25 Cdo 234/2024

25 Cdo 234/2024-129

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Martiny Vršanské ve věci žalobců: a) L. M., b) V. M., c) AAAAA (pseudonym), d) BBBBB (pseudonym), e) CCCCC (pseudonym), f) DDDDD (pseudonym), všichni zastoupeni Mgr. Janem Morávkem, advokátem se sídlem Jeseniova 245/1, 130 00 Praha 3, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8 – Karlín, o pojistné plnění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 163/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 39 Co 197/2023-109, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

2. Obvodní soud vyšel po skutkové stránce z toho, že dne 22. 12. 2019 došlo k dopravní nehodě – střetu dvou automobilů, v jejímž bezprostředním důsledku zemřela E. Č. (dále též jen „poškozená“ nebo „zemřelá“), která byla spolujezdkyní v jednom z automobilů. Nehodu zavinil řidič automobilu, v němž poškozená cestovala. Tento automobil byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem pojištěn u žalované. Žalobci jsou příbuzní poškozené, a to žalobkyně a) její tetou, žalobce b) jejím strýcem, a žalobci c), d), e) a f) jako děti žalobců a) a b) jsou její bratranci a sestřenice.

Žalobci měli kontakty s poškozenou, zejména v době jejího dětství. Poškozená jezdila k žalobcům často se svou rodinou na návštěvu, byla také u žalobců na letních prázdninách, žalobci se navštěvovali s rodinou poškozené. Obvodní soud však nezjistil, kdy a s jakou četností k uvedeným kontaktům docházelo, zejména že by k nim docházelo i v letech bezprostředně před dopravní nehodou. Žalobci nepředložili k důkazu fotografie, které by byly pořízené časově blíže k době dopravní nehody. Žalobci se stýkali s poškozenou a s její rodinou obvyklým způsobem a s obvyklou četností.

Žalobci s poškozenou nežili, nýbrž žili každý se svou vlastní (blízkou) rodinou ve své vlastní domácnosti. Žalobci tedy udržovali s poškozenou vztahy, jež odpovídaly běžným dobrým vztahům mezi tetou/strýcem a neteří a mezi sestřenicemi a bratranci. Žalobci utrpěli úmrtím poškozené újmu, která je obvyklá v obdobných případech: žalobci a), b), c) a d) byli každý přiměřeně svému věku otřeseni.

3. Obvodní soud posoudil učiněná skutková zjištění podle § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a podle § 2959, § 22 odst. 1 a § 774 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“, a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalobce b) je příbuzným poškozené ve vedlejší linii ve 3. stupni, žalobci c), d), e) a f) ve 4. stupni; žalobkyně a) je k poškozené ve vztahu švagrovském ve vedlejším 3. stupni. Nejsou tedy příbuznými v řadě přímé, ani sourozenci, ani manželi či partnery poškozené.

Žalobci neměli s poškozenou natolik těsné vztahy, že by újmu jednoho z nich druhý důvodně pociťoval za újmu vlastní. Žalobci netvrdili takové mimořádné okolnosti, které by daly vzniknout jejich právu na satisfakci ve smyslu § 2959 o. z., natož aby je prokázali. Žalobci měli s poškozenou pěkné vztahy, jež se ale nevymykaly běžným obdobným vztahům v naší společnosti, a to ani po kvalitativní ani po kvantitativní stránce. Z tvrzení žalobců také nevyplývá, že by mimořádně intenzivně prožívali útrapy způsobené ztrátou poškozené, jako například že by byli vyřazeni z běžného života (nebyli by schopni práce, setkávání se s jinými lidmi apod.) nebo by utrpěli psychickou újmu (dlouhodobé depresivní stavy apod.), která by je dovedla k potřebě vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, a podobně.

Žalobci proto nebyli k poškozené osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. Nadto z jiných osob blízkých než rodiči, dítěti a manželu (partnerovi) poškozeného vznikne právo na satisfakci ve smyslu § 2959 o. z. jen těm, jejichž vztah k poškozenému byl svou povahou (byť ne nutně intenzitou) obdobný jako v případě manžela, rodiče či dítěte a jimž tak ztráta osoby blízké způsobila skutečné útrapy. Typicky se bude jednat o sourozence, prarodiče či vnoučata zemřelého. Vzdálenějším příbuzným v 3. a vyšším stupni příbuzenství ve smyslu § 773 o.

z. (tety, strýcové, neteře, synovci, sestřenice, bratranci a tak podobně), osobám sešvagřeným ve smyslu § 774 o. z. a jiným osobám blízkým (např. přátelům) může právo na satisfakci podle § 2959 o. z. vzniknout pouze ve výjimečných případech, a to v situacích, kdy je na základě konkrétních okolností či vztahů mezi poškozeným a takovou osobou možné dovodit, že ztráta blízké osoby způsobila takové osobě útrapy ve smyslu § 2959 o. z., které jsou svou povahou srovnatelné se ztrátou pociťovanou ze strany nejbližších příbuzných.

Z uvedených důvodů žalobcům právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. nevzniklo.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 39 Co 197/2023-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Poukázal na komentářový výklad ustanovení § 22 odst. 1 o. z., a dovodil, že zákonné podmínky odškodnění ve smyslu § 2959 o. z. vycházejí z blízkého stupně příbuzenství; odškodňováni jsou zejména příbuzní poškozeného v pokolení přímém, sourozenci a partneři, a dále partneři dětí (zeť, snacha) či rodiče partnerů (tchán, tchyně). Na straně osob nikoli nejbližších, ale přesto v blízkém příbuzenském vztahu, musí být dána mimořádná okolnost, jako například vedení společné domácnosti či trvalé soužití se zemřelou osobou, dále odkázání výživou buď takové osoby na nich nebo blízkých osob na zemřelé osobě, případně jakákoli jiná forma blízkého soužití či např. i spolupráce nebo společného podnikání. Nic takového v řízení nebylo ani tvrzeno ani zjištěno. Žalobci poukazovali na právní závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, a ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, avšak ani podle jejich závěrů právo na peněžitou náhradu žalobcům nevzniklo. V případě posuzovaném v prvně uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu byly shora popsané okolnosti splněny u zetě poškozeného, který spolu s manželkou s její rodinou trávil čas několikrát do měsíce včetně společných akcí a trávení dovolené (a to nikoli v době minulé, jako převážně v dané věci), měl k rodičům manželky vztah takřka jako k vlastním a po jejich úmrtí po dobu půl roku navštěvoval psychologa. V nyní posuzovaném případě byl prokázán blízký vztah mezi zemřelou, její tetou, strýcem a jejich dětmi, který se projevoval vzájemnými návštěvami obou rodin včetně trávení např. některých dovolených v domě žalobců a) a b), nikoli však vztah natolik intenzivní, který by se projevoval např. soustavným trávením dovolených, svátků, oslav či volného času v době bezprostředně před úmrtím poškozené.

5. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že rozhodnutí v dané věci závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce, v jakých případech vzniká vzdálenějším příbuzným jako tzv. „jiným osobám blízkým“ usmrceného poškozeného právo na odčinění duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z., tak, jak tyto případy a důvody byly formulovány např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, nebo ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015.

6. Odvolací soud podle žalobců vyložil § 2959 o. z. restriktivně a mnohem „přísněji“ než vyplývá jak z jazykového výkladu, tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené ve shora uvedených rozhodnutích. Nejvyšší soud v nich připustil vznik nároku na odčinění duševních útrap vzdálenějších příbuzných usmrceného, aniž by formuloval požadavek na existenci prvku mimořádnosti ve vzájemném vztahu poškozeného vzdálenějšího příbuzného a usmrceného, či v útrapách, které vzdálenější příbuzný v souvislosti s usmrcením osoby blízké pociťuje, díky kterým by bylo možné takový vztah či utrpení klást na roveň vztahů a utrpení osob úplně nejbližších.

Ba naopak, Nejvyšší soud konstatoval, že vzdálenější stupeň příbuznosti je zpravidla toliko důvodem pro odstupňování náhrady směrem dolů, a nikoli důvodem pro nepřiznání nároku vůbec. Takový názor je logický, neboť ztráta vzdálenějšího příbuzného zpravidla vyvolá nižší útrapy než ztráta osoby nejbližší, což by se právě mělo projevit ve výši odškodnění, nikoliv v úvaze, že neprožívají-li vzdálenější příbuzní útrapy stejně intenzivně jako nejbližší příbuzní, nemají na odškodnění nárok vůbec. Odvolací soud se měl podle žalobců důsledněji zabývat vymezením pojmu osoba blízká ve smyslu ustanovení § 22 o.

z. Není pochyb, že mezi žalobci a poškozenou existoval rodinný poměr, neboť žalobci a) a b) byli strýcem a tetou zemřelé, zbývající žalobci byli jejími sestřenicemi, resp. bratranci. Bylo tedy na místě zvážit, zda by žalobci pociťovali újmu, kterou by utrpěla zemřelá, jako újmu sobě vlastní. Takto konkrétně se ani jeden ze soudů k předmětné otázce nevyjádřil, nicméně z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze usuzovat, že odpověď na danou otázku nutně musí vyznít kladně, neboť byl dovozen velmi dobrý a blízký vztah mezi žalobci a zemřelou, bylo konstatováno, že žalobce b) zemřelou miloval a žalobci se zemřelou a její částí rodiny trávili dovolené, navštěvovali se apod. Následně žalobci obsáhle popsali konkrétní důvody, pro které vnímají ztrátu poškozené jako újmu svoji vlastní, tj. jak okolnosti svědčící o kvalitě jejich vztahu s ní, tak duševní útrapy, které jim její úmrtí přineslo.

7. Pokud byly v případě žalobců splněny obě podmínky, tj. existence rodinného poměru a pociťování újmy druhého jako újmy vlastní, lze uzavřít, že žalobci byli osobami blízkými k zemřelé, a proto mají nárok na odčinění duševních útrap ve smyslu § 2959 o. z. Kvalita vzájemných vztahů a intenzita útrap prožívaných žalobci v souvislosti s usmrcením poškozené by za této situace neměla být z hlediska právního vnímána jako kvalifikační předpoklad pro vznik nároku, nýbrž jako parametr ovlivňující konkrétní výši odškodnění. Takový závěr podle žalobců vyplývá již z vymezení institutu osoby blízké dle ustanovení § 22 o. z. v případech vzdálenějších příbuzných, neboť újmou, která může být pociťována, nemusí být pouze újma na zdraví, či újma majetková, nýbrž i újma citová či újma na osobnostních právech. Pokud sekundární poškozený vnímá usmrcení osoby blízké jako vlastní újmu, nutně musí prožívat s tímto usmrcením milovaného člověka spojené duševní útrapy, neboť pokud by tomu tak nebylo, logicky by újmu vyvolanou usmrcením poškozeného nemohl vnímat jako újmu vlastní, a nebyl by tudíž ani osobou blízkou. Následně pak žalobci opět obsáhle popisovali skutkové okolnosti, které měly dokreslit intenzitu duševních útrap, které v důsledku úmrtí poškozené prožívali.

8. Podle žalobců je zcela pochopitelné, že žalobci jako vzdálenější příbuzní nemohli se zemřelou mít takové silné vztahy jako její nejbližší příbuzní a stejně tak v souvislosti s jejím úmrtím nemohli prožívat tak intenzivní duševní útrapy jako např. její rodiče či sourozenci, neznamená to však, že vzájemné vztahy mezi nimi nebyly kvalitní a duševní útrapy prožívané žalobci nebyly intenzivní. Ztrátu poškozené žalobci vnímali jako ztrátu svoji vlastní, neboť ztratili člena rodiny, kterého od malička viděli vyrůstat [v případě žalobců a) a b)], resp. se kterým společně vyrůstali (v případě ostatních žalobců), s nímž sdíleli jeho životní radosti i strasti. Za této situace žalobcům mělo být odvolacím soudem přiznáno odškodnění duševních útrap dle § 2959 o. z., které by bylo samozřejmě nižší než odškodnění nejbližších příbuzných, a pokud se tak nestalo, jedná se na straně odvolacího soudu o pochybení. Je patrné, že odvolací soud dovodil v případě vzdálenějších příbuzných vlastní a mnohem restriktivnější pravidla pro přiznání nároku na odškodnění dle § 2959 o. z., neboť vznik nároku na odčinění duševních útrap podmiňuje prvkem mimořádnosti ve vzájemných vztazích mezi vzdálenějšími příbuznými a usmrceným, resp. prvkem mimořádnosti v prožívaných duševních útrapách. Taková podmínka však nevyplývá ani přímo ze zákona, ani ze shora označené judikatury Nejvyššího soudu, a proto odvolací soud věc pro právní stránce nesprávně posoudil, neboť chybně vyložil ustanovení § 2959 o. z.

9. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, event. aby zrušil rozsudky odvolacího i prvostupňového soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

11. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

13. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v tomto případě, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy být např. dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména odstavce 31 – 39). Tento požadavek dovolatelé nepochybně splnili, neboť označili několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit. K závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. však nepostačuje, že dovolatel řádně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nýbrž je nutné, aby tyto předpoklady skutečně naplněny byly. Tak tomu ovšem v dané věci není.

14. Z hlediska vymezení přípustnosti dovolání provedeného žalobci i z hlediska jimi uplatněného dovolacího důvodu je podstatný výklad ustanovení § 22 odst. 1 o. z. ve vztahu k vymezení jiné osoby blízké, než jsou ty, které jsou v tomto ustanovení výslovně vyjmenovány. Takovým výkladem se Nejvyšší soud zabýval v několika rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že text ustanovení § 22 odst. 1 věty první o. z. je v podstatě shodný, jako text ustanovení § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je i nadále použitelná judikatura k posledně uvedenému ustanovení.

15. Podle § 22 odst. 1 o. z. osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.

16. V rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2789/2008, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 116 věta za středníkem obč. zák. v části, v níž váže posouzení vzájemného vztahu jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném jako osob sobě navzájem blízkých na podmínku, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda mezi určitými osobami jde o vztah osoby blízké, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015). Blízkými osobami ve smyslu § 116 obč. zák. mohou být i osoby v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (strýc, teta, bratranec, sestřenice, jako je tomu v daném případě) za předpokladu, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně považovala za újmu vlastní. Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, bude třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti (byť to samo o sobě není určující), jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod.

17. Na uvedené závěry pak navázala novější judikatura Nejvyššího soudu, již k ustanovení § 22 odst. 1 o. z. V rozsudku ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4157/2017, Nejvyšší soud uvedl, že sestřenici nelze bez dalšího považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z. V usnesení ze dne 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023, Nejvyšší soud v podstatě aproboval závěr odvolacího soudu, že je dán vztah osob blízkých mezi zůstavitelem a svědkem závěti, který byl bývalým přítelem žalobkyně – dcery zůstavitele a závětní dědičky, a to proto, že se mezi žalobkyní a jejími rodiči na straně jedné a svědkem na straně druhé po léta vytvářel hlubší citový vztah nepochybně obdobný vztahu rodinnému, rodiče žalobkyně svědek dokonce označil za náhradní rodiče a tyto vazby nebyly narušeny ani rozchodem žalobkyně a svědka a jejich vzájemný vztah přerostl ve vztah přátelský, kamarádský až sourozenecký, neboť vazby mezi žalobkyní a jejími rodiči na jedné straně a svědkem na straně druhé se začaly vytvářet již v době, kdy svědek studoval střední školu a rodina žalobkyně, včetně žalobkyně, která s ním udržovala dlouhodobý partnerský vztah, mu poskytla zázemí, přijala ho do rodiny a umožnila mu vystudovat, jelikož jeho vlastní rodina mu nic z toho nezajišťovala.

V rozsudku ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 25 Cdo 54/2021, pak Nejvyšší soud uvedl, že při rozhodování o základu nároku podle § 2959 o. z. je nezbytné se zabývat tím, zda nárok uplatňují osoby přímo uvedené v § 2959 o. z. (manžel, rodič, dítě), a ohledně jiných osob, zhodnotit, zda splňují předpoklady uvedené v § 22 odst. 1 o. z. Podle § 22 odst. 1 o. z. se za osoby blízké bez dalšího považují sourozenci a příbuzní v řadě přímé. U ostatních osob je povinností soudu podle § 22 odst. 1 o. z. posoudit, zda újmu (úmrtí poškozeného) důvodně pociťují jako újmu vlastní.

Toto posouzení vychází ze zhodnocení, zda vztahy se zemřelým dosahovaly takové intenzity, kterou má na mysli § 22 odst. 1 o. z. Pouhá okolnost, že žalobci (mj. strýcové a tety zemřelého) bydleli se zemřelým blízko sebe a pravidelně se navštěvovali, není dostatečná pro závěr o tom, že šlo o osoby blízké.

18. V rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, na nějž poukazovali žalobci ve svém dovolání, pak Nejvyšší soud uvedl, že žalobce byl prokazatelně osobou blízkou zemřelé tchýni ve smyslu § 22 odst. 1 části věty první za středníkem o. z. a v důsledku její ztráty prožil hluboké duševní útrapy v intenzitě odůvodňující poskytnutí přiměřené finanční náhrady. Tento právní závěr byl učiněn na základě skutkových zjištění, podle nichž si žalobce s rodiči své partnerky vybudoval blízký vztah téměř jako k vlastním rodičům, několikrát do měsíce se navštěvovali, pravidelně si telefonovali, účastnili se různých společenských akcí a byli spolu i na dovolené.

Poškozená také pracovala pro obchodní společnost, jejímž byl žalobce společníkem. Na něj událost zapůsobila natolik, že vyhledal odbornou pomoc psychologa a docházel k němu v měsíčních intervalech po dobu půl roku. Z obdobných skutkových okolností pak vycházel i žalobci citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, který právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. přiznal zeti zemřelého poškozeného. Podle tohoto rozsudku zemřelý poškozený viděl ve svém zeti dalšího muže do domu a začal jej učit, jak se opravují auta, protože byl „kluk ze sídliště“, který vyrůstal pouze s matkou.

Strávili spolu v dílně mnoho času, často je musely ženy večer z dílny vyhánět. Pro zetě to bylo něco nového a neznámého, protože vyrůstal bez otce. Společně se pustili do oprav domu a možnost přiučit se byla podle zetě k nezaplacení. Společné dovolené byly vždy plné pohody a smíchu. Zesnulý byl tím, za kým si zeť vždy chodil pro radu. Po jeho úmrtí byl zeť léčen pro akutní stres způsobený úmrtím tchána.

19. Právní hodnocení skutečností, které byly v řízení zjištěny (a které nepodléhají dovolacímu přezkumu), provedené odvolacím soudem v daném případě není zjevně nepřiměřené. Soudy obou stupňů se okolnostmi podstatnými z hlediska § 22 odst. 1 o. z., a tím i z hlediska § 2959 o. z., v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly, přičemž vyšly z toho, že vztahy mezi žalobci a zemřelou byly dobré až harmonické, avšak odpovídaly svou intenzitou běžným dobrým vztahům mezi tetou/strýcem a neteří a mezi sestřenicemi a bratranci. Dokonce ani z tvrzení žalobců nevyplývalo, že by mimořádně intenzivně prožívali útrapy způsobené ztrátou poškozené, jako například že by byli vyřazeni z běžného života nebo by utrpěli psychickou újmu, která by je dovedla k potřebě vyhledat odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc, a podobně. Nebylo tvrzeno ani prokázáno vedení společné domácnosti či trvalé soužití s poškozenou, ani odkázání výživou buď poškozené na nich nebo žalobců na poškozené, ani jakákoli jiná forma blízkého soužití či spolupráce nebo společného podnikání. Jestliže na základě uvedených zjištění soudy učinily závěr, že mezi žalobci a poškozenou byly vztahy nevykazující znaky takové vzájemné blízkosti, jak má na mysli § 22 odst. 1 obč. zák., a nejde tedy o osoby blízké, a proto žalobcům nenáleží právo na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z., nejedná se o úvahu, kterou by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu k této otázce.

20. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

21. Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. by žalovaná měla právo, aby jí žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nahradili účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jelikož žalované takové náklady nevznikly, bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 22. 10. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu