Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 25 Cdo 1769/2023-471, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. 36 Co 395/2022-452 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. srpna 2022 č. j. 28 C 34/2015-416, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, a obchodní společnosti Kooperativa, pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po první vedlejší účastnici jako žalované uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce částku ve výši 22 000 000 Kč (výrok I.). Výroky II. - IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení (pozn. na straně žalované vystupovala v řízení před obecnými soudy vedlejší účastnice, která má v řízení před Ústavním soudem postavení druhé vedlejší účastnice).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil, v nákladových výrocích II. a IV. rozsudek změnil a v nákladovém výroku III. rozsudek obvodního soudu potvrdil ve správném znění (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nároky stěžovatelky na odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a nemajetkové újmy spočívající v ohrožení a porušení osobnosti stěžovatelky, které jí měly vzniknout v souvislosti s tvrzeným pochybením první vedlejší účastnice při poskytování zdravotní péče plánovanou reoperací plicní chlopně, nejsou důvodné. První vedlejší účastnice ve věci poskytování pooperační zdravotní péče stěžovatelky nepochybila a postupovala v souladu s doporučeními a terapeutickými postupy.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelkou položených otázek přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud dále konstatoval, že stěžovatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku městského soudu je svou povahou námitkou vady řízení, přičemž takovou námitkou se Nejvyšší soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani z důvodu namítaného porušení základních práv a svobod.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl s argumentem, že stěžovatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku městského soudu je svou povahou námitkou vady řízení, přičemž k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Uvedená argumentace Nejvyššího soudu je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, především se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), ve kterém se uvádí, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Právě s ohledem na uvedený právní názor pléna Ústavního soudu stěžovatelka v dovolání namítala rozpory mezi procesním postupem městského soudu na straně jedné a na straně druhé se závaznými právními názory Ústavního soudu vyjádřenými v jeho nálezech, které v dovolání konkrétně označila, citovala a ve vztahu k nim formulovala relevantní otázky procesního práva.
Stěžovatelka dále poukazuje na právní názor Ústavního soudu, podle kterého již sama skutečnost, že se obecný soud nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí [srov. nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06
(N 175/43 SbNU 17), bod 3, či nález ze dne 27. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 774/2018
(N 34/92 SbNU 348), bod 20]. V řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přiznání náhrad v souvislosti s nevyužitím v zařízení první vedlejší účastnice dostupných diagnostických metod, a to právě k včasné detekci příznaků mozkové ischemie a mozkového edému, jednak náhrad v souvislosti s pozdní reakcí první vedlejší účastnice na již přítomné známky poruchy vědomí stěžovatelky po ukončení její sedace, včetně opožděného zahájení léčby mozkového edému. Obvodní soud řadu stěžovatelkou včas označených a k důkazu do spisu založených relevantních listinných důkazů (dokládající diagnostické metody v zařízení první vedlejší účastnice dostupné, dokládající čas provedení CT vyšetření mozku stěžovatelky) opominul.
Jeho skutková zjištění, mimo jiné právě v otázkách časových, jsou dílem rozporuplná, dílem jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jakož i s důkazy zcela opominutými, přičemž tyto v odvolání i v dovolání stěžovatelkou explicitně namítané vady nebyly městským soudem ani Nejvyšším soudem adekvátně reflektovány.
6. Stěžovatelka dovozuje, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo na spravedlivou náhradu způsobené újmy za podmínek a postupů stanovených zákonem, zaručené čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, dále byl porušen princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, jakožto jedné ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby zaručovaného čl. 31 Listiny, a bylo rovněž porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu obecnými soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zabývat se důkazy jimi provedenými a zhodnocenými. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý, v důsledku čehož by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 ). O takový případ však v posuzované věci nejde.
11. V předmětné věci obvodní soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci, vyslechl navrhované svědky H., P. a nechal ve věci vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví - anesteziologie a resuscitace, dětská kardiologie, dětská neurologie, kardiochirurgie, radiologie a zobrazovací metody znaleckým ústavem, Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jehož zpracovatele MUDr. Hadače, vyslechl rovněž v rámci ústního jednání.
Vysvětlil, že potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla, když na základě provedených důkazů měl dostatek podkladů pro rozhodnutí ve věci. Obvodní soud směřoval prováděné dokazování především k posouzení porušení právní povinnosti na straně vedlejší účastnice. Za tím účelem s ohledem na předmět sporu nechal ve věci vypracovat znalecký posudek znaleckým ústavem, Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Další znalecký posudek vypracovaný MUDr. Jaroslavem Střílkem předložila v řízení sama stěžovatelka.
Obvodní soud vycházel primárně ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem, Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, na jehož vypracování se podílel kolektiv odborníků se specializací interní medicíny, dětské kardiologie, pediatrie a dětské neurologie. Znalecký ústav dospěl k jednoznačnému závěru, že operace stěžovatelky byla indikována a načasována správně a první vedlejší účastnice postupovala jak při samotné operaci, tak i při pooperační péči o stěžovatelku lege artis.
Vysvětlil, že jde-li o namítané "užití, respektive nevyužití" konkrétní diagnostické metody, tzv. transkraniální dopplerovské sonografie, resp. duplexní sonografie, při diagnostice mozkového edému u stěžovatelky, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, ale i z výpovědí svědků J. H. a L. P., vyplynulo, že uvedená zjišťovací metoda se v dětské kardiologii a neurologii neužívá na pracovišti první vedlejší účastnice, ale ani na jiných pracovištích v České republice se u dětských pacientů neprovádí, a i pokud by využita byla, nepřineslo by to žádné podstatné informace pro úvahu o dalším postupu při léčbě stěžovatelky, neboť by stěžovatelka následně stejně musela podstoupit vyšetření CT, které bylo u ní v rámci pooperační péče po vyšetření neurologem a provedeném vyšetření EEG provedeno.
První vedlejší účastnice tak ve věci poskytování pooperační zdravotní péče stěžovatelky nepochybila a postupovala v souladu s doporučeními a terapeutickými postupy. Znalci při vypracování posudku vycházeli ze zdravotní dokumentace a ze soudního spisu. Obvodní soud shledal závěry znaleckého posudku logicky a pečlivě odůvodněné a neměl tak důvod o závěrech znaleckého ústavu pochybovat. Obvodní soud přihlížel částečně i k závěrům znaleckého posudku vypracovaného na žádost stěžovatelky znalcem MUDr.
Střílkem. Závěry znaleckého posudku MUDr.
Střílka, podle kterého stěžovatelka měla či mohla být vyšetřena transkraniální dopplerovskou sonografií, jsou však pouze v obecné teoretické rovině a navíc tento znalec v doplňku svého znaleckého posudku připustil, že suverénní metodou pro zjištění mozkového edému je výhradně vyšetření CT, případně NMR, primární metodou diagnostiky je pak neurologické vyšetření, přičemž obě tato vyšetření byla stěžovatelce provedena, a to bezprostředně poté, co byla ukončena její sedace a vzniklo podezření na poruchu vědomí.
12. Městský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy správně hodnotil, a proto odvolací soud jeho skutková zjištění převzal jako podklad pro své rozhodnutí. Městský soud konstatoval, že z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že obvodní soud správně posuzoval, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro vznik obecné odpovědnosti první vedlejší účastnice za škodu podle § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Obvodní soud podle městského soudu na základě vysoce kvalifikovaného znaleckého posouzení dospěl ke správnému závěru, že u první vedlejší účastnice při péči o stěžovatelku nedošlo k porušení právní povinnosti, a proto žalobu zamítl. Městský soud se s tímto závěrem obvodního soudu ztotožnil s tím, že odvolací námitky stěžovatelky nejsou způsobilé hodnocení obvodního soudu založené na přesvědčivém znaleckém posouzení vyvrátit.
13. Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelkou namítané rozpornosti odůvodnění rozsudku městského soudu poukázal na to, že tato námitka je svou povahou námitkou vady řízení, přičemž takovou námitkou se Nejvyšší soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud námitkou rozpornosti a nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudů zabýval, přičemž rozhodnutí soudů obou stupňů shledal jako logická a vnitřně konzistentní.
Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka v dovolání cituje z kontextu vyňaté pasáže odůvodnění, z čehož dovozuje rozpornost skutkových zjištění. Nejvyšší soud poukázal na to, že ve vztahu k předvídatelnosti rizika neurologických komplikací P. uvedl, že z důvodu rizika ucpání cév byla stěžovatelka pro vyloučení této situace již předem medikována, proto nebylo možné předpokládat, že u ní taková situace nastane. Skutkové zjištění je tak shodné s posudkem znaleckého ústavu, který rovněž dospěl k závěru o nepředvídatelnosti vzniklé situace.
Ohledně transkraniální dopplerovské sonografie, u níž P. připustil, že se výjimečně provádí též u dětských pacientů, však dále uvedl, že jde většinou o tzv. náctileté pacienty, přičemž se vyšetření provádí na neurologii pro dospělé. Navíc se svědek ztotožnil rovněž se závěrem, že tato metoda nemohla v případě stěžovatelky přinést žádné relevantní údaje k posouzení jejího zdravotního stavu oproti vyšetření neurologem, EEG vyšetření a navazujícímu CT vyšetření. Ani ohledně časových souvislostí nejsou podle Nejvyššího soudu odůvodnění rozhodnutí nikterak vnitřně rozporná.
Soud dostatečně vysvětlil, že k provedení EEG vyšetření bylo nezbytné přemístit potřebné přístroje do pokoje pacientky a následně pro CT vyšetření byl nutný transport pacientky. Nejvyšší soud konstatoval, že námitkou opomenutých důkazů stěžovatelka poukazuje na popis CT vyšetření mozku. Ten byl však součástí zdravotnické dokumentace, která se stala podkladem pro zpracování znaleckého posudku. K navrhovanému důkazu výtisky webových stránek první vedlejší účastnice, z nichž mělo být prokázáno, že první vedlejší účastnice transkraniální dopplerovskou sonografii provádí, uvedl, že tato otázka nebyla v řízení sporná, nadto navrhované důkazy nemohly přispět k posouzení, zda šlo o vhodnou metodu vyšetření v konkrétním případě stěžovatelky.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou opomenutých důkazů a současně vyložil, že navrhované důkazy nemohly přispět k posouzení, zda šlo o vhodnou metodu vyšetření v případě stěžovatelky.
14. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud pečlivě posoudil dovolání stěžovatelky a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu neshledal dovolání přípustným. Nejvyšší soud přitom postupoval v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle kterého § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Přípustnost dovolání z důvodu porušení základních práv a svobod však Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil, když v rozhodnutí městského soudu žádný ústavněprávní deficit neshledal. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje.
15. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud v předmětné věci provedl dokazování v potřebném rozsahu, dostatečně zjistil skutkový stav věci a vysvětlil, že potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla. S ohledem na to, že v řízení nebylo shledáno žádné pochybení v jednání první vedlejší účastnice při poskytování operační a ani pooperační péče o stěžovatelku, dospěl obvodní soud k závěru, že nebyla naplněna základní podmínka odpovědnosti první vedlejší účastnice, a to jak u nároku na náhradu za škodu na zdraví, tak za vznik nemajetkové újmy z důvodu neoprávněného zásahu do osobnosti stěžovatelky. Městský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu a vypořádal se i s námitkami účastníků. Skutková zjištění považoval i Nejvyšší soud za dostatečná a ve skutkových zjištěních nezjistil rozpor. Napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu proto Nejvyšší soud shledal jako logická a vnitřně konzistentní, nikoli tedy rozporná a nepřezkoumatelná, jak tvrdila stěžovatelka.
16. Ani Ústavní soud nezjistil, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Napadená rozhodnutí jsou logická a řádně odůvodněná a tedy přezkoumatelná. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu