Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavlíny Mikulíkové a 2) Petra Mourala, zastoupených Mgr. Nikolou Hlínovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2024 č. j. 26 Cdo 2845/2023-307, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. dubna 2023 č. j. 5 Co 1409/2022-281 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. října 2022 č. j. 25 C 219/2020-240, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti STINGO s. r. o., sídlem Hradební 398/1, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení napadených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo zasaženo do jejich základních práv podle čl. 10, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl jimi porušen princip zakotvený v čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé proti vedlejší účastnici domáhali zrušení závazku založeného smlouvou o nájmu ze dne 11. 1. 2007 uzavřenou mezi matkou stěžovatelů a vedlejší účastnicí, která založila oprávnění vedlejší účastnice výlučně užívat nemovitost specifikovanou v rozsudku.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud posuzoval otázku, zda došlo k naplnění alespoň jedné z alternativních podmínek pro zrušení závazků podle § 2000 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zda nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou více než 10 let bez vážného důvodu či zda se okolnosti, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, změnily do té míry, že již nelze na stěžovatelích rozumně požadovat, aby byli nájemní smlouvou nadále vázáni.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud dospěl k závěru, že pokud byla nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou v délce 42 let, nestalo se tak bez vážného důvodu. Tento vážný důvod odvolací soud shledal zejména v nutnosti využití a zužitkování investice vedlejší účastnice do rekonstrukce a přístavby předmětné nemovitosti. Zdůraznil, že § 2000 odst. 1 občanského zákoníku neslouží k napravení následků nevýhodně uzavřených smluv, nýbrž představuje výjimku ze zásady pacta sunt servanda, a proto je na místě výkladová střídmost.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, nezměnily do té míry, že na straně stěžovatelů nelze rozumně požadovat, aby byli smlouvou dále vázáni. Za takovou okolnost nelze považovat fakt, že smlouva je v současné době pro stěžovatele nevýhodná.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nedošlo k naplnění předpokladů pro zrušení dlouhodobého závazku podle § 2000 odst. 1 občanského zákoníku. Předestírají podrobnou polemiku s jednotlivými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Namítají, že přestože se vedlejší účastnici nepodařilo unést důkazní břemeno ve vztahu k prokázání vážného důvodu uzavření nájemní smlouvy, soud prvního stupně a soud odvolací vydaly rozhodnutí v neprospěch stěžovatelů. Druhý okruh námitek stěžovatelů se soustředí na posouzení skutečné vůle jejich právní předchůdkyně ve vztahu k obsahu nájemní smlouvy. V tomto směru především opakovaně namítají, že pro uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou 42 let vážný důvod dán nebyl, když pro naplnění účelu nájmu sjednaného ve smlouvě o nájmu by zcela postačovala i doba mnohem kratší, případně s možností následného dalšího prodloužení.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně konstatuje, že v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů z důvodu, že stěžovatelé neuplatnili žádný způsobilý dovolací důvod, a tudíž je na ně třeba pro účely tohoto posouzení hledět, jako by nebylo podáno. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvodu, že nebylo věcně "projednatelné", Nejvyšší soud neměl žádný prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Ve vztahu k rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího tak stěžovatelé nevyčerpali všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je v této části nepřípustná
9. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelé na důvody odmítnutí jejich dovolání v ústavní stížnosti nereagují a jen pokračují v polemice týkající se posouzení jejich žaloby. Nijak nezpochybňují závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání neuplatnili způsobilé dovolací důvody a jen opakují údajná pochybení, kterých se měly soudy dopustit při posuzování otázky existence vážného důvodu k uzavření předmětné smlouvy o nájmu. Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu