Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Michaelou Kindlovou, advokátkou, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 452/2024-84 ze dne 13. května 2025 a usnesení Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZV 66/2024-494 ze dne 15. listopadu 2024, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality ("policejní orgán"), usnesením č. j. KRPU-155376-265/TČ-2022-040080-RP ze dne 5. srpna 2024 zahájila trestní stíhání stěžovatele a dalších osob pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem ("státní zastupitelství") zamítlo stížnost stěžovatele jako nedůvodnou; Vrchní státní zastupitelství v Praze ("vyšší státní zastupitelství") v rámci dohledu nezjistilo žádné pochybení státního zastupitelství ani důvod k zásahu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a v čl. 39 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti i jejím doplnění podrobně popisuje okolnosti případu a uvádí, že je stíhán jen proto, že přiznal daňovou povinnost a zaplatil daň. Dále uvádí, že je jediným společníkem a statutárním zástupcem obchodní společnosti (rovněž obviněné), která vlastní nedokončenou stavbu, a proto na ní nechala provést práce, které umožňují její pronájem. Nájemce má smluvně zajištěné právo odkupu nemovitosti, současně sám některé stavební práce hradí. Stěžovatel vyfakturované práce na nemovitosti zaplatil, včetně DPH, nemovitost využívá ke své obchodní činnosti, takže důvodně uplatnil odpočet DPH.
4. Orgány činné v trestním řízení stěžovateli vytýkají, že vlastnictví nemovitosti pouze předstírá a správci daně fiktivně fakturoval provedené práce. Stěžovatel poukazuje na zásadu nullum crimen sine lege, podle které nesmí být nikdo stíhán za jednání, jež není trestným činem; on je však stíhán za to, že přiznal a zaplatil daň, což nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 240 trestního zákoníku, a to ani za situace, kdy platil za poskytovatele prací v režimu přenesené daňové povinnosti. Stěžovatel poukazuje i na vnitřní rozpor v napadených rozhodnutích, který jej ve svém důsledku vyviňuje, a navrhuje jejich zrušení.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle usnesení policejního orgánu i napadených rozhodnutí se měla kolem jednoho ze spoluobviněných vytvořit skupina osob (právnických i fyzických), které mu měly poskytovat různá plnění (úplatky) výměnou za jeho politický vliv (veřejné zakázky, zneužití pravomoci úřední osoby). Společnost stěžovatele se stala formálním vlastníkem nemovitosti, kterou fakticky financoval a užíval i s rodinou spoluobviněný, jenž však na provedené stavební úpravy nemohl uplatnit odpočet DPH. Stěžovatel za vyfakturované práce zaplatil dalšímu obviněnému, uplatnil nárok na odpočet DPH a takto sníženou cenu si nechal proplatit spoluobviněným. Uvedeným postupem byla státu na DPH způsobena značná škoda (více jak milion korun). Předmětem trestního řízení proto není izolovaná platba daně, jak stěžovatel namítá, ale jeho zapojení do řetězce (obchodních) vztahů dalších osob za účelem uplatnění odpočtu daně a zkrácení daňové povinnosti.
7. Ústavní soud není další instancí v soustavě orgánů činných v trestním řízení a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu zdrženlivosti. Tyto zásady se projevují i při posuzování ústavních stížností proti rozhodnutím a úkonům v průběhu přípravného trestního řízení, které podléhá kontrole státního zástupce (následně pak i obecných soudů). Zásah Ústavního soudu v této fázi řízení je zásadně nepřípustný - výjimečně je možný, ale jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu (procesně-právnímu) rámci, a vzniklé vady či jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již odstranit (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2597/16 ze dne 5. prosince 2017).
8. Usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud může zrušit jen tehdy, je-li patrná existence zjevné libovůle v rozhodování. Srovnej k tomu například nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. července 2003 (N 105/30 SbNU 471); také v něm Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí po věcné stránce ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
9. Podle § 160 odst. 1 trestního řádu platí, že nasvědčují-li prověřováním zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání. V dané fázi řízení není nezbytná absolutní jistota orgánu činného v trestním řízení, pro zahájení trestního stíhání je rozhodná existence vyššího stupně podezření, které je dalším řízením potvrzeno či vyvráceno.
10. Postup policejního orgánu v souzené věci splňuje zákonné požadavky uvedeného ustanovení, v rozhodnutí orgány činné v trestním řízení popisují komplexně jednání všech zapojených spoluobviněných, zabývají se i zásadními důkazy a z nich plynoucími důvody pro trestní stíhání stěžovatele. Státní zastupitelství sdílejí vyslovené poznatky policejního orgánu i z nich vyvozené závěry; v napadených rozhodnutích dostatečně reagují na námitky stěžovatele, které vyhodnotily nyní jako nedůvodné.
11. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nenachází logickou vadu či jiné závažné pochybení a nezjistil žádný exces. Vyslovené závěry orgánů činných v trestním řízení nejsou hrubě nepřiléhavé a nevykazují znaky svévole či libovůle. Ústavní soud nezjistil pochybení, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah, postup orgánů činných v trestním řízení nevykazuje žádné neústavní deficity. Závěry státních zastupitelství nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele. Stěžovatel jen opakuje své námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu