K otázce přiměřenosti uložení trestu vyhoštění
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti E. P t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Brno, Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
čj. 5 To 52/98-216, se ve výroku o uložení trestu vyhoštění stěžovateli zrušují.
zák. č. 141/1961 Sb. se odmítá.
Odůvodnění Stěžovatel se svým návrhem domáhal jednak zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu, dle kterého rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, nabývá právní moci vyhlášením, a tam, kde není třeba vyhlášení, okamžikem, kdy bylo učiněno s odůvodněním, že vzhledem k úpravě, obsažené v zák. č. 182/1993 Sb., resp. 60 denní lhůtě pro podání ústavní stížnosti a praxi soudů, které nerespektují 5 denní lhůtu pro písemné vyhotovení rozhodnutí, upravenou v § 129 tr. řádu, mnohdy lhůta pro podání ústavní stížnosti uplyne, aniž by obžalovanému bylo známo rozhodnutí, proti němuž se hodlá bránit v rovině porušení základních lidských práv.
Dále se domáhal s odvoláním na porušení čl. 9, 16, 27 a 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a), b) a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou, přestože namítal nepřiměřenost trestu vyhoštění vzhledem k tomu, že má v České republice družku i dítě, a část jeho rodiny, neboť bratr a strýc žije také v České republice.
Dále poukázal na svůj vztah k družce i k dítěti, vedenou korespondenci, dokládající vzájemnost a vřelost vztahů. Poté poukázal již na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž napadá nepřiměřenost trestu vyhoštění z republiky z důvodu znemožnění styku i péče o nezletilou, a následně dovodil nepřiměřenost trestu jednak s ohledem na jeho osobní život, protože už nikdy nebude moci z jakkoliv závažných důvodů vstoupit na území České republiky, a rovněž i s ohledem na vývoj svojí dvouleté dcery včetně skutečnosti, že jeho pokus překročit české hranice by znamenal páchání trestného činu.
Z hlediska skutkového pak uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti od r. 1992, mají dceru, obě jsou občanky ČR, přičemž sama družka se v dopisech vyjadřuje tak, že si neumí představit, že by dítě vychovával někdo jiný než jeho otec. Konečně uvedl, že požádal i o udělení milosti prezidenta. Zcela na závěr zpochybnil právní úpravu, obsaženou v trestním zákonu a trestním řádu, pokud neupravuje požadavek, aby soudy posuzovaly závažnost vlivu trestu vyhoštění na rodinný a soukromý život.
Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá, co by k němu dodal. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření jako vedlejší účastník řízení odmítl návrh stěžovatele na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu a dále stran důvodnosti uložení trestu vyhoštění odkázal na argumentaci krajského soudu, se kterou se ztotožnil. Okresní státní zastupitelství se dle § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem.
Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 180/97, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná z pohledu Úmluvy o právech dítěte, neboť subjektem, navíc zvláštní ochrany dané tělesnou a duševní nezralostí, jsou děti, a nikoliv jejich rodiče, tedy stěžovatel. Naopak má však za to, že z pohledu čl.
8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života, je ústavní stížnost opodstatněná. Dle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem. Dle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.
Dle § 57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a nebo trestu.
Dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") 1. každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, 2. státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle § 57 odst. 3 tr. zákona odůvodnili splněním formálních předpokladů § 57, totiž že stěžovatel není občan ČR, není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, nebyl mu poskytnut azyl, nemá a nikdy neměl povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt.
Dále své rozhodnutí odůvodnil zvýšeným stupněm společenské nebezpečnosti, daným nejen tím, že stěžovateli byl ukládán souhrnný trest za dva trestné činy (krádeže dle § 247 odst. 1 písm. a), písm. b) a loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona) a pokus dalšího trestného činu (neoprávněné užívání cizí věci dle § 249 odst. 1 tr. zákona), ale i tím, že jeden z nich, a to trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona, je trestným činem zvlášť závažným, a navíc byl spáchán za použití hrubého násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného a ve spolupachatelství.
Stran stěžovatelem tvrzeného zájmu na spojování rodin se v odůvodnění z pohledu § 57 odst. 1 písm. c) tr. zák. v podstatě uvádí, že stěžovatel je sice zapsán jako otec nezletilé L. P., ale na její výživu ničím nepřispívá, přitom z výkonu trestu o ni zájem písemně projevil, ale naopak u matky nezletilé M. P. se nikdy nezdržoval, tato ho navštívila ve věznici až v r. 1997 celkem 6x, přitom na Slovensku v místě svého trvalého bydliště u rodičů se trvale nezdržuje teprve od r. 1995. Dále se v odůvodnění uvádí, že stěžovatel je otec i nezletilé L.
Ch., na kterou rovněž ničím nepřispívá a tato je svěřena prarodičům, a poté se dovozuje, že proklamovaný družský poměr s matkou nezletilé L., který má trvat od r. 1993, neodpovídá skutečnosti, ale je účelovým tvrzením s cílem dosáhnout pobytu v ČR, ačkoliv zde nemá ani pracovní, ani sociální zázemí. Závěrem se konstatuje, že vzhledem k tomu, že od r. 1992 do 20. 4. 1995, kdy byl vzat do vazby, spáchal stěžovatel celkem čtyři trestné činy, jejichž závažnost se zvyšovala a vzhledem k charakteru jeho osoby, sklonu k páchání trestné činnosti, vyhýbání se práci, není důvodu k uložení vyhoštění na jinou dobu než na dobu neurčitou.
Právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je i přiměřené sledovanému přípustnému cíli (srov. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r.
1988 A-138, Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá § 57 tr. zákona, možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není.
Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející, možností nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem, konkrétně § 57 tr. zákona. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než je z důvodu porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve výroku o trestu vyhoštění zrušit. Pro úplnost Ústavní soud stran práva na rodinný život odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or non existence of family life is essentially a question of fact depending upon the real existence in practice of close personal ties) (Marckx v.
Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to usilují (The State has an obligation not to prevent fathers from establishing a relationship with their children if they seek to do so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50). Návrh na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl odmítnut jednak vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínku, upravenou v § 74 zák. č. 182/1993 Sb., totiž že právě jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť předmětem ústavní stížnosti byla námitka nepřiměřenosti trestu vyhoštění, v důsledku čehož jde o návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou, a dále proto, že z pohledu úpravy, obsažené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., dle níž 60 denní lhůta běží teprve ode dne doručení rozhodnutí, je námitka protiústavnosti napadeného ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr.
řádu, založená na počátku běhu 60 denní lhůty již dnem vyhlášení rozhodnutí či dnem jeho přijetí zcela lichá, a to s tím důsledkem, že jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. 4. 1999