Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Petrem Jelínkem, advokátem, sídlem Ovčárecká 311, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2022 č. j. 69 Co 136,188/2022-26, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, o vyloučení soudce II. senátu Ústavního soudu Davida Uhlíře z projednávání a rozhodování věci, takto: Soudce David Uhlíř není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 175/23
.
1. Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 26. 1. 2023 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce Davida Uhlíře, a to vzhledem ke skutečnosti, že tento soudce nedávno rozhodoval dvě obsahově stejné věci, vedené pod sp. zn. II. ÚS 237/22 a pod sp. zn. II. ÚS 1626/22 , přičemž rozhodl "zcela protichůdně", ačkoli šlo o věci obsahově téměř identické (obě jsou opatrovnické věci a týkají se stejně starých dětí ve věku čtrnácti let). Dále stěžovatel uvedl, že vzhledem k dřívějším zdůvodněním ústavních stížností, ve kterých vystupoval jako stěžovatel, jež jsou "právně ubohá a nemají žádnou oporu ani v zákoně, ani v běžné logice" (viz rozhodnutí v trestní věci o nástupu trestu za údajné maření úředního rozhodnutí, ač mi nikdy nebyla doručena řádná a zákonná výzva k nástupu trestu, a tedy k odsouzení nebyly splněny základní předpoklady) se "právem domnívá, že tento soudce je jednak na Ústavním soudě omylem, jednak že záměrně škodí jistým lidem, a mně především".
Z těchto důvodů navrhl, aby byl soudce David Uhlíř vyloučen z dalšího řízení o této ústavní stížnosti a věc byla přidělena jinému senátu.
2. Soudce David Uhlíř v předkládací zprávě ze dne 12. 6. 2023 k námitce podjatosti uvedl, že je členem rozhodujícího II. senátu Ústavního soudu a soudcem zpravodajem podle rozvrhu práce ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 18. 1. 2023 směřující proti v záhlaví specifikovanému rozhodnutí, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 175/23
. David Uhlíř dále s odkazem na § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvedl, že se v předmětné věci necítí být podjatým, samotná rozhodovací činnost soudce v konkrétních (opatrovnických) věcech, týkajících se jiných účastníků než stěžovatele, není důvodem podjatosti.
3. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny).
5. V § 63 zákona o Ústavním soudu se uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a předpisy vydané k jeho provedení.
6. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř., důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
7. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel ve svém návrhu neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly vést k úsudku, že soudce David Uhlíř je pro poměr k věci nebo k účastníkům řízení podjatý; takovým důvodem již vůbec nemohou být výše uvedené dehonestující expresivní výroky stěžovatele (viz sub 1 shora). Stěžovatel totiž opírá svůj procesní úkon, jímž odmítá soudce Davida Uhlíře, v zásadě toliko o obsah jeho předchozích rozhodnutí, přičemž podle § 14 odst. 4 o. s. ř., ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu, platí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
8. Jelikož v daném případě neexistuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 175/23 , rozhodl I. senát Ústavního soudu, určený podle § 10 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 (č. Org. 1/23 ve znění účinném od 6. 6. 2023), k rozhodování o návrhu na vyloučení soudce II. senátu, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to, ani pokud jde o věc samu. Proto se lze ztotožnit s již dříve vysloveným stanoviskem Ústavního soudu, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)].
9. Ústavnímu soudu tak v obecné rovině nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti návrhu dospěl. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka osvobození od soudních poplatků by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi zejména v situaci, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309)]. Uvedené odráží princip, dle kterého Ústavní soud není jakousi "čtvrtou instancí", přičemž tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu nedošlo.
10. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda napadená rozhodnutí obecných soudů o neosvobození od soudních poplatků nezaložila porušení základních práv stěžovatele, a zda se odůvodnění rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.) a zda k němu došlo na základě řádně provedeného dokazování.
11. Ústavní soud si vyžádal napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí obvodního soudu usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 19 C 16/2022-16) i stěžovatelem vyplněný formulář o majetkových poměrech a dospěl k závěru, že neosvobození stěžovatele není v extrémním rozporu s tvrzenými a prokázanými skutečnostmi. Proto není dán důvod, aby Ústavní soud do posouzení obecnými soudy zasahoval.
12. Podle § 138 o.s.ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Ze zákonné dikce § 138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že za určující kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, je zde považována objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud zde objektivní neschopnost účastníka zaplatit soudní poplatek existuje, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudních poplatků toliko v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva [srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351)]. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů. Samotné ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. tedy představuje možnost předsedy senátu, aby (jsou-li pro to dány důvody), osvobodil účastníka řízení (částečně či zcela) od povinnosti platit stanovený soudní poplatek. Toto oprávnění soudu však nespočívá plně v diskreci rozhodujícího soudce, neboť musí být jako každé jiné soudní rozhodnutí vždy prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení.
K rozhodování soudů o neosvobození nebo naopak (částečném) osvobození účastníka pak dochází na základě řádně tvrzených a doložených skutečností prostřednictvím prohlášení o majetkových poměrech žadatele, přičemž toto prohlášení zahrnuje vedle aktiv i pasiva.
13. V projednávané věci obecné soudy sice neuzavřely, že by se jednalo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, zvlášť závazné důvody ve smyslu § 138 odst. 1 o.s.ř., které by založily důvod pro úplné osvobození stěžovatele, však soudy neshledaly, což se stalo předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti. Dle náhledu Ústavního soudu obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatele nevykročily z limitů předvídaných ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř., a nezasáhly tak do základních práv stěžovatele. Závěry obecných soudů v tomto směru Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé, a tedy i přezkoumatelné.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. září 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu