro projednávanou věc
lze uplatnit stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98,
uveřejněné pod číslem 44, ročník 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2000, sp. zn. I. ÚS 412/2000,
uveřejněné ve Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, usnesení č. 29, str. 279. Byl-li tedy
návrh na vklad vlastnického nebo jiného věcného práva do katastru nemovitostí
podle smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, uzavřené podle
ustanovení § 24a zák. o rod., jejímž předmětem je i vypořádání společného jmění
manželů k nemovitosti, podán po uplynutí tří let od zániku společného jmění
manželů, nelze vklad povolit (§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). (…) Ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. vyžaduje,
aby v tříleté lhůtě bylo provedeno vypořádání společného jmění manželů,
nikoliv, aby v této lhůtě byla toliko uzavřena dohoda o vypořádání. Došlo-li k
vypořádání dohodou, jejímž předmětem je nemovitost evidovaná v katastru
nemovitostí, váže zákon věcně právní účinky této dohody (vznik, změnu a zánik
vlastnických a jiných věcných práv) ohledně vypořádání této nemovitosti ke
vkladu práv do katastru nemovitostí (srov. § 1 a § 2 zákona č. 265/1992 Sb.,
obdobně § 133 odst. 2 obč. zák. a § 150 odst. 1 obč. zák.). Nestačí tudíž, aby
byla uzavřena dohoda o vypořádání, jak dovozuje dovolatel“. Při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ je tedy zjevné, že pokud ve
lhůtě tří let od zániku manželství nepodal některý z účastníků návrh na vklad
vlastnického práva k nebytovým prostorům podle dohody o vypořádání, po uplynutí
této lhůty se nebytové prostory staly předmětem podílového spoluvlastnictví
účastníků řízení a dohoda o vypořádání v části, v níž se vypořádávaly nebytové
prostory, nemohla nabýt účinnosti. Potud jsou závěry soudů obou stupňů správné. Jelikož se nebytové prostory staly předmětem podílového spoluvlastnictví, je
třeba se dále zabývat otázkou, zdali odvolací soud správně posoudil otázku
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podle § 142 odst.
1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Z konstantní soudní praxe, jakož i ze znění zákona, jasně vyplývá, že § 142
odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, ale i jejich závazné pořadí [viz např. stanovisko bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, (publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Soud může provést způsob
vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu
nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a
rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003
(uveřejněném pod č. C 9648 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Ústavní soud nicméně připustil, že „je-li předmětem řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví více samostatných věcí spolu určitým
způsobem souvisejících, je nutno brát zřetel i na celkové výsledné uspořádání,
přičemž podle ustanovení § 142 odst. 1 ObčZ je v takovém případě nutno
postupovat přiměřeně. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu pak může
dojít k oslabení prioritního principu reálného rozdělení věci ve prospěch
principu přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, kde kompenzace (náhrada)
druhému spoluvlastníkovi spočívá v přikázání věci jiné, jež je rovněž předmětem
rušeného a vypořádávaného podílového spoluvlastnictví, a to zejména tehdy,
pokud reálné dělení souvisejících věcí nebylo spoluvlastníky požadováno nebo
bylo požadováno pouze v minimální míře“ [srovnej např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. srpna 2006, sp. zn. III. ÚS 268/06 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. V rozsudku ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod č. C 5059 v Souboru), dovolací soud uvedl: „Vlastnické právo všech vlastníků má
stejný obsah a ochranu. Listina základních práv a svobod v čl. 11 odst. 4
umožňuje za určitých podmínek vyvlastnění nebo omezení vlastnického práva. Mezi
tyto podmínky patří i poskytnutí náhrady. Právní úprava zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, provedená v § 142 odst. 1 ObčZ, je zcela v souladu
s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jestliže stanoví, že soud
věc přikáže jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu. Přikázání
věci jednomu nebo více spoluvlastníkům, aniž by jim byla uložena povinnost
zaplatit přiměřenou náhradu tomu ze spoluvlastníků, který byl svého
spoluvlastnického podílu zbaven, by ve své podstatě představovalo vyvlastnění
bez náhrady, což je v příkrém rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. K tomu srov.
nález Ústavního soudu, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, sv. 2, pod č. 61, podle kterého ‚zákonem stanovená
možnost rozdělení podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro
spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním
spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní
podmínky stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto
podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat
jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle
místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem
spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům‘. Z uvedeného
vyplývá, že soud v tomto řízení nemůže připustit, aby žalobce žalované za její
spoluvlastnický podíl neposkytnul přiměřenou náhradu.“
Dovolací soud dále dovodil, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, když se na jeho základě
se mění dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a
povinnosti. Na vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3
odst. 1 obč. zák. Aplikace tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých
práv a povinností účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů [srovnej
např. rozsudek ze dne 3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006 (uveřejněném pod
č. C 5059 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2335/2006 (uveřejněný pod č. C 5746 v Souboru)]. V rozsudku ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004 (uveřejněném pod
č. C 3422 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „přiměřenou náhradou ve smyslu §
142 odst. 1 ObčZ se rozumí peněžní částka ve výši odpovídající podílu
spoluvlastníka z tržní ceny vypořádávaných nemovitostí. Jde tedy o peněžní
náhradu za spoluvlastnický podíl a právo spoluvlastníka na tuto náhradu nemůže
být v rozporu s dobrými mravy. To vyplývá i z čl. 11 odst. 1 Listiny práv a
svobod, který stanoví, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
obsah a ochranu. Spoluvlastník, kterému je ukládána povinnost zaplatit druhému
spoluvlastníkovi přiměřenou náhradu za vypořádávané nemovitosti, nemůže si ani
proti nároku druhého spoluvlastníka na náhradu během řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví započíst jiný majetkový nárok. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má totiž
konstitutivní povahu, a zakládá tak práva a povinnosti teprve do budoucna. Právo na zaplacení náhrady tak vzniká spoluvlastníkovi až právní mocí tohoto
rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení“. V předmětné věci se soud prvního stupně nejprve zabýval tím, zdali lze nebytové
prostory reálně rozdělit. Jelikož se jedná o dva zcela identické nebytové
prostory (garáže), jejichž výměra i finanční hodnota je naprosto stejná, za
takové situace nic nebrání jejich rozdělení mezi účastníky tak, aby každému z
účastníků byl přikázán jeden nebytový prostor do jejich výlučného vlastnictví.
Co se týče dohody o vypořádání, k té podle soudu prvního stupně nebylo možno
přihlédnout, neboť ta v části týkající se nebytových prostor nikdy nenabyla
účinnosti. Odvolací soud se od právních závěrů soudu prvního stupně odchýlil,
když takto provedené vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval za spravedlivé,
neboť neodpovídá zásadám soukromého práva, zejména zásadě hmotněprávního
postavení subjektů, které se projevuje autonomií vůle. Na základě toho odvolací
soud oba nebytové prostory přikázal žalobci a žalované nepřiznal náhradu, neboť
tu měla od žalobce již dříve obdržet. S těmito závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil. Dovolací soud v minulosti jasně konstatoval, že není možné podílové
spoluvlastnictví vypořádat tak, že by společnou věc přikázal jen jednomu ze
spoluvlastníků a zbylým spoluvlastníkům nepřiznal přiměřenou náhradu. Takovýto
postup je totiž v příkrém rozporu s ochranou vlastnického práva zaručenou
článkem 11 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť vede k odnětí
vlastnického práva bez náhrady. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani
existence dohody o vypořádání, na jejímž základě měl žalobce nabýt oba nebytové
prostory a žalovaná měla obdržet od žalovaného finanční částku 1.500.000,- Kč. Uvedená dohoda totiž nikdy v části vypořádání nebytových prostorů nenabyla
účinnosti, neboť žádný z účastníků ve lhůtě tří let od zániku manželství
nepodal návrh na vklad dané dohody do katastru nemovitostí. Sám žalobce si
uvedené povinnosti sám byl vědom, když ve vyjádření k dovolání uvedl, že tak
neučinil z důvodu „administrativní chyby“. Žalobce tak nepostupoval s ohledem
na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva náležejí bdělým), která
společně se zákonným požadavkem na vypořádání zaniklého společného jmění
manželů ve lhůtě tří let od zániku manželství vyplývající z § 150 obč. zák. v
konkrétním případě zjevně převáží nad odvolacím soudem zdůrazňovanou autonomií
vůle, a proto je nucen nést důsledky svého pochybení. Podání návrhu na vklad
vlastnického práva bylo v dané věci především v zájmu samotného žalobce, neboť
na základě uvedené dohody měl nabýt vlastnické právo k nebytovým jednotkám;
bylo proto především na něm, aby provedl podání návrhu na vklad. To dovolací
soud připomíná i s vědomím, že lhůta tří let k podání takového návrhu je lhůtou
poměrně dlouhou a v dané věci nebyly zjištěny ani tvrzeny žádné skutečnosti,
které by bránily žalobci v podání takového návrhu. Uvedené závěry dovolací soud učinil při vědomí závěrů, k nimž dospěl v rozsudku
ze dne 5. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 2127/2013 (uveřejněném pod č. C 12 698 v
Souboru), a na něj navazujícím usnesení ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 22
Cdo 2371/2014, které se týkalo téže věci. V těchto rozhodnutích dovolací soud s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II.
ÚS 3168/09
(dostupný na http://nalus.usoud.cz), uvedl, že mnohé případy a jejich
specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však
nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení,
jakkoliv se to může jevit složité. Na základě tohoto příkazu dovolací soud
přihlédl v uvedených věcech k mimořádným skutkovým okolnostem daného případu. Za prvé v daném případě byla bytová jednotka pořízena výlučně z finančních
prostředků matky žalované 1), což bylo také zohledněno v dohodě podle § 24a
zákona o rodině, podle níž bytová jednotka připadne žalované 1), a to bez
náhrady. Za druhé uživatelem bytové jednotky byl původně dědeček matky žalované
1), který po nabídnutí bytové jednotky ke koupi neměl dostatek finančních
prostředků, aby ji sám koupil, proto po vzájemné dohodě všech účastníků koupili
podíl 9/10 tamní žalobce a žalovaná 1) a dědeček si ponechal podíl 1/10,
přičemž kupní cenu bytové jednotky zaplatila v plné výši matka žalované 1). Za
třetí žalobce opustil rodinu v době, kdy žalovaná 1) s ním čekala druhé dítě, a
požádal o rozvod. V posuzovaném případě takto závažné okolnosti dovolací soud
neshledal, přičemž pouhá skutečnost, že žádný z účastníků dohodu o vypořádání
nevložil včas do katastru nemovitostí, v důsledku čehož nastala zákonná
domněnka vypořádání, k tomu zjevně nepostačuje. V další fázi řízení proto odvolací soud znovu posoudí konkrétní okolnosti
případu a pečlivě zváží, zdali je v daném případě výjimečně třeba za účelem
dosažení spravedlivého řešení přihlédnout k dohodě o vypořádání a oba nebytové
prostory přikázat bez náhrady žalobci, případně za nižší náhradu; v této
souvislosti také zváží tvrzení, která v dovolání k obsahu dohodu uváděla
dovolatelka. V opačném případě je odvolací soud povinen dbát dosavadní linii
rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž při vypořádání podílového
spoluvlastnictví k neúčinné dohodě o vypořádání společného jmění manželů není
možné přihlížet. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že pokud se žalobce domnívá, že v
důsledku nastoupení zákonné domněnky vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. se žalované dostalo neadekvátního plnění, mohl se se svým nárokem obrátit na
soud, který by posoudil, zdali je nárok po právu, a případně mu poskytl právní
ochranu. Dosáhnout tohoto cíle prostřednictvím řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví tak, že žalobci budou přikázány oba nebytové
prostory bez jakékoliv náhrady žalované, však bez dalšího v zásadě nelze. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud je vysloveným právním
názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu