USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) M. S., b) P. S., c) V. S., d) J. B., e) L. K., f) E. V., všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Lazaretní 925/9, 615 00?Brno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 2 028 170,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 325/2023, o dovolání žalobců b) až f) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 146/2024-128, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 29. 5. 2024, č. j. 69 Co 146/2024-128, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2024, č. j. 27 C 325/2023-113, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení 174 059,40 Kč s příslušenstvím, žalobce b) zaplacení 280 008,60 Kč s příslušenstvím a každý z žalobců c), d), e) a f)
zaplacení 393 525,60 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení o náhradu nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 21. 9. 2022 došlo k dopravní nehodě, při níž řidič D. B. vozidlem tov. zn. Škoda, reg. zn. XY, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem pojištěno u žalované, srazil chodkyni A. V. (dále též jen „poškozená“), jež dne 30. 9. 2022 zemřela na následky utrpěných zranění.
Poškozená byla sestrou žalobkyně a), švagrovou žalobce b) a tetou žalobců c), d), e) a f). Všichni žalobci byli o nehodě informováni telefonicky – žalobci a) a b) nemocnicí, ve které poškozená byla po nehodě hospitalizována, ostatní žalobci blízkými a rodinnými příslušníky. Poškozená žila od r. 1968 trvale ve Švýcarsku, od roku 1990 jezdila do České republiky přibližně 3x až 4x ročně na návštěvy a žalobci ji navštěvovali ve Švýcarsku [zejména žalobci a), b) a e)]. Žalobci měli s poškozenou dobré vztahy, trávili společně čas na rodinných setkáních a oslavách, které plánovali tak, aby se jich poškozená mohla zúčastnit, na společných výletech po České republice, kterých se zúčastňovali podle časových možností, když A.
V. přijela, ale i na společných dovolených v zahraničí [žalobci a), b) a e) v Itálii, Albánii, Německu; žalobkyně e) v minulosti jezdila s rodinou poškozené do zahraničí, protože byla přibližně ve věku dcery poškozené]. Nejčastěji byla v osobním kontaktu s poškozenou její sestra, žalobkyně a). Viník nehody byl za své jednání trestně odsouzen. Žalovaná vyplatila pojistné plnění žalobkyni a) ve výši 567 585 Kč a žalobci b) ve výši 113 517 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, a podle § 22 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobci trpěli duševními útrapami v důsledku usmrcení poškozené, které však v případě žalobců a) a b) již byly žalovanou přiměřeně odškodněny formou pojistného plnění. Shledal, že vztahy mezi poškozenou a švagrem žalobcem b) nebyly natolik mimořádné a intenzivní, aby odůvodňovaly přiznání zvýšené náhrady, a zmínil, že v souvislosti s tragickou událostí žalobce b) nebyl nucen vyhledat psychologickou pomoc. V případě žalobců c) až f) dovodil, že vzhledem k tomu, že se jedná o vzdálenější příbuzenství, je možno poskytnout finanční odškodnění jen v případech mimořádných, které však u nich neshledal.
Vztahy mezi nimi a poškozenou odpovídaly běžným dobrým vztahům těchto příbuzných, kdy se stýkali, trávili spolu část volného času s přihlédnutím k bydlišti poškozené ve Švýcarsku, a občas i dovolené. Nežili však spolu trvale, nebyli na sebe navzájem odkázáni, dopravní nehodě nebyli přítomni a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by natolik intenzivně prožívali ztrátu blízkého člověka, že by z toho důvodu utrpěli psychickou újmu.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci b) až f) dovolání. Namítají odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 a 25 Cdo 894/2018) a jsou přesvědčeni, že jsou ve vztahu k poškozené osobami blízkými ve smyslu § 22 o. z., které spadají do III. skupiny odškodňovaných osob (snachy, zeťové a další osoby), kterým náleží odškodnění ve výši osminásobku průměrné hrubé měsíční mzdy.
Nesprávné právní posouzení spatřují v závěru soudu, že k odškodnění nepostačují standardně dobré vztahy mezi poškozenou a žalobci a že je lze přiznat pouze ve výjimečných případech, přičemž hlavním kritériem výjimečnosti je intenzita útrap, které soud spatřoval ve vyřazení z běžného života nebo psychických obtížích. Avšak vznik takových obtíží je podle dovolatelů podstatný pouze při stanovení výše náhrady (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 281/2019, 25 Cdo 2315/2019), ale nikoli u samotné existence nároku na odčinění duševních útrap.
Z judikatury nevyplývá, že by podmínkou pro přiznání náhrady byla existence psychické diagnózy vedoucí k nutnosti vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2488/2023). Dovolatelé jsou přesvědčeni, že již jejich příbuzenský vztah s poškozenou splňuje předpoklady § 22 o. z., proto jim měla být přiznána základní náhrada (osminásobek průměrné mzdy), a poté měl soud zkoumat, zda intenzita duševních útrap odůvodňuje její zvýšení. Mají za to, že soudy svým rozhodnutím popřely princip spravedlivého odškodnění a zásady slušnosti (odkázali na sp. zn. 25 Cdo 293/2018 a 25 Cdo 281/2019).
Dovolatelé navrhli změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Žalobci se jako druhotné oběti domáhají náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Toto ustanovení výslovně zakládá nárok na odčinění újmy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké. Při rozhodování o základu nároku je proto nezbytné zabývat se tím, zda nárok uplatňují osoby přímo uvedené v tomto ustanovení a ohledně jiných osob zhodnotit, zda splňují předpoklady uvedené v § 22 odst. 1 o. z. Podle tohoto ustanovení se za osoby blízké bez dalšího považují příbuzní v řadě přímé, manžel nebo partner a sourozenci. Jde-li pak o vzdálenější příbuzné (např. strýcové, tety, synovci, neteře) nebo další osoby, jež se vůči zemřelému považují za osoby blízké, přestože nejsou v příbuzenském vztahu, je povinností soudu podle § 22 odst. 1 věty za středníkem o. z. posoudit, zda újmu (úmrtí blízké osoby) důvodně pociťují jako újmu vlastní, tedy zda vztahy dosahují té intenzity, jakou má citované ustanovení na mysli. Zda o splnění těchto podmínek půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jak se vzájemně osoby, o něž jde, stýkají, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, ze dne 15. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, nebo usnesení 22. 10. 2024, sp. zn. 25 Cdo 234/2024).
6. Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jako u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodné pro závěr, zda se vůbec jedná o osobu blízkou, případně pro výši náhrady. Jestliže takto odvolací soud postupoval a hodnotil intenzitu vztahů mezi poškozenou a žalobci c) až f) z tohoto hlediska, neodchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Ustanovení § 22 odst. 1 věty první za středníkem o. z. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou. V takovém případě může dovolací soud úvahu odvolacího soudu přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právní normy s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015).
8. V posuzované věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (který nepodléhá dovolacímu přezkumu) se podrobně zabýval okolnostmi konkrétního případu. Vzal v úvahu, že vztahy mezi žalobci c) až f) a poškozenou byly dobré, setkávali se osobně několikrát ročně, kdy trávili společně čas při rodinných oslavách, na výletech, případně na dovolených. Nicméně trvale spolu nežili ani se běžně (každodenně) nestýkali, neboť poškozená bydlela ve Švýcarsku, nebyli s poškozenou na sebe odkázáni výživou, až na žalobkyni e) měli vlastní rodiny a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by si vzájemně v závažných případech pomáhali. Nejednalo se tedy o formu blízkého soužití nebo spolupráce a nebyly prokázány ani jiné okolnosti, které by o vysoké intenzitě vztahů převyšující obvyklý standard kontaktů mezi takovými osobami svědčily (např. dopady ztráty blízké osoby do psychického stavu žalobců). Právní závěr odvolacího soudu, že vztahy mezi žalobci c) až f) odpovídaly svou intenzitou běžným dobrým vztahům mezi osobami tohoto příbuzenského poměru, přesto však nedosahovaly takové intenzity, aby mohli být tito žalobci považováni za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 věty za středníkem o. z., nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
9. Tento závěr není v rozporu ani s jinými případy. Například ve věci sp. zn. 25 Cdo 1681/2023 Nejvyšší soud považoval za osobu blízkou strýce, který v útlém dětství zemřelého synovce s ním žil ve společném bytě, podílel se v té době na jeho výchově a byl jeho kmotrem, a to v nábožensky založené rodině, kde má tato skutečnost značný význam. Stýkali se i později, v dětství poškozeného trávili spolu s ostatními členy rodiny čas pravidelně o prázdninách, v době dospívání poškozeného i v jeho dospělosti měli stejné zájmy (o gastronomii), strýc poškozeného učil svému oboru, přátelili se, chodili společně (i se širší rodinou) do kostela a v době, kdy si poškozený přestal rozumět s matkou (respektive s jejím manželem), spolu nějakou dobu bydleli.
Ve věci sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, dospěl soud k závěru, že osobou blízkou zemřelé tchýni je její zeť, který si s rodiči své partnerky vybudoval blízký vztah téměř jako k vlastním rodičům, několikrát do měsíce se navštěvovali, pravidelně si telefonovali, účastnili se různých společenských akcí, byli spolu na dovolené a poškozená pracovala pro obchodní společnost, jejímž byl žalobce společníkem, takže spolu byli i v pracovním kontaktu, přičemž v důsledku její ztráty prožil hluboké duševní útrapy, kdy musel vyhledat odbornou pomoc psychologa.
Z obdobných skutkových okolností pak vycházel i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, který právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. přiznal zeti zemřelého poškozeného za situace, kdy zemřelý viděl ve svém zeti dalšího muže do domu a začal jej učit, jak se opravují auta, protože byl „kluk ze sídliště“, který vyrůstal pouze s matkou, trávili spolu v dílně mnoho času a pro zetě to bylo něco nového a neznámého, protože vyrůstal bez otce, společně se pustili do oprav domu, poškozený byl tím, od koho se zeť učil, chodil si k němu pro radu a po jeho úmrtí se zeť léčil pro akutní stres způsobený úmrtím tchána.
Ve srovnání s uvedenými případy je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že intenzita vztahů žalobců se zemřelou tetou v posuzované věci nedosahovala té úrovně, jakou má na mysli § 22 odst. 1 o. z., byť dovolací soud nezpochybňuje, že její ztráta byla pro všechny žalobce bolestivá.
10. Uzavřel-li tedy v dané věci odvolací soud, že v případě žalobců c) až f) nejde o osoby blízké, a proto jim nenáleží právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z., nejedná se o úvahu, kterou by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, a to ani od rozhodnutí, na něž dovolatelé odkazovali a která se výkladem § 2959 o. z. zabývala, byť nikoli přímo ve vztahu k osobám blízkým (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaným pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dovolatelé odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 281/2019, 25 Cdo 2315/2019 a 25 Cdo 2488/2023, nejsou tato rozhodnutí pro řešení dané právní otázky přiléhavá, neboť ve všech těchto případech byly řešeny nároky druhotných obětí, jež byly výslovně uvedeny v § 2959 o. z. Odkaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 293/2018 pak není případný proto, že toto rozhodnutí se zabývalo řešením právní otázky, zda přechází na dědice nárok podle § 2959, jež zůstavitel uplatnil za svého života. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, není dovolání žalobců c) až f) podle § 237 o. s. ř. přípustné.
11. Dovolání podal i žalobce b), kterého soudy za osobu blízkou poškozené považovaly, avšak náhradu poskytnutou mu žalovanou považovaly za přiměřenou. Ohledně nepřiměřenosti výše náhrady poskytnuté žalobci b) však dovolání neobsahuje jakékoliv námitky, nesplňuje tak povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a není způsobilé založit přípustnost dovolání.
12. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
14. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu