Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Poláka, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 302/2025-115 ze dne 26. března 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 280/2024-76 ze dne 20. září 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 20 C 167/2023-51 ze dne 6.
května 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 9 – Černý Most, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 – Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po obou vedlejších účastnících náhrady škody (tvořené v exekučním řízení vymáhanou pohledávkou ve výši 1 050 126 Kč a náklady nalézacího řízení 65 925 Kč a 15 950 Kč) způsobené mu nesprávným úředním postupem prvního vedlejšího účastníka (soudního exekutora), který v exekučním řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako oprávněný, v období od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného. V důsledku své nečinnosti soudní exekutor v exekučním řízení nic nevymohl a exekuci zastavil z důvodu úmrtí povinného a zastavení dědického řízení, neboť povinný zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že měl v úmyslu při jednání konaném 6. května 2024 poskytnout stěžovateli poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně toho, kdy a jakým způsobem stěžovatel vyrozuměl soudního exekutora, že povinný má postižitelný majetek, a dále aby stěžovatel doplnil tvrzení a důkazní návrhy ohledně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora a ohledně vzniku škody. Stěžovatel ani jeho právní zástupce se k jednání nedostavili, čímž se stěžovatel vzdal dobrodiní poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu. S ohledem na rezignaci stěžovatele na řádné tvrzení a prokázání uplatněného nároku obvodní soud žalobě nevyhověl.
4. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a soudním exekutorem. Ztotožnil se s obvodním soudem, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, který se k jednání nedostavil, zabránil obvodnímu soudu v poskytnutí poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Dodal, že právní zástupce stěžovatele byl k jednání řádně předvolán, nedostavil se a svou nepřítomnost neomluvil, soud proto správně jednal podle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v jeho nepřítomnosti.
Souhlasil s obvodním soudem také v závěrech o neunesení břemene tvrzení, potažmo důkazního břemene. K odvolací námitce, že se obvodní soud nezabýval dalšími pochybeními soudního exekutora, uvedl, že stěžovatel tato další údajná pochybení soudního exekutora v žalobě vůbec netvrdil. Ve sporném řízení, ovládaném dispoziční zásadou, je však soud vázán žalobou, přičemž nárok v ní uplatněný je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Ohledně otázky „možnosti zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení u jednání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zástupce“ shledal, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K možnosti uplatnění novot v odvolacím řízení (spočívajících ve zjištěních, která stěžovatel učinil z k důkazu provedeného exekučního spisu), konstatoval, že důvodem nepřihlížení k dalším v odvolacím řízení tvrzeným pochybením soudního exekutora byla městským soudem zdůrazněná vázanost žalobou a v ní uvedeným skutkovým základem věci [nikoli pouze nad rámec uvedený zákaz nepřípustných novot uplatněných v rozporu s § 205a odst. 1 občanského soudního řádu]. Na vyřešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nezáviselo a městský soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil.
6. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud při řešení obou dovolacích otázek použil účelově vybrané právní názory a nebral v úvahu všechny rozhodné skutečnosti. Závěr Nejvyššího soudu, že zástupce stěžovatele byl k jednání řádně předvolán a toto předvolání platilo i pro stěžovatele, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, podle které předvolání k ústnímu jednání je třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení, jenž musí být soudem samostatně obeslán. Právní zástupce se k jednání před obvodním soudem nedostavil, protože předvolání doručené mu do datové schránky přehlédl.
Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že skutečnosti, které uvedl v odvolání, jsou novoty, k nimž nelze přihlížet. Tyto skutečnosti byly známy již obvodnímu soudu, neboť je stěžovatel uvedl v podnětu k výkonu státního dohledu z 3. srpna 2021 a rovněž vyplývají z obsahu exekučního spisu. Obecně platí, že doplní-li žalobce svým podáním původní žalobní tvrzení, je soud povinen jednat o změněném či doplněném návrhu. Nejvyšší soud se proto mýlí, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení.
7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že v důsledku neúčasti na jednání nemohl v řízení před obvodním soudem doplnit svá žalobní tvrzení a důkazní návrhy (ve smyslu poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu, kterého se mu nedostalo), a učinil-li tak v řízení před městským soudem, ten k nim nepřihlédl. Dále nesouhlasí s tím, že městský soud nevzal v úvahu nově (oproti žalobě) v odvolacím řízení tvrzená pochybení soudního exekutora, která podle stěžovatele také představovala nesprávný úřední postup.
9. Těmto námitkám stěžovatele nelze přisvědčit. Stěžovatel mohl nedostatečná žalobní tvrzení, potažmo důkazní návrhy doplnit (když tak neučinil již dříve) na základě výzvy soudu, které by se mu dostalo, kdyby se dostavil k jednání, k němuž jej obvodní soud řádně předvolal.
10. Ohledně doručení předvolání stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 138/07 ze dne 19. července 2007 (N 114/46 SbNU 85), v němž se uvádí, že účastník řízení musí být k jednání soudem samostatně předvolán, pomíjí však, že současná právní úprava, podle které se písemnosti doručují zásadně pouze zástupci účastníka řízení v souladu s § 50b občanského soudního řádu, závěry tohoto nálezu překonává. Občanský soudní řád pamatuje i na případy, kdy je nutno doručit písemnost také účastníku (vedle jeho právního zástupce), a to především pokud má být vyslechnut nebo něco osobně vykonat [§ 50b odst. 4 písm. a)].
O takovou situaci zde však nešlo. Obvodní soud tedy nepochybil, pokud předvolání, které platilo i pro stěžovatele, doručil jen jeho zástupci (srov. k tomu i usnesení sp. zn. III. ÚS 2546/23 ze dne 9. ledna 2024, bod 8 i fine, podle kterého v takovém případě účastník řízení realizuje svá práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny prostřednictvím svého zástupce, jehož si za účelem efektivního a kvalitního uplatnění svých práv zvolil).
11. Pochybení stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, který neuvedl v žalobě dostatečná tvrzení pro to, aby soud mohl na jejich základě o nároku na náhradu škody rozhodnout, a nadto se nedostavil k jednání, ke kterému byl předvolán a při kterém by byl soudem vyzván podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu, již nelze v odvolacím řízení zhojit, jak se domnívá stěžovatel.
12. Tím spíše pak nelze v odvolacím řízení nově uvádět další (v žalobě vůbec nezmíněná) pochybení soudního exekutora, kterými měl způsobit stěžovateli škodu. Na věci nic nemění, že jde o skutečnosti, které byly podle stěžovatele obvodnímu soudu známy. Bylo na stěžovateli, aby tyto skutečnosti uvedl v žalobě a navrhl důkazy k jejich prokázání. Jak správně uvedl již Nejvyšší soud, soud je vázán skutkovým základem vymezeným v žalobě. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že je soud povinen vždy jednat o změněném či doplněném návrhu. Postup odvolacího soudu podléhá procesním pravidlům, která možnost zabývat se v řízení dříve neuplatněným nárokem omezují (§ 216 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatel nadto změnu žaloby nenavrhl. Za takového procesního stavu mu nebylo upřeno právo obrátit se na soud s nově tvrzenými odpovědnostními tituly (k obdobnému závěru, byť v případě nepřipuštění změny žaloby, dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 138/07 ).
13. Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. července 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu