USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovaným 1) JUDr. Milanovi Usnulovi, IČO 47097213, soudnímu exekutorovi se sídlem v Praze 9, Bryksova 763/46, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 050 126 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 167/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2024, č. j. 14 Co 280/2024-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 20 C 167/2023-51, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 050 126 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z této částky od 1. 11. 1996 do zaplacení a částek 65 925 Kč a 15 950 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit na nákladech řízení žalovanému 1) částku 900 Kč (výrok II) a žalované 2) částku 900 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 14 Co 280/2024-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 1 050 126 Kč s příslušenstvím a částek 65 925 Kč a 15 950 Kč se žalobce po obou žalovaných domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného 1) spočívajícího v tom, že v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 098 EX 00076/02 (dále jen „předmětné exekuční řízení“), v němž se žalobce jako oprávněný domáhal po povinném R. V. zaplacení pohledávky ve výši 1 050 126 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 65 925 Kč a 15 950 Kč, žalovaný 1) jako soudní exekutor v období od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného a nezjišťoval tak existenci jeho postižitelného majetku, což vedlo k tomu, že nebylo nic vymoženo a pohledávka žalobce nebyla uspokojena, ačkoliv žalobce byl po dobu trvání předmětného exekučního řízení aktivní a žalovaného 1) na postižitelný majetek povinného upozorňoval. V řízení uplatněná škoda pak představuje v předmětném exekučním řízení nevymoženou pohledávku s příslušenstvím.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání směřující proti jeho výrokům I a II. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Dovolání není přípustné proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
6. Ve vztahu k dovolání v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak,
že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
8. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Žalobce v dovolání sice formuloval dle něj v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku „hmotného nebo procesního“ práva, a to „stanovení principů, při jejichž naplnění lze stanovit správnou hranici mezi pojetím formální a materiální pravdy tak, aby ještě konečné rozhodnutí ve věci mohlo být považováno za spravedlivé a zákonné“ a domáhal se odpovědi na to, „jak v konkrétní rozhodovací praxi aplikovat uplatnění zásady objektivní pravdy a zásady projednací, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení podle ustanovené (patrně má být uvedeno ,ustanovení?; poznámka Nejvyššího soudu) § 1 - § 6 o.
s. ř.“. Tyto obecné formulace řádné vymezení dovolací otázky (dovolacího důvodu), jak je specifikováno výše, nepředstavují, neboť z nich není patrné, jaké konkrétní právní posouzení odvolacího soudu považuje žalobce za nesprávné a v čem má tato nesprávnost spočívat. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že se žalobce v rámci takto obecně vymezené otázky domáhal přezkumu správnosti posouzení dvou procesních otázek, a to (1) otázky postupu soudu prvního stupně (aprobovaného rozhodnutím odvolacího soudu), který jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho právního zástupce a žalobu zamítl pro neunesení břemena tvrzení, a (2) otázky možnosti uplatnění novot v odvolacím řízení.
9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka možnosti zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrzení u jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce (otázka 1), neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobce nemohl být dle § 118a odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně poučen o nedostatečných tvrzeních ohledně žalobního nároku (zejm. ohledně majetku povinného, který měl být zjištěn a postižen, v důsledku čehož by byla vymáhaná pohledávka uspokojena), jelikož se k jednání soudu prvního stupně nedostavil stejně jako jeho právní zástupce, ačkoliv byl zástupce žalobce k tomuto jednání řádně předvolán s tím, že toto předvolání platilo i pro žalobce, a ani žádný z nich nepožádal z důležitého důvodu o odročení tohoto jednání.
Dle judikatury Nejvyššího soudu je totiž v takové situaci nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být takovému nepřítomnému účastníku poučení poskytnuto (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, které obsahuje i odkazy na souladnou judikaturu Ústavního soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007). Netvrdil-li tedy žalobce rozhodné skutečnosti, nebylo možno jeho tvrzení nahrazovat výsledky dokazování včetně navrženého výslechu žalobce.
10. Pokud v této souvislosti žalobce uváděl, že mu v průběhu odvolacího jednání byl odvolacím soudem poskytnut prostor k vyjádření, v němž „v zásadě požadované doplnění skutkových okolností poskytl“ s tím, že „jeho účastnická výpověď měla být důkazem o nich“, a namítal, že toto jeho vyjádření analogicky dle § 213 odst. 4 o. s. ř. „suplovalo jeho účastnický výslech“, odvolací soud tedy dle něj pochybil, pokud toto jeho vyjádření zcela pominul, tak ani v tomto se odvolací soud judikatuře Nejvyššího soudu nevzepřel.
Žalobce touto argumentací pomíjí, že odvolací řízení je ve věcech sporných založeno na principu tzv. neúplné apelace a uplatnění nových skutečností a důkazů je tedy v odvolacím řízení možné jen za splnění podmínek § 205a o. s. ř. s tím, že při jejich nesplnění se k nově tvrzeným skutečnostem a důkazům nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, a ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). Vzhledem k tomu, že se dle judikatury uvedené v předchozím odstavci žalobce svou neomluvenou absencí u jednání zbavil možnosti být soudem prvního stupně poučen o nedostatcích svých skutkových tvrzení dle § 118a odst. 1 o.
s. ř., stejně jako si vyslechnout u jednání podaná poučení o koncentraci řízení dle § 118b o. s. ř. a o neúplné apelaci dle § 119 o. s. ř., odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud k žádným žalobcem v odvolacím řízení nově v rozporu s § 205a o. s. ř. tvrzeným skutečnostem nepřihlížel. K tomu pak Nejvyšší soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že je třeba odlišovat tvrzení účastníků řízení od návrhů důkazů s tím, že nejprve je třeba tvrdit a teprve poté lze konkrétní tvrzení prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007), a že provedení výslechu účastníka jako důkazního prostředku musí soud dle § 131 o. s. ř. nařídit, což se nestalo, nemohlo žalobcem tvrzené vyjádření u odvolacího jednání představovat provádění důkazu jeho výslechem, ale šlo pouze o vyjádření účastníka, příp. o doplňování skutkových tvrzení. Ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. tedy na toto vyjádření aplikovat nelze (a to ani analogicky), neboť odvolací soud výslech žalobce neprováděl (a s ohledem na neunesení břemene tvrzení žalobcem k tomu ani nebyl povinen).
K novým skutkovým tvrzením žalobce učiněným v rozporu s § 205a o. s. ř. pak odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nepřihlížel, jak je rozebráno výše.
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani druhá otázka možnosti uplatnění novot v odvolacím řízení (spočívajících ve zjištěních, která žalobce učinil z k důkazu provedeného exekučního spisu, ohledně nezpeněžení v roce 2002 postižených obchodních podílů a movitých věcí povinného, neuspokojení pohledávky z vypořádacího podílu vůči společnosti Honore, s. r. o., její neuplatnění v insolvenčním řízení, nevyužití služeb soukromého detektiva, nezajištění platební karty atd.). Ačkoliv lze žalobci přisvědčit v tom, že pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo, neboť pak byly z hlediska § 205a odst. 1 o.
s. ř. také před soudem prvního stupně uplatněny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, publikovaný pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz odstavec 32 jeho odůvodnění), je zřejmé, že důvodem nepřihlížení k dalším v odvolacím řízení tvrzeným pochybením soudního exekutora byla odvolacím soudem zdůrazněná vázanost žalobou a v ní uvedeným skutkovým základem věci, tedy tím, že nesprávný úřední postup žalovaného 1) jako soudního exekutora, z něhož měla žalobci vzniknout v řízení uplatněná škoda, měl spočívat pouze v tom, že v období od února 2008 do března 2012 neprováděl lustrace majetku povinného a nezjišťoval tak existenci jeho postižitelného majetku.
Poslední věta odstavce 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pak uvedena jen na doplnění, až nad rámec výše uvedeného závěru, a důvodem nepřihlížení k těmto v odvolání nově uvedeným dalším pochybením soudního exekutora tedy není. Na vyřešení výše uvedené otázky tedy napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem s výjimkou obsaženou v § 153 odst. 2 o. s. ř., tedy primárně určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby pak rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3411/2016]. Soud je tudíž vázán skutkovým základem vymezeným v žalobě a žalobce svůj nárok na náhradu škody v žalobě jednoznačně vymezil tak, že v důsledku nečinnosti soudního exekutora za období od února 2008 do března 2012, kdy nebyla prováděna lustrace majetku povinného, mu ušla částka představující nevymoženou pohledávku s příslušenstvím. Ve vztahu k takto vymezenému skutkovému základu pak odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, jak je rozebráno výše. Pokud tedy žalobce v odvolacím řízení na základě prostudování exekučního spisu provedeného k důkazu začal nově tvrdit další (odlišná) pochybení soudního exekutora (tedy odlišné odpovědnostní tituly vzniku škody), odvolací soud nepochybil, pokud se jimi odmítl zabývat, neboť bez toho, aby došlo ke změně žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000), kterou žalobce nenavrhl a jejíž přípustnost je v odvolacím řízení omezena § 216 odst. 2 o. s. ř. (podle něhož nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok), se tímto odlišným, v řízení neuplatněným, nárokem vůbec nemohl zabývat, jak shrnul v odstavcích 31 a 32 odůvodnění svého rozhodnutí. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
13. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit i na to, že pokud nyní žalobce namítá, že exekuční spis k dispozici neměl, nic mu nebránilo se s jeho obsahem před jednáním soudu prvního stupně seznámit nahlédnutím do spisu, příp. si vyžádat jeho kopii, jak to učinila žalovaná 2), neboť exekuční spis na CD byl na základě důkazního návrhu v žalobě do spisu vyžádán a do něj založen již koncem ledna 2024. Rovněž se žalobce mohl zúčastnit jednání u soudu prvního stupně, kde byl k jeho důkaznímu návrhu spis čten.
14. K doplnění dovolání ze dne 4. 3. 2025 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť bylo učiněno po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Navíc v tomto podání žalobce v podstatě pouze předkládá vlastní skutková tvrzení a přikládá jako důkaz prohlášení povinného ze dne 9. 7. 2002, ačkoliv dle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti a důkazy a Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovaným v souvislosti s podáním jejich vyjádření k dovolání, která nebyla sepsána advokátem, neboť žádný z žalovaných nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem a nedoložili ani výši svých hotových výdajů. Žalovaným tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.] každému z nich. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu