Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem, sídlem Lazaretní 925/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2847/2024-170 ze dne 28. března 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 146/2024-128 ze dne 29. května 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 C 325/2023-113 ze dne 5. března 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a dále a) Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, b) M. S., c) P. S., d)
V. S., e) J. B., a f) E. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V září 2022 zavinil řidič osobního automobilu dopravní nehodu, při níž srazil chodkyni - tetu stěžovatelky, která svým zraněním podlehla. Stěžovatelka se spolu s dalšími členy rodiny [vedlejšími účastníky b) až f)] obrátila na vedlejší účastnici a) ["pojišťovna"] s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy. Stěžovatelce pojišťovna nic nevyplatila.
2. Stěžovatelka se následně žalobou podanou spolu s vedlejšími účastníky b) až f) u Obvodního soudu pro Prahu 8 ("nalézací soud") domáhala proti pojišťovně zaplacení 393 525,60 Kč s příslušenstvím. Nalézací soud napadeným rozsudkem mimo jiné žalobu ve vztahu ke stěžovatelce zamítl (výrok V) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII); dospěl k závěru, že nikdo z neteří a synovců zemřelé, tedy ani stěžovatelka, nemá podle § 2959 občanského zákoníku právo na přiměřené zadostiučinění v penězích. Jejich vztahy sice byly blízké, nebyly však natolik výjimečné, že by byly srovnatelné se ztrátou pociťovanou nejbližšími příbuznými. Z tvrzení synovců a neteří nevyplývá, že by prožívali útrapy natolik intenzivně, že by byli vyřazeni z běžného života či byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.
3. K odvolání všech žalobců Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěrem nalézacího soudu, že vztah stěžovatelky a její tety lze označit za běžný kladný příbuzenský vztah, nikoli za vztah mimořádný. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
4. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Stěžovatelka namítá, že soudy rozhodovaly libovolně, arbitrárně a bez řádného odůvodnění. Podle stěžovatelky se soudy vůbec nezabývaly jejím specifickým vztahem k zemřelé, ale pouze obecně uvedly, že neteř nemá právo na odškodnění. Soudy se nevypořádaly s odlišnostmi mezi jednotlivými žalobci a pominuly, že stěžovatelka měla v porovnání s ostatními k zesnulé intenzivnější vztah, starala se o její záležitosti a pravidelně s ní trávila čas. Také namítá, že měla být poučena o tom, že je pro věc relevantní vymezení osoby blízké podle § 22 občanského zákoníku, k čemuž dospěl Nejvyšší soud.
6. Dále stěžovatelka namítá, že výklad pojmu osoby blízké byl pojat příliš restriktivně a neodpovídá smyslu právní úpravy. Podle stěžovatelky se tím nepřiměřeně zužuje okruh osob, které mohou uplatnit svůj nárok, a vytváří se nerovnost oproti příbuzným, jimž zákon postavení osoby blízké přiznává bez dalšího. Domnívá se, že kritéria, která soudy použily - společná domácnost, závislost či zdravotní potíže po úmrtí - neodrážejí skutečnou podstatu blízkého vztahu, a neodpovídají dikci zákona, vůli zákonodárce, evropským principům deliktního práva ani judikatuře Ústavního soudu (odkazuje zejm. na nález sp. zn. II. ÚS 955/18 ze dne 9. 7. 2018). Svůj výjimečný vztah k zemřelé má za prokázaný a jeho neuznání považuje za paušalizující, formalistické a diskriminační.
7. Nejprve Ústavní soud zkoumal procesní předpoklady (§ 30 odst. 1, § 72 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu): Ústavní stížnost je včasná a není nepřípustná, stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudků v celém rozsahu, oprávněná je však pouze k podání ústavní stížnosti proti výrokům, jimiž bylo přímo rozhodnuto o jejích právech a povinnostech - tedy proti výroku V rozsudku nalézacího soudu, části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok V rozsudku nalézacího soudu, části výroku I usnesení Nejvyššího soudu, kterou bylo odmítnuto dovolání ve vztahu ke stěžovatelce, a souvisejícím nákladovým výrokům. Stěžovatelka nemůže podat ústavní stížnost i za další účastníky, a proto je ve zbývající části ústavní stížnost podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
8. Ústavní stížnost je v části, v níž splňuje procesní předpoklady, zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti skutkovým a souvisejícím právním závěrům, na základě nichž soudy uzavřely, že předpoklady pro nárok na nemajetkovou újmu podle § 2959 nebyly ve vztahu k ní splněné. Z čl. 7 odst. 1 nebo čl. 10 odst. 1 Listiny neplyne povinnost poskytnout peněžní náhradu ve všech případech úmrtí blízkého člověka - bez ohledu na povahu a intenzitu jejich vztahu. Ústavní soud proto nepovažuje za neústavní takový výklad § 2959 občanského zákoníku, podle něhož u osob blízkých, které nejsou v ustanovení výslovně uvedeny, je třeba ve smyslu § 22 odst. 1 občanského zákoníku prokázat, že újmu jedné z nich druhá důvodně pociťuje jako vlastní, tedy že je potřeba určitá (zvýšená) kvalita jejich vzájemného vztahu.
11. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 955/18 není přiléhavý, protože v něm se Ústavní soud zabýval pojmem "osoba blízká" v trestním řízení pro účely odepření svědecké výpovědi, tedy v jiném kontextu. Není ani v rozporu s principem rovnosti, že § 2959 občanského zákoníku obsahuje výčet osob blízkých, u nichž se existence nezbytné citové újmy presumuje; také u těchto osob lze intenzitu vztahu zohlednit při stanovení výše náhrady (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1473/24 ze dne 11. 6. 2025, body 12 až 14).
12. Vymezení hranic, kdy lze náhradu za duševní útrapy sekundárním obětem přiznat, přísluší obecným soudům, které musí při zohlednění objektivizačních kritérií posoudit konkrétní okolnosti každého případu. Ústavní soud přezkoumává především, zda jejich postup byl ústavně souladný a zda rozhodnutí nejsou projevem libovůle (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3449/19 ze dne 16. 2. 2021).
13. Ústavní soud posuzuje řízení a v něm vydaná napadená rozhodnutí jako celek. Není ústavněprávní vadou, jestliže nalézací a odvolací soud výslovně nezahrnuly do svých úvah § 22 odst. 1 občanského zákoníku a o nezbytnosti naplnění podmínek tohoto ustanovení stěžovatelku nepoučily. Podstatné je, že se obecné soudy vzájemným vztahem stěžovatelky se zemřelou tetou, utrpěnou újmou fakticky zabývaly a řádně odůvodnily, proč vzhledem k prokázaným okolnostem nelze považovat stěžovatelku za osobou blízkou ve smyslu příslušných ustanovení.
14. Soudy nezaložily svůj závěr pouze na tom, že stěžovatelka je neteří zemřelé. Vysvětlily, že i když její vztah s tetou byl pozitivní, zahrnující společné trávení času a dovolené, nepřekračoval rámec běžného vztahu mezi takovými příbuznými. Nejvyšší soud k tomu odkázal na judikaturu, podle které byla náhrada vzdálenějším příbuzným přiznána, a zřetelně ji odlišil od nynějšího případu. Napadená rozhodnutí proto nelze považovat za projev libovůle či arbitrárnosti.
15. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněná i z hlediska námitky, že soudy posuzovaly vztah neteří a synovců k tetě "souhrnně", aniž by zvlášť konkretizovaly vztah každého z nich. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že jejich vztahy byly podobné a podstatně se nelišily. Skutečnosti, že stěžovatelka nemá oproti jiným příbuzným vlastní rodinu, zařizovala pro tetu některé záležitosti či že u ní měla vlastní pokoj, nebyly pro obecné soudy z hlediska posouzení jejich vztahu jako mimořádného rozhodující.
16. Ústavní soud nijak nebagatelizuje citovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku ztráty své tety, s níž měla nepochybně hezký vztah. Nebyly-li však splněny zákonné předpoklady, jejichž posouzení přísluší především obecným soudům, nepřiznání finančního zadostiučinění samo o sobě neznamená porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu