Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slavíka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno - Veveří, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 26 Cdo 809/2024-198, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 8 Co 164/2023-158 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. března 2023 č. j. 8 C 216/2022-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a Ing. Vítězslava Stavaře a Milady Stavařové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům částku 400 018 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovateli vznikl dluh na nájemném, přičemž neshledal důvodnou jeho námitku započtení, neboť pohledávky, které měly stěžovateli vzniknout z titulu smluvní pokuty (sjednané pro případ předčasného ukončení nájemní smlouvy), nebyly způsobilé k započtení, jelikož jednak nebyly splatné, jednak šlo o pohledávky nejisté a neurčité.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění sice konstatoval, že stěžovatelovy pohledávky nelze klasifikovat jako nejisté a neurčité, přijal však názor okresního soudu, že splatnost pohledávek v posuzovaném případě nenastala, a proto jednostranné zápočty provedené stěžovatelem jsou neúčinné. Dále krajský soud shledal, že přiznání nároku stěžovateli na smluvní pokutu by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s principem poctivosti ve smyslu § 6 téhož zákona a šlo by o zneužití práva ve smyslu § 8 téhož zákona.
4. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud vyšel z toho, že rozsudek krajského soudu je postaven na dvou samostatných důvodech, tj. že přiznání nároku na smluvní pokutu by bylo v rozporu s dobrými mravy, poctivostí právního styku a zákazem zneužití práva a současně že smluvní pokuta nebyla splatná, a takovou pohledávku nelze započítat proti pohledávce splatné, přičemž stěžovatel druhý z důvodů dovoláním nezpochybnil. Za této situace Nejvyšší soud shledal, že je bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního (napadeného) právního názoru krajského soudu, neboť na jeho závěr, že pohledávka vedlejších účastníků nezanikla dvěma jednostrannými zápočty, to nemůže mít žádný vliv. K tomu Nejvyšší soud dodal, že je vázán dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumávat nemůže.
5. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud pochybil, když jeho dovolání odmítl s odkazem na dva samostatné důvody vedoucí k témuž výsledku. Argumentuje tím, že se krajský soud "příliš" splatností jeho pohledávek (vzniklých z titulu smluvní pokuty) nezabýval, a proto dovolání mířilo právě a pouze na rozpor jeho nároku s dobrými mravy, a že vycházel z toho, že nebyl-li jeho nárok nemravný, bylo by namístě zabývat se jeho splatností. V této souvislosti upozorňuje, že i Nejvyšší soud uvedl, že došlo ke dvěma zápočtům, takže po prvním zápočtu musela nastat splatnost pohledávky, a tudíž se druhý zápočet musel týkat splatné pohledávky. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel popisuje okolnosti, které daný případ provázely, přičemž odmítá, že by postupoval v rozporu s dobrými mravy, a závěr krajského soudu v daném ohledu označuje za tzv. extrémní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti. Směřuje-li proti usnesení Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti tomuto rozhodnutí žádné takové prostředky již neměl k dispozici.
8. Domáhá-li se stěžovatel zrušení rozsudku krajského soudu a okresního soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Dovolání v posuzované věci bylo (mělo být) mimořádným opravným prostředkem podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a tudíž bylo stěžovatelovou povinností podle § 75 odst. 1 téhož zákona ho (řádně) vyčerpat, tzn. podat v takové podobě, aby se dovolací soud v prvé řadě mohl zabývat tím, zda je naplněn některý ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Napadl-li stěžovatel pouze jeden z dvou samostatných důvodů, na nichž bylo rozhodnutí krajského soudu postaveno, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání bez dalšího (tj. bez možnosti uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odmítnout. Na takové dovolání je pak nutno nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Nejvyšší soud ve svém usnesení řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) stěžovateli vysvětlil, proč dovolání, kterým dovolatel napadá pouze jeden ze dvou samostatných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat za přípustné, přičemž poukázal na svou ustálenou judikaturu. Ústavní soud nemá, co by v tomto směru mohl Nejvyššímu soudu z hlediska ústavnosti vytknout (viz např. usnesení ze dne 7. 3. 2023
sp. zn. IV. ÚS 412/23
).
11. Uvádí-li stěžovatel, že se krajský soud "příliš" jedním ze dvou rozhodovacích důvodů nezabýval, patrně naznačuje, že jeho rozhodnutí je ve skutečnosti postaveno jen na jediném důvodu. Tak tomu však zjevně není. Otázku, zda je stěžovatelova pohledávka způsobilá započtení, posuzoval již okresní soud, na jeho závěry pak krajský soud navázal (viz bod 29 rozsudku), přičemž je zřejmé, k jakému závěru v daném bodě dospěl, a dostatečně zřejmé je i to, že jde o další (samostatný) důvod jeho rozhodnutí. S ohledem na ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (i povahu věci) bylo v možnostech stěžovatele (a současně jeho povinností) napadnout i tento důvod, a neučinil-li tak, sám si způsobil, že se Nejvyšší soud jeho dovoláním (kvazi)meritorně nezabýval. Dlužno dodat, že argumentace stěžovatele týkající se "započitatelnosti" jeho pohledávky není relevantní, neboť tuto otázku Nejvyšší soud neřešil, a ani řešit nemohl.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu