Povinnost obecných soudů v restitučních věcech interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Jince, se sídlem Žižkova 20, Jince, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4 - Podolí, pobočka Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 28 Cdo 720/2023-258 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 4 Co 205/2018-239, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
16. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje mimo jiné proti usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž není přípustný další opravný prostředek v rámci obecné justice (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je včas podaná, procesně bezchybná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
17. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Po veškerých orgánech veřejné moci se pak žádá respekt k hodnotovým základům církevních restitucí, zejména v případech, jež vyžadují posouzení specifických skutkových okolností. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou.
18. Primárním cílem restitučního zákonodárství je tedy navrátit původně protiprávně odňaté pozemky původním vlastníkům či jejich právním nástupcům. V daném případě Ústavní soud zastává a opakuje svůj názor, že pokud jsou tvrzení a důkazy předložené v soudním řízení stěžovatelkou pravdivé, o čemž nemá důvod pochybovat, požadované pozemky lze v restitučním řízení vydat.
19. Jak Ústavní soud vyslovil již ve svém předchozím nálezu v předmětné věci, samo paušální tvrzení, že je pozemek součástí sídliště a plní roli veřejné zeleně v daném případě nemůže vyvrátit plausibilní námitky stěžovatelky, že se jedná o rozsáhlý pozemek (či soubor pozemků), který není v územním plánu určen jako veřejná zeleň, a který by mohla využít ke své činnosti například formou vybudování stavby, v níž by v souladu se záměry v území, vyjádřenými v územně plánovací dokumentaci, realizovala své poslání.
20. Ústavní soud tedy souhlasí se stěžovatelkou, že územně plánovací dokumentace, jakož i územně plánovací informace, předložené v řízení, nedávají oporu pro skutkový závěr o tom, že stěžovatelka by na předmětných pozemcích nemohla vybudovat zdravotnickou, kulturní či církevní stavbu: naopak takový závěr přímo vyvracejí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí toliko opakuje svoji předcházející argumentaci o tom, že celý předmětný pozemek je veřejně přístupný, je veřejnou zelení atd., veřejný zájem představovaný platnou a účinnou územně plánovací dokumentací s veřejným zájmem na odčinění majetkové křivdy naturální restitucí předmětných pozemků ale neporovnává.
21. Pokud se dovolací soud pokoušel obhájit postup odvolacího soudu slovy, že z územně plánovací informace ve shodě se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu vyplývá, že přípustné využití předmětných pozemkových částí je limitováno zájmem na zachování kvality prostředí a pohody stávajícího bydlení (srov. odst. 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), pak to ale plně souzní s konzistentním tvrzením stěžovatelky, že na předmětném pozemku dle platného a účinného územního plánu stavět lze, jestliže budou dodržena jím stanovená omezení. Jak ostatně opakovaně tvrdila stěžovatelka, nikdy neplánovala stavbu, která by stávajícím obyvatelům snižovala kvalitu prostředí a pohodu bydlení, ale právě naopak, v souladu s územně plánovací dokumentací počítala s využitím lokality pro stavby sociálních služeb, školských či zdravotnických zařízení či pro stavby a zařízení pro kulturu a církevní účely.
22. Stěžovatelka tak v řízení opakovaně upozorňovala na to, že veřejný zájem na odstranění majetkové křivdy spáchané totalitním režimem, představovaný naturální restitucí předmětných pozemků, a veřejný zájem na zachování a rozvoji dané lokality si neodporují. Soudy však neobjasnily, proč v dané věci převážil tvrzený veřejný zájem na nevydání předmětného pozemku nad právy stěžovatelky a cíli restitučního zákonodárství. Výklad výlukového důvodu tak lze ve vztahu k předmětným pozemkům považovat za formalistický a nezohledňující jedinečné okolnosti tohoto případu. Obecné soudy dostatečně přesvědčivě nevysvětlily, proč předmětné pozemky nelze stěžovatelce vydat, a to i s ohledem na okolnost, jakým způsobem stát nakládá s obdobnými pozemky, na což stěžovatelka v řízení rovněž upozorňovala.
23. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Podle další judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, na kterou bylo v dané věci odkazováno (srov. např. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 581/14 ) platí, že pokud konkrétní okolnosti případu brání restituentovi vykonávat jakoukoliv složku vlastnického práva, není na místě mu pozemek vydat.
Domáhala-li by se stěžovatelka vydání celého pozemku, pak by právní závěr soudů o jeho nevydatelnosti mohl obstát. Rozdělila-li ale stěžovatelka danou lokalitu geometrickým plánem jak výše specifikováno (a oddělila přitom, jak udává, část, kde se nachází pískoviště pro děti, sušáky na prádlo, betonový chodník, upravená venkovní sezení, okrasné rostlinstvo, odvodňovací strouha či kanálový poklop), jsou shora citované skutkové závěry ve vztahu k předmětným pozemkům stěží obhajitelné. Budou-li tedy části předmětného pozemku vydány stěžovatelce, nevznikne jí k předmětným pozemkům pouze tzv. holé vlastnictví, a bude je moci využít ke své činnosti, přičemž veřejný zájem na způsobu jejich využití zůstane zachován.
24. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy rozhodující ve věci porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a na řádný proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno, v souladu s ust. § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V dalším průběhu řízení budou obecné soudy vázány nosnými důvody nálezu Ústavního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 23. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu