USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole, IČO 00064203, se sídlem V Úvalu 84, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 22 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 34/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2023, č. j. 36 Co 395/2022-452, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2023, č. j. 36 Co 395/2022-452, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 2. 8. 2022, č. j. 28 C 34/2015-416, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 22 000 000 Kč. Soudy obou stupňů neshledaly důvodnými nároky žalobkyně na odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a nemajetkové újmy spočívající v ohrožení a porušení osobnosti žalobkyně, které jí měly vzniknout v souvislosti s tvrzeným pochybením žalované při poskytování zdravotní péče plánovanou reoperací plicní chlopně.
2. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně trpí od narození srdeční vadou, pro kterou v minulosti prodělala již několik operací. Dne 25. 1. 2012 byla hospitalizována v dětském kardiocentru žalované za účelem plánované reoperace, při které byla napojena na mimotělní oběh. Dne 26. 1. 2012 ve 14:25 byla po provedeném výkonu přesunuta z operačního sálu na jednotku intenzivní péče. Ve 22:20 bylo do zdravotnické dokumentace zaznamenáno, že se žalobkyně zatím vůbec nebudí, nereagovala na oslovení ani bolestivé podněty, v 0:15 začala minimálně reagovat na oslovení a bolestivé podněty, dne 27. 1. 2012 v 7:52 jí byla stále výrazně aplikována sedativa (byla tzv. sedována), na bolestivý podnět reagovala, na hlasitý podnět mírně otočila hlavou. V 10:00 se stále nebudila, proto bylo v 11:44 provedeno vyšetření EEG se zjištěním hrubě abnormální mozkové činnosti. Ve 14:15 bylo provedeno vyšetření CT, jímž byla zjištěna ischémie s rozvíjejícím se edémem (otokem) mozku, a bylo provedeno i kontrolní EEG. Ve 13:00 bylo proti otoku nasazeno léčivo Dexona a následně provedeno další neurologické vyšetření a byl sledován stav žalobkyně. Dne 28. 1. 2012 byla kontrolním vyšetřením CT zjištěna progrese otoku mozku. V návaznosti na to byla provedena další operace za účelem snížení nitrolebního tlaku.
3. Protože existence újmy na zdraví žalobkyně nebyla mezi stranami sporná, soud směřoval prováděné dokazování především k posouzení postupu žalované. Z ústavního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví k tomu zjistil, že operace byla indikována správně a nedošlo při ní k žádnému pochybení na straně žalované. Inciální inzult, který vyvolal těžký edém mozku, byl zapříčiněn ischémií v oblasti pravé poloviny mozku, včetně mozečku žalobkyně. Příčina tkvěla v embolizaci pravděpodobně malých částeček z vnitřní stěny aorty při její kanylaci v rámci mimotělního oběhu.
Tato komplikace je velmi raritní, i při postupu během operace de lege artis je vznik této komplikace neovlivnitelný a naprosto nepředvídatelný, zejména pak za podmínek, že žalobkyně již podstoupila dvě předcházející operace srdce a s ohledem na vrozenou vadu. Podle znaleckého ústavu postupovala žalovaná lege artis i při pooperační péči, která probíhala zcela obvykle, jak tomu bývá u pacientů se stejným typem vady a stejnou operací. V dopoledních hodinách dne 27. 1. 2012, kdy byla vypnuta medikace žalobkyně sedativy, nutná k umožnění tolerance tracheální rourky a umělé plicní ventilace, bylo očekáváno probuzení, které nenastalo.
Rozběhla se kaskáda správně načasovaných a sladěných dějů, a to neurologie, EEG, CT, neurochirurgie. Paralelně probíhala intervence, podávání medikamentů na ovlivnění epileptického stavu a terapie edému mozku. Nakonec bylo v 17:16 zavedeno žalobkyni čidlo na měření nitrolebního tlaku s iniciální hodnotou v mezích normy. Celý postup žalobkyně byl lege artis, monitorování desetiletého dítěte metodou transkraniální dopplerovské ultrasonografie provést nelze. V dětské kardiochirurgii se tato metoda k neuromonitoringu nepoužívá.
I v případě, že by byl tento způsob sonografie časově nasazen před vyšetřením CT a uvedená diagnóza by byla stanovena o něco dříve, neexistoval a neexistuje žádný efektivní terapeutický postup, jak u dětského pacienta, který podstoupil operaci v mimotělním oběhu, zvrátit vývoj situace anebo předejít důsledkům nastalé mikroembolizace způsobené pravděpodobně malými částečkami uvolněnými z vnitřní stěny aorty.
4. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že byla-li podle závěrů znaleckého ústavu operace žalobkyně indikována a načasována zcela správně a postupovala-li žalovaná jak při samotné operaci, tak i při pooperační péči o žalovanou zcela lege artis, neporušila žádnou právní povinnost. Ve vztahu k namítanému „užití, respektive nevyužití“ konkrétní diagnostické metody, tzv. transkraniální dopplerovská sonografie, resp. duplexní sonografie, při diagnostice mozkového edému u žalobkyně, ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, ale i z výpovědí svědků MUDr.
Jiřího Hostaše a MUDr. Lukáše Paulase vyplynulo, že tato zjišťovací metoda se v dětské kardiologii a neurologii neužívá, na pracovišti žalované, ale ani na jiných pracovištích v ČR, se u dětských pacientů neprovádí, a pokud by využita byla, nepřineslo by to žádné podstatné informace pro úvahu o dalším postupu při léčbě žalobkyně, neboť by žalobkyně následně stejně musela podstoupit vyšetření CT, které bylo u ní v rámci pooperační péče po vyšetření neurologem a provedeném vyšetření EEG provedeno.
Žalovaná tak ve věci poskytování pooperační zdravotní péče žalobkyně nepochybila a postupovala v souladu s doporučeními a terapeutickými postupy. Soud částečně přihlížel též ke znaleckému posudku MUDr. Střílka, jehož závěry, že žalobkyně měla/mohla být vyšetřena transkraniální dopplerovskou sonografií, jsou však pouze v obecné teoretické rovině a též tento znalec navíc v doplňku svého znaleckého posudku připustil, že suverénní metodou pro zjištění mozkového edému je výhradně vyšetření CT, případně NMR, primární metodou diagnostiky je pak neurologické vyšetření, přičemž obě tato vyšetření byla žalobkyni provedena, a to bezprostředně poté, co byla ukončena její sedace a vzniklo podezření na poruchu vědomí.
Odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil s tím, že odvolací námitky žalobkyně nebyly způsobilé vyvrátit hodnocení soudu prvního stupně založené na přesvědčivém znaleckém posouzení.
5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost shledává v několika otázkách procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, popř. Ústavního soudu, nebo které nebyly dosud řešeny. Jde o otázky, zda 1) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nelze-li pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud přistoupil k aplikaci příslušné právní normy, 2) založí důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, téměř vždy nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, 3) je vadou řízení představující zásah do práva na spravedlivý proces, nezabýval-li se odvolací soud vůbec námitkami účastníků nebo se s nimi vypořádal nedostatečně, 4) zakládá sama skutečnost, že se odvolací soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně protiústavnost dotyčného rozhodnutí, a 5) vyplývají z čl.
3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte i procesní požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, zahrnující pečlivé zhodnocení všech relevantních skutečností a okolností. Jako
dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce s odkazem na příslušné části rozsudku soudu prvního stupně namítá, že nelze podle znaleckého posudku argumentovat, že šlo o komplikaci naprosto nepředvídatelnou, a současně s odkazem na svědeckou výpověď MUDr. Paulase dovozovat, že neurologické komplikace bylo u žalobkyně možné předvídat. Za nelogický považuje dovolatelka závěr, že žalobkyni byly podávány medikamenty na ovlivnění epileptického stavu a k terapii edému mozku, jestliže bylo současně sděleno, že neexistuje žádný efektivní terapeutický postup, jak zvrátit důsledky mikroembolizace do mozku.
Rozporné je dále zjištění, že se transkraniální dopplerovská sonografie na českých pracovištích u dětských pacientů neprovádí, ačkoliv se i u dětí přece jen výjimečně provádí, mj. hrozí- li jim riziko mrtvice. Podle dovolatelky nelze uvést, že ani po 2 hodinách po vysazení sedace se pacientka nezačala adekvátně budit, že proto bylo již v 8 hodin ráno při vizitě provedeno orientační neurologické vyšetření, že pacientka reagovala pouze na významnější bolestivé impulzy a na velmi hlasité oslovení, reagovala obleněně, apaticky, proto byl kontaktován neurolog, který pak až na základě EEG vyšetření z 11:44 navrhl CT vyšetření mozku, a současně argumentovat tak, že CT vyšetření bylo žalobkyni provedeno bezprostředně poté, co byla ukončena sedace a vzniklo podezření na poruchu vědomí.
K tomu žalobkyně poukazuje na soudem opomenutý důkaz popisem CT vyšetření s časem provedení až v 15:05. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka poukazuje na navrhované důkazy výtisky webových stránek žalované, které soud prvního stupně opominul. Ke všem předloženým otázkám dovolatelka odkazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, od níž se měly soudy nižších stupňů odchýlit. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o.
s. ř. (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20).
9. Dovolatelkou tvrzená rozpornost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (první a třetí až pátá otázka vymezená dovoláním) je svou povahou námitkou vady řízení. Takovou námitkou se dovolací soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Nadto je třeba uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou logická a vnitřně konzistentní.
Dovolatelka v dovolání cituje z kontextu vyňaté pasáže odůvodnění, z čehož dovozuje rozpornost skutkových zjištění. Ve vztahu k předvídatelnosti rizika neurologických komplikací MUDr. Paulas uvedl, že z důvodu rizika ucpání cév byla žalobkyně pro vyloučení této situace již předem medikována, proto nebylo možné předpokládat, že u ní taková situace nastane. Skutkové zjištění je tak shodné s posudkem znaleckého ústavu, jenž rovněž dospěl k závěru o nepředvídatelnosti vzniklé situace. Ohledně transkraniální dopplerovské sonografie, u níž MUDr.
Paulas připustil, že se výjimečně provádí též u dětských pacientů, však dále uvedl, že jde většinou o tzv. náctileté pacienty, přičemž se vyšetření provádí na neurologii pro dospělé. Navíc se svědek ztotožnil rovněž se závěrem, že tato metoda nemohla v případě žalobkyně přinést žádné relevantní údaje k posouzení jejího zdravotního stavu oproti vyšetření neurologem, EEG vyšetření a navazujícímu CT vyšetření. Ani ohledně časových souvislostí nejsou odůvodnění rozhodnutí nikterak vnitřně rozporná. Soud jednoznačně vysvětlil, že k provedení EEG vyšetření bylo nezbytné přemístit potřebné přístroje do pokoje pacientky a následně pro CT vyšetření byl nutný transport pacientky.
Nelze tedy v tomto ohledu uvažovat o přípustnosti dovolání z důvodu porušení základních práv a svobod (k porušení základních práv jako dovolacímu důvodu srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 371/2019). Ze shodných důvodů přípustnost dovolání nezakládají ani třetí až pátá dovolatelkou položená otázka.
10. Námitkou opomenutých důkazů (druhá dovolací otázka) dovolatelka poukazuje na popis CT vyšetření mozku. Ten byl však součástí zdravotnické dokumentace, která se stala podkladem pro zpracování znaleckého posudku. Ohledně k důkazu navrhovaných výtisků webových stránek žalované, z nichž mělo být prokázáno, že žalovaná transkraniální dopplerovskou sonografii provádí, je třeba uvést, že tato otázka nebyla v řízení sporná, nadto navrhované důkazy nemohly nikterak přispět k posouzení, zda šlo o vhodnou metodu vyšetření v konkrétním případě žalobkyně. Ani tato otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
11. Dovolací soud ze všech těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu