30 Cdo 1765/2017-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v
právní věci žalobkyně EUROFORGE, s.r.o., identifikační číslo osoby 26282500, se
sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem
se sídlem v Slušovicích 520, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 253 000 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 102/2015,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10.
2016, č. j. 22 Co 301/2016-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 253 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 4. 2015 domáhala na
žalované zaplacení částky 253 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady
majetkové škody a nemajetkové újmy. Majetková škoda ve výši 250 000 000 Kč měla
vzniknout nesprávným úředním postupem Policie ČR. Ta dne 28. 7. 2009 provedla
prohlídku prostor a pozemků v objektu kanceláře budovy, ve které měla pronajaté
kanceláře i žalobkyně, a dále v prostorách, které užívala žalobkyně v areálu,
kde se nacházely technické výkresy a dokumentace týkající se vývoje konstrukce
a inovace tkacích strojů, účetní doklady, obchodní smlouvy, korespondence,
výpočetní technika žalobkyně a dalších společností. Policie v rámci prohlídek
žalobkyni odňala (mimo jiné) administrativní a obchodní doklady, výpočetní
techniku a elektronické nosiče informací. Žalobkyně nebyla obviněna ze žádného
trestného činu a Policie ČR neměla podle žalobkyně žádné povolení nebo
oprávnění k odnětí dokladů nebo jiného majetku žalobkyně, pokud tak učinila,
dopustila se nesprávného úředního postupu. Odnětí věcí bylo Policií ČR
odůvodňováno podezřením z neoprávněného čerpání dotací u společnosti
TechCentrum ZTM, s. r. o. v roce 2007 a v roce 2008. Správnost využití dotace
poskytnuté od Ministerstva průmyslu a obchodu dne 5. 12. 2008 kontroloval
Finanční úřad pro Prahu 6 a následně vydal zprávu o kontrole hospodaření s
prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu s výsledkem, že nebylo zjištěno
porušení dotačních podmínek a ani jiné pochybení. Policie ČR vrátila výpočetní
techniku a elektronické nosiče informací žalobkyni a společnosti TechCentrum
ZTM, s. r. o. v roce 2012, ale ne ve stavu, v jakém je odňala. Žalobkyni bylo
Policií ČR přislíbeno i vrácení ostatních zadržovaných věcí, tj. několika
stovek dokumentů, tento příslib však Policie ČR nedodržela. Odnětím věcí došlo
ke zmaření podnikatelského záměru žalobkyně, kdy žalobkyni bylo znemožněno
pokračovat v již zahájené realizaci projektu výroby Hybridních tkanin, čímž jí
vznikla dle žaloby škoda 250 000 000 Kč. Dále žalobkyni vznikla protiprávním
odejmutím movitých věcí nemajetková újma ve výši 3 000 000 Kč. Újma měla dle
žalobkyně spočívat v tom, že po prohlídkách a zabavení věcí s ní někteří
obchodní partneři přestali obchodovat. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že prohlídky byly podloženy příkazy,
které nebyly zrušeny. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), lze nahradit újmu jen z takového pravomocného rozhodnutí,
které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
Rozhodnutím
tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Mezi účastníky je
nesporné, že k zrušení příkazů nedošlo a že trestní věc nebyla ještě skončena. Tvrzená újma tedy nemohla vzniknout z nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně neposuzoval tvrzenou újmu v
souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v souvislosti s tvrzeným nesprávným
úředním postupem. Pro nadbytečnost se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda by
vůbec mohlo jít o újmu vzniklou nesprávným úředním postupem. Ten totiž právní
teorie i soudní praxe definuje tak, že jde o porušení pravidel předepsaných
právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při
takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak
neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Jestliže se však
případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí
projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinými slovy při rozhodovací činnosti jde
pouze o takový úřední postup, jehož případná nesprávnost se nijak nedotkla
správnosti samotného rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního
stupně v tom, že tvrzení žalobkyně k uplatněnému požadavku na náhradu škody ve
výši 250 000 000 Kč byla nedostatečná a bylo namístě je doplnit postupem podle
ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Nedostavila-li se žalobkyně k jednání,
nebylo možno ji postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat a
poučit a bylo pak namístě, pokud soud prvního stupně pro nedostatek tvrzení
žalobu zamítl. Ohledně promlčení odvolací soud uvedl, že lze právo na náhradu škody tvrzeným
nesprávným úředním postupem považovat za promlčené již jako celek. Podle
odvolacího soudu se zde neuplatní zásada o postupném promlčování. V situaci,
kdy žalobkyně vznik škody přičítá zabavení věcí při prohlídkách, dopadají na
věc závěry judikatury Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 26. 2. 2014,
sp. zn. 25 Cdo 3320/2011. Podle tohoto rozhodnutí tvrzený ušlý zisk způsobený
ztrátou vybavení provozovny a v ní uloženého zboží (resp. pozbytím možnosti za
pomoci těchto věcí dosáhnout předpokládaného zisku, využít jej pro další nákup
a prodej a následně pokračovat ve stejné činnosti vedoucí k určitému příjmu),
nemá charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, které by bylo
možno přiznat jako rentu do budoucna a které by se tak promlčovalo jako celek s
počátkem běhu promlčecí doby od vzniku první dílčí újmy. Avšak i pokud by se
uplatnila zásada o postupném promlčování, závěr o důvodnosti zamítnutí žaloby
na náhradu majetkové újmy pro nedostatek tvrzení se rozhodně vztahuje na celou
částku 250 000 000 Kč. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil také v závěru o promlčení
práva na náhradu nemajetkové újmy jako celku. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že souběžným důvodem pro zamítnutí je neunesení důkazního břemene. Žalobkyně k tvrzenému vzniku újmy neoznačila žádné důkazy. Navrhla-li v podání
ze dne 20. 4.
2015 k tvrzením v žalobě výslech svědků, aniž označila, jaká
tvrzení mají být konkrétně prokázána, nelze hovořit o unesení důkazního
břemene. Navíc i zde chybí dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, když
žalobkyně blíže nekonkretizuje osobní rozsah dopadu informace o zadržení
dokladů. Soud prvního stupně v tomto směru hodlal vyzvat žalobkyni k doplnění
tvrzení, kteří konkrétní obchodní partneři neměli dále zájem s žalobkyní
obchodovat. I zde platí závěr o neunesení břemene tvrzení. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že je otázka promlčení náhrady škody a
nemajetkové újmy v dosud neskončeném trestním řízení řešena v judikatuře
dovolacího soudu rozdílně a že otázka, zda může soud rezignovat na svou
povinnost přípravy prvního jednání a poučení o následcích neunesení důkazního
břemene, ještě nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod
dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že je v praxi
dovolacího soudu rozdílně rozhodována otázka, zda může dojít k promlčení práva
na náhradu škody a nemateriální újmy způsobené v dosud neskončeném řízení.
Dovolatelka spatřuje rozpor mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 3320/2011. Ze závěrů uvedených ve druhém z rozsudků odvolací soud
vycházel. Dle názoru dovolatelky je tato otázka soudy nesprávně posouzena.
Nelze paušálně stanovit termín vzniku škody ke dni, kdy došlo k odnětí věci,
tj. ke dni 28. 7. 2009 a následnému bezdůvodnému zadržování těchto věcí,
jestliže škoda začala vznikat až následně po více jak 2 letech vlivem
nezákonného odnětí věcí žalobkyni. Důsledkem bylo zastavení již započaté
realizace investičního projektu Hybridních tkanin. Skutečný vznik škody nebyl v
roce 2009, jak bezdůvodně stanovil soud, ale škoda začala vznikat až následně
po více jak 2 letech od provedení nezákonných prohlídek. Soudy dále zcela
opomněly, že žalobou byla uplatněna také nemajetková újma a v souvislosti s tím
nesprávně aplikovaly ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Závěr o promlčení práva na
náhradu nemajetkové újmy jako celku je tak nesprávný.
Dle dovolatelky nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena otázka, zda může
soud rezignovat na svou povinnost přípravy prvního jednání a poučení o
následcích neunesení důkazního břemene. Soudy obou stupňů uzavřely, že žalobní
tvrzení byla nedostatečná a že bylo namístě je doplnit postupem podle § 118a
odst. 1 o. s. ř. Soud dle názoru dovolatelky v tomto ohledu zcela rezignoval na
svou povinnost stanovenou v § 114a o. s. ř. Měl-li soud prvního stupně
pochybnosti o úplnosti žalobních tvrzení, nic soudu nebránilo vyzvat žalobkyni
k vyjádření a doplnění už před jednáním, neboť jen tak by jednání bylo řádně
připraveno. Soudy se navíc vůbec nezabývaly návrhem dovolatelky na jmenování
soudního znalce, který podala ve svém doplnění žaloby, ani návrhy na výslech
svědků. Závěr o neunesení důkazního břemene za této situace vyjadřuje jen
neochotu soudu se s věcí dále zabývat. Závěry soudu o promlčení jsou sice
nesprávné, nicméně soudy dle názoru dovolatelky přidaly tyto závěry o neunesení
důkazního břemene, aby závěrům o promlčení přidaly další váhu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Za dosud neřešenou otázku procesního práva dovolatelka považuje otázku výkladu
poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. a výklad ustanovení
§ 114a odst. 1 o. s. ř., jež ukládá povinnost připravit jednání tak, aby bylo
možné věc rozhodnout při jediném jednání. Dovolatelka se mýlí, považuje-li tuto
otázku za dovolacím soudem dosud neřešenou. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, Nejvyšší soud zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení
§ 118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci),
který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to
účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného
poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 68,
Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1,
2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání
nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném
úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je
nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení
účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal
o odročení jednání. S uvedeným závěrem se ve své judikatuře ztotožnil rovněž
Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, nebo ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 100/02, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97). Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že k poučovací povinnosti
podle ustanovení § 118a o. s. ř. je soud povinen na nařízeném jednání a že
žalobkyně se svou nepřítomností na nařízeném jednání práva na to, aby jí bylo
takové poučení soudem poskytnuto, vzdala, a že z ustanovení § 114 o. s. ř. (ani
z § 114a o. s. ř.) nevyplývá, že by měl soud vyzývat účastníka k doplnění
neúplných tvrzení, je jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou. Pro úplnost
lze dodat, že ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. bylo naplněno, neboť o žalobě
soud prvního stupně rozhodl při prvním jednání, a nelze přijmout výklad, že
jednání má být připraveno tak, aby žalobě mohlo být vyhověno při jediném
jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo
3098/2016).
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně
nevyhověl (neunesení břemene tvrzení), žádný další dovolací důvod nemůže
naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné
vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech
žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož dovolatelka v rámci druhé dovolací otázky, vztahující se k promlčení
uplatněných práv, namítá kolizi v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolací soud
pouze pro úplnost dodává, že namítaná kolize zde nenastává. Závěry dovolatelkou
namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2310/2012, se vztahují pouze k právu na odčinění nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení, přičemž tohoto práva se dovolatelka v tomto řízení
nedomáhá. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.