ci žalobkyně: Římskokatolická farnost Jince, IČO 47072521, se sídlem v Jincích, Žižkova 20, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 30. 12. 2015, č. j. SPU 586392/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 84/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 4 Co 205/2018-239, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Státnímu pozemkovému úřadu na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 4 Co 205/2018-239, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 5. 2018, č. j. 38 C 84/2016-84, ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 30. 12. 2015, č. j. SPU 586392/2015, sp. zn. SP12379/2015-537212, výrokem, dle něhož se žalobkyni vydává geometrickým plánem (č. 999-69/2017 obchodní korporace Grid, a. s.) vymezená pozemková parcela č. 632/1 v k. ú. Jince, zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud zamítl též žalobu o eventuální nahrazení výše uvedeného rozhodnutí výrokem, dle něhož se žalobkyni vydávají geometrickým plánem (č. 1263-70/2022 J. S.) vymezené pozemkové parcely č. 632/13, 632/14, 632/15 a 632/16 v k. ú. Jince (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výroky III. a IV. pak odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Vytýkala, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že zřízení (žalobkyní uvažovaných) staveb na nárokované pozemkové části (eventuálně pozemkových částech) odporuje účinnému územnímu plánu obce, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním (listinou obsahující územně plánovací informaci příslušného stavebního úřadu ze dne 28. 2. 2022, č. j. 418/22/Tů). Měla dále za to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v projednávané věci Ústavním soudem v nálezu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21. Konečně uváděla, že odvolací soud při posuzování naturální restituovatelnosti předmětných pozemkových částí vyhodnotil v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu význam jejich přípustného způsobu užití dle účinného územního plánu obce. Odkázala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16.
3. Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v tom smyslu, že i při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), lze přiměřeně zohledňovat některé závěry artikulované v souvislosti s výkladem obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015. Pakliže tedy § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že se za zastavěnou (a tudíž vydání oprávněné osobě nezpůsobilou) považuje také část pozemku, jež bezprostředně souvisí se stavbou naplňující tam vypočtená kritéria a je nezbytně nutná k jejímu užívání, lze podobně jako při výkladu citovaného ustanovení zákona o půdě dovodit, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být nejen zastavěnost pozemku (přičemž zákon výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze), ale i okolnost, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku se stavbou, funkčně provázaného souboru nemovitostí (areálu).
Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či jeho usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2873/2017, nebo ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Je proto třeba u nárokovaného pozemku přihlížet vždy i k jeho celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014) a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií.
Při posouzení, zda převáží veřejný zájem či zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality. Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srov. Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
6. Při rozhodování o existenci funkční souvislosti pak není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž stav vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si mimořádně pečlivé zvážení konkrétních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo případně jeho část oddělit bez toho, aniž by byla dotčena funkční propojenost nemovitostí, a dále bez toho, aniž by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (může jít o funkci dopravně-komunikační či odpočinkovou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Judikatura Nejvyššího soudu přitom aprobovala i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012). Dospěla rovněž k závěru, že pro posouzení, zda stavba a pozemek tvoří jeden funkční celek, nemusí být rozhodující ani skutečnost, že každá z nemovitostí podléhá jinému vlastnickému režimu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, konečně dovolací soud uzavírá, že za součást uceleného areálu lze označit rovněž pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (byť vydání tohoto pozemku oprávněné osobě nečinilo užívání ostatních nemovitostí v daném areálu nemožným, nýbrž toliko méně komfortním).
7. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi současně opakovaně vyložil, že pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) jest podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu; srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017.
8. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným prostranstvím jest pak rozumět prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství ze zákona (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze), který je předmětem veřejného užívání předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele – všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.
9. V souladu s judikaturou dovolacího soudu ovšem nelze za veřejné prostranství pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyžaduje k naplnění pojmových znaků veřejného prostranství též materiální kritérium spočívající v určenosti dotčeného pozemku k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo existenci funkčního významu daného prostranství pro sídelní celek. Pozemek, který je veřejností užíván toliko živelně, jejž obec nedestinuje k plnění veřejných účelů a ve vztahu k němuž zůstává vlastníku zachována plná možnost vyloučit třetí osoby z jeho užívání, lze jen stěží kvalifikovat jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb. či § 14b zákona č. 131/2000 Sb. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3847/2018, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/2018).
10. Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ní plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15). V daných souvislostech přitom může nabývat na významu též zákonem č. 428/2012 Sb. výslovně chráněný zájem na zachování funkčních celků nemovitostí (viz ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona; k jehož výkladu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017. Opomíjet pak nelze ani smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), ani judikaturou již bezpočtukrát akcentovanou interpretační zásadu „ex favore restitutionis“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jež nachází svůj odraz i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil. Vycházeje ze skutkových závěrů, učiněných mimo jiné i na podkladě místního šetření, dle nichž nárokované pozemkové části jsou umístěny mezi bytovými domy (v centrální části obytného sídliště), jsou veřejně přístupné, jsou věnovány užívání obyvateli bytových domů i veřejností k relaxaci či jinému užití (opatřeny lavičkami a okrasnou zelení, jsou zde zasazeny stromy, umístěno pískoviště pro děti a sušáky na prádlo apod.), prostřednictvím betonového chodníku slouží vzájemnému propojení bytových domů a mají – objektivně vzato – charakter veřejné zeleně, totiž odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že jejich naturální restituovatelnost vylučuje okolnost, že jsou funkčně propojeny s okolními bytovými domy (plní zde funkci relaxační a užitnou) a plní též funkci veřejného statku coby veřejného prostranství, když jsou užívány předem neomezeným okruhem uživatelů a slouží k uspokojování potřeb občanů obce, majíce funkční význam pro daný sídelní celek (zejména obyvatele a uživatele sousedících bytových domů).
12. V souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu pak odvolací soud vysvětlil, že v posuzovaném případě převáží veřejný zájem na zachování státního vlastnictví daných pozemkových částí, umožňujícího nerušený výkon jejich funkcí v daném sídelním celku, nad zájmem oprávněné osoby na jejich naturální restituci (v situaci, kdy míra jejich veřejného užívání by výkon vlastnických práv oprávněné osoby značně limitovala až znemožňovala).
13. Neobstojí pak ani námitky dovolatelky o extrémním rozporu skutkových závěrů odvolacího soudu s provedeným dokazováním. Z dovolatelkou poukazované územně plánovací informace Úřadu městyse Jince, stavebního úřadu, ze dne 28. 2. 2022, č. j. 418/22/Tů, totiž ve shodě se skutkovými konkluzemi odvolacího soudu vyplývá, že přípustné využití předmětných pozemkových částí (tvořících součást zastavěného území BH-S plochy bydlení v bytových domech) je limitováno zájmem na zachování kvality prostředí a pohody (stávajícího) bydlení. Rozsudek odvolacího soudu přitom plně koresponduje požadavkům kladeným kasačním nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21, vyhlášeným v projednávané věci, jestliže řádně odůvodňuje nedostatek naturální restituovatelnosti nárokovaných pozemkových částí funkčně propojených se sousedícími bytovými domy (coby součásti sídlištního areálu) a plnících funkci veřejného prostranství (veřejně přístupné zeleně) a zabývá se i komparací veřejného zájmu na zachování státního vlastnictví se zájmem na naturální restituci dotčeného majetku žalující oprávněnou osobou.
14. Vzdor mínění dovolatelky se pak odvolací soud od ustálené judikatury neodchýlil ani při hodnocení přípustného způsobu užití nárokovaných pozemkových částí dle územního plánu, jestliže zohlednil jak obsah shora uvedené územně plánovací informace, tak i celkový charakter, význam a způsoby užití daných pozemků.
15. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady České republiky – Státního pozemkového úřadu představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 4. 2023
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu