Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALTIN JM GROUP s. r. o., sídlem Myslivecká 2370, Rychvald, zastoupené Mgr. Kateřinou Volnou, advokátkou, sídlem Hážovice 2139, Rožnov pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. listopadu 2025 č. j. 8 As 104/2025-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2025 č. j. 18 A 7/2025-81, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, Libora Parvoniče a Renáty Parvoničové, Marcely Martínkové, Jiřiny Šmukové, Davida Mihočky a města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení principu právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka na základě stavebního povolení z roku 2020 realizovala stavbu výrobní haly. V březnu 2022 podala žádost o změnu stavby před dokončením - stavební úřad této žádosti původně vyhověl rozhodnutím ze dne 7. 7. 2022 č. j. MěÚ-R/St.1012-2022-Ond. Proti tomuto rozhodnutí podali v březnu 2023 odvolání tehdy opomenutí účastníci (zde druhý až sedmý vedlejší účastníci). Krajský úřad pro Moravskoslezský kraj jejich odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 7. 9. 2023 č. j. MSK 90066/2023. Avšak první vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 8. 2024 č. j. MMR-57344/2024-83 v přezkumném řízení rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro opomenutí jednat s účastníky řízení, a protože o žádosti stěžovatelky se mělo rozhodovat jako o žádosti o dodatečné povolení podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ministr poté k rozkladu stěžovatelky rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka potvrdil rozhodnutím ze dne 17. 1. 2025 č. j. MMR-81117/2024-31.
3. Následnou žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí o rozkladu zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem a kasační stížnost stěžovatelky poté zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem. Podle správních soudů stěžovatelka nenabyla práva z rozhodnutí o její žádosti v dobré víře ve smyslu § 94 odst. 4 správního řádu. Pochybil sice také stavební úřad, protože nejednal s opomenutými účastníky a vydal rozhodnutí, ačkoli o žádosti měl rozhodnout v jiném typu řízení, ovšem prvotní pochybení spočívalo na stěžovatelce. Vyšlo najevo, že stěžovatelka stavební úpravy v rozporu s původním povolením začala realizovat již v roce 2020 a před podáním žádosti je dokončila. Stěžovatelka tedy zvolila nesprávnou žádost, přestože jí muselo být jasné, že po již dokončených stavebních úpravách nebylo možné žádost projednat jako změnu stavby před dokončením. Závěr o absenci dobré víry za těchto okolností odpovídá ustálené judikatuře správních soudů, jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018
sp. zn. I. ÚS 17/16
(N 147/90 SbNU 411). Nebylo třeba se zabývat vyvažováním případné újmy stěžovatelky a jiných účastníků či veřejného zájmu; absence dobré víry stěžovatelky umožňuje zrušit rozhodnutí v přezkumném řízení bez dalšího. Zohlednění okolností spojených s tehdejší covidovou pandemií se stěžovatelka dovolávala poprvé až v řízení o kasační stížnosti. Též je nijak nespojuje s okolnostmi své stavební činnosti a volby žádosti.
4. Stěžovatelka tvrdí, že prováděla stavbu, ale změnily se podmínky financování kvůli pandemii covid-19. Podala žádost o změnu stavby před dokončením podle § 118 stavebního zákona, protože byla přesvědčena, že jde o správný typ žádosti. Z žádného vyjádření stavebního úřadu nevyplývalo, že by mělo jít o nesprávný typ, to se stěžovatelka dozvěděla až později. Stěžovatelka neuvedla stavební úřad v omyl, stavební úřad sám uvedl, že jsou mu poměry na staveništi známy a měl k dispozici souhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů. Stěžovatelka mu nic nezatajovala. Sám stavební úřad tedy přispěl k nezákonnosti svého postupu; rozhodnutí o nesprávné žádosti ani opomenutí účastníků nelze přičíst stěžovatelce. Je třeba také přihlédnout k tomu, že změna stavby spočívala v jejím zmenšení, nikoli zvětšení. Důvěru stěžovatelky v právní stav posiloval též posléze vydaný kolaudační souhlas. Rozhodnutí v přezkumném řízení bylo vydáno až po více než dvou letech.
5. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že prakticky není rozdíl v posuzování žádosti o změnu stavby před dokončením podle § 118 stavebního zákona a žádosti o dodatečné povolení podle § 129 téhož zákona. Posuzují se stejné předpoklady. Stěžovatelka tedy podáním žádosti o změnu stavby před dokončením nezískala žádnou výhodu, postup si nijak nezjednodušila. Jen zvolila formálně nesprávný typ žádosti. Celá situace se odehrávala v průběhu covidové pandemie, činnost úřadů byla omezená, efektivní komunikace s úřadem byla obtížná, stěžovatelku tížily hrozící smluvní sankce jejích dodavatelů. Chybně podaná žádost nemůže sama o sobě představovat argument, že stěžovatelka nebyla v dobré víře. O chybném postupu stavebního úřadu stěžovatelka nevěděla. Závěry správních soudů jsou projevem přepjatého formalismu a neřeší proporcionalitu a hodnocení reálné újmy. Správní soudy měly zkoumat, zda stěžovatelka jednala s úmyslem porušit zákon.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. V úvahách správních soudů Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Správní soudy podrobně a věcně reagovaly na podstatu argumentace stěžovatelky, že nemůže být odpovědná za pochybení stavebního úřadu. Závěry správních soudů jsou srozumitelné, logické a vychází z relevantního výkladu jejich ustálené rozhodovací praxe, jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu. Argumentace stěžovatelky naproti tomu spočívá v pouhém opakování týchž námitek, podstatu jednotlivých úvah správních soudů a závěrů judikatury odkazované v napadených rozhodnutích ovšem stěžovatelka vesměs nereflektuje.
9. V argumentech správních soudů přitom nelze nalézt žádný judikaturní či doktrinální exces, svévoli, ani extrémní nesoulad skutkových či právních zjištění s provedenými důkazy. Závěry správních soudů Ústavní soud nepovažuje ani za nepřiměřeně tvrdé. Za klíčové zde Ústavní soud pokládá zjištění správních soudů, že stěžovatelka realizovala stavbu v rozsahu neschválených změn již v roce 2020, tedy v témže roce, kdy bylo vydáno původní stavební povolení. Teprve v roce 2022 a po dokončení neschválených změn podala žádost, kterou se snažila stavbu již realizovanou v rozporu se stavebním povolením legalizovat. Stěžovatelka tedy zhruba dva roky realizovala stavbu v rozporu se stavebním povolením - primárně ona nerespektovala toto stavební povolení a zákon (§ 118 odst. 1 věta první stavebního zákona).
10. Městský soud rovněž uvedl, že stěžovatelce mělo být jasné, že se jí iniciované řízení týká stavby, která ještě dokončená není, a to s ohledem na obsah podané žádosti a vyplněného formuláře a její spolupráci s profesionálem při vypracování projektové dokumentace (nehledě na jednoznačné označení žádosti - "před dokončením" - a znění § 118 odst. 1 věty třetí stavebního zákona, že změnu stavby před jejím dokončením lze povolit před zahájením stavby nebo v průběhu provádění stavby). Nejvyšší správní soud rovněž přednesl konkrétní a věcné důvody, proč není na místě poměřovat újmu stěžovatelky, opomenutých účastníků a veřejného zájmu, a proč se nelze zabývat argumenty stěžovatelky, že její počínání ovlivnila tehdy probíhající covidová pandemie. Ani to stěžovatelka nereflektuje.
11. Neobstojí zde ani argumentace stěžovatelky, že rozhodování o žádostech o změnu stavby před dokončením a o dodatečné povolení je v podstatě identické. Je sice pravdou, že stavební úřad zkoumá srovnatelné podmínky, ovšem již městský soud přiléhavě argumentoval, že pojetí zastávané stěžovatelkou prakticky popírá smysl institutu dodatečného povolení stavby. Lze také odkázat na řadu procesních rozdílů při rozhodování o těchto žádostech - procesní kontext žádosti o dodatečné povolení zjevně reflektuje výjimečnost tohoto institutu a předpoklad, že jde o důsledek primárního porušení povinnosti stavebníka respektovat stavební povolení (srov. přiměřeně usnesení ze dne 23. 11. 2021
sp. zn. III. ÚS 2956/21
). Jde v důsledku o relativně samostatnou součást řízení o nařízení odstranění stavby, podmínky dodatečného povolení prokazuje žadatel (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2014 č. j. 5 As 161/2012-36 a ze dne 22. 8. 2024 č. j. 9 As 7/2024-38), neuplatní se zde kupříkladu možnost rozhodnutí vydaného na místě jako u žádosti o změnu stavby před dokončením (§ 118 odst. 6 stavebního zákona) a další zjednodušující postupy. Je zřejmé, že rozhodování o těchto žádostech není identické.
12. Ústavní soud nehodlá v kontextu dosavadních zjištění a ustáleného chápání institutu dodatečného povolení stavby podle § 129 stavebního zákona přehodnocovat předpoklad správních soudů, že postup stěžovatelky v souvislosti s její nelegální stavební činností nemůže být považován za jednání v dobré víře. Nemusí přitom jít o zlý úmysl; všechny okolnosti ovšem nasvědčují tomu, že stěžovatelka jednala v rozporu se zákonem a měla o tom vědět. V tom případě musí být připravena nést následky, které zákon přepokládá, tedy včetně případného zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení. Ve hře jsou také práva opomenutých účastníků řízení.
13. Ani v kontextu uvedených dílčích zjištění tedy Ústavní soud nespatřuje v nynější věci žádné výjimečné okolnosti, které by ji snad měly posouvat do roviny nespravedlnosti či přepjatého formalismu. Podle Ústavního soudu bylo ústavně konformním způsobem prokázáno, že stěžovatelka měla vědět o nelegálnosti své stavby a chybně zvolené žádosti a že jde o skutečnosti právně relevantní (nález
sp. zn. I. ÚS 17/16
). Ústavní soud proto nemá důvod řádně odůvodněné závěry správních soudů ze své pozice zpochybňovat. Napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu